Divadla zblízka: Opera Wrocławska

  1. 1
  2. 2
Nynější slezská metropole Wrocław byla až do konce druhé světové války, po které se posunuly hranice Polska na západ, jedním z nejvýznamnějších německých kulturních center. Tímto dnes více než šestisettisícovým městem prošla, nebo se zde narodila, celá plejáda významných evropských osobností. Operní život v Breslau, jak se město německy jmenovalo, má původ již v polovině osmnáctého století, kdy bylo postaveno první divadlo, původně pro necelých pět set diváků. Později se jeho kapacita podstatně rozšiřovala. Hrála se řada představení, hlavně díla Mozartova. V původním divadle, které se nazývalo Královské divadlo Vratislav, byla uvedena brzy po svých světových premiérách díla slavných skladatelů. Beethovenův Fidelio se zde hrál dva roky po vídeňské premiéře roku 1816. Weberův Čarostřelec byl uveden 1821 (premiéra ve stejném roce v Berlíně). Rossiniho Lazebník sevillský (první uvedení v Římě, premiéra v Mnichově 1920) ve stejném roce.
Opera Wrocławska (foto autor)

Hlavní přelom v operním životě města nastal v roce 1841. Po dvou letech stavebních prací bylo 13. listopadu 1841 na jiném místě ve známé Svídnické ulici nedaleko středu města otevřeno velké městské divadlo, Stadttheater. Bylo to v den narozenin pruské královny Elisabethy. Inaugurováno bylo Goethovým Egmontem a Gluckovou Ifigenií na Tauridě. Následovaly další opery a samozřejmě i činohry. Začal též masivní nástup oper Richarda Wagnera, který Vratislav několikrát navštívil. Nejprve se v roce 1852 představil Tannhäuser a po něm hned přišel Bludný Holanďan a Rienzi. Vrátím se ale k samotné klasicistní budově divadla, která poskytovala místo 1.600 divákům (včetně míst k stání) a měla na tehdejší dobu hlavně velmi moderně vybavené prostorné jeviště. Autorem původního projektu byl vratislavský rodák Carl Ferdinand Langhans (1782–1869). Jeho otec Carl Gotthard Langhans byl rovněž významným německým architektem, mimo jiné autorem slavné Braniborské brány v Berlíně.

Nejvýznamnější a největší divadelní stavbou Ferdinanda Langhanse mimo divadla ve Vratislavi a později postavených budov v Dessau, Štětíně nebo Legnici, bylo Nové německé divadlo v Lipsku. Bylo největší a nejpropracovanější Langhansovou divadelní stavbou. Městské divadlo ve Vratislavi bylo jeho prvním dílem z oboru divadelní architektury, ale zároveň bylo poplatné tehdejšímu architektonickému stylu. Jednolitostí stavebního bloku silně připomínalo stavby antických chrámů. Pilně se hrálo, ale roku 1865 po představení Halévyho Židovky zachvátil divadlo zhoubný požár, který zničil kompletně interiéry budovy. Architekt Carl Lüdecke byl pověřen rekonstrukcí podle původních Langhansových plánů. Mělo dojít k určitým změnám střechy divadla. Nakonec ale bylo změn podstatně více. Na nástavbě se nově objevil tympanon tvořený plastikou Apollóna obklopeného bohy. Počet pořadí v sále se zvýšil o jedno oproti původním třem. Roku 1867 bylo divadlo znovu otevřeno. Bohužel, po čtyřech letech osud opět zasáhl a požár, vzniklý během představení Mozartovy Figarovy svatby, budovu zase poničil. Nebyla však výrazně zdevastována. Po roce rekonstrukčních prací pod architektem Karlem Schmidtem se částečně pozměnil vzhled čelní fronty divadla. Přibyl vystouplejší široký portikus s rozšířeným průjezdem pro kočáry, v úrovni ulice krytým balkonem v prvním patře. Celá přední stěna je nad tympanonem portiku neseného šesti korintskými sloupy korunována balustrádou, na níž se vyjímají čtyři sochy múz. Původně byly cínové, dnes zde stojí pískovcové kopie. Jsou to Thálie, Polyhymnie, Euterpé a Melpomené.

Rovněž interiéry doznaly změn co do bohatosti vnitřní výzdoby jak štukové, tak malířské. V sezoně 1872 se začalo hrát v opravené budově uvedením Schillerova Viléma Tella. Během dalších let, včetně období druhé světové války, byla budova poškozena minimálně. V roce 1957 byla, při striktním zachování architektonického stylu divadla, prodloužena jeho zadní část, na které se nachází přes celou šíři dvanáct pseudoantických sloupů. Tím se jak zvětšilo jeviště, tak se získaly třeba prostory pro divadelní šatny a sklady. Největší generální rekonstrukce celé budovy proběhla za vedení zdejší šéfky opery, významné polské dirigentky Ewy Michnik (žákyně Hanse Swarowského ve Vídni) a byla provedena v letech 1997–2007. Zajímavé bylo při rekonstrukci to, že když byla postavena jevištní část, tak se na novém jevišti postavila tribuna pro diváky a opery se hrály i za doprovodu živého orchestru. Právě díky velké hloubce jeviště bylo toto možné. Za železnou oponou pak probíhaly renovační práce v hledištní části. Sám jsem takto viděl plnohodnotné provedení Moniuszkovy opery Strašný dvůr.

Divadlo zazářilo novotou, interiér hlediště pro cca 700 diváků působí skutečně efektně, ale zároveň útulně. Je koncipováno spíše do šířky a výšky (v přízemí je jen deset řad). Portál je široký jako v našem Národním divadle. Když se pak podíváme vzhůru okolo velkého lustru, můžeme vidět kolem v kruhu devět barevných fresek významných skladatelů (Glück, Mozart, Beethoven, Weber, Lessing, Schiller, Haydn, Wagner a světe div se, náš Bedřich Smetana). Na stropě nad orchestřištěm je pak ještě velká malba znázorňující Apollóna obklopeného múzami. Ve štukatérské výzdobě portálu pak nalezneme třeba opět Apollóna s labutí nebo bohyni Athénu. Další skulptury se nacházejí okolo trojice proscéniových lóží. Dlouhý divadelní foyer v prvním patře je veden přes celou šířku budovy, což je skoro čtyřicet metrů. Krásný je reprezentativní salon, nacházející se na levé straně stejného podlaží za bývalou císařskou lóží.

Vrátím se ještě k hudební historii divadla uvedením několika z velkého počtu uměleckých osobností, které utvářely zdejší hudební a divadelní historii. Dirigovali zde Carl Maria von Weber, Ferenc Liszt, Richard Wagner, Gustav Mahler, Max Bruch, Richard Strauss, Wilhelm Fürtwangler a další. Z koncertních umělců bych třeba uvedl Niccolò Paganiniho, Arthura Rubinsteina, Kláru Schumann nebo Henryka Wieniawského. Nová historie divadla započala hned po válce uvedením polské národní opery Halka od Stanislava Moniuszka. Zajímavé bylo, že orchestr byl složen nejen z polských hudebníků, ale i z bývalých německých členů původního hudebního tělesa. Hybatelem působení nového divadelního souboru byl první ředitel wrocławské Opery Stanisław Drabik (významný polský tenor a operní režisér). Ten také operu Halka režíroval a zazpíval si i titulní roli Jontka. Již ve dvaceti letech zpíval ve velkém divadle v Poznani Jontka v Halce!

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář