Divadla zblízka: Operní dům v Lipsku

O tom, že mělo saské Lipsko vždy v německém hudebním životě vedoucí úlohu, není pochyb. V dnes půlmilionovém městě působily takové osobnosti jako Johann Sebastian Bach, který hrával na varhany ve slavném tomášském kostele, narodil se zde i Richard Wagner. Robert Schumann ve zdejším divadle poprvé uvedl svojí jedinou operu Jenovéfa. Premiéru zde měl Oberon Carla Marii von Webera nebo Lortzingův Car a tesař. První operní divadlo zde vedl od roku 1700 skladatel a kapelník Georg Philipp Telleman, který tu uvedl svých neuvěřitelných dvacet operních titulů. V Lipsku povětšinou hostovaly operní soubory z Drážďan nebo Magdeburgu. V roce 1781 byl otevřen ve městě koncertní dům a tím byla zahájena éra později vysoce známého Gewandhausu.

Operní představení se provozovala v několika divadelních budovách, až bylo roku 1817 otevřeno městské divadlo, takzvaný Komedienhaus. Navrhl jej architekt Friedrich Weinbrenner. Sál divadla pro necelých dvanáct set diváků měl tři pořadí. V roce 1829 bylo krátce přejmenováno na Saské dvorní divadlo. Pak jej provozovaly soukromé subjekty a v době, kdy byla postavena budova Nového divadla, dostalo název Staré divadlo. Hrály se zde pak činohry a menší opery. Během let bylo přestavováno a počet míst se zvýšil. V divadelním životě města mělo nezastupitelný význam. Měla zde premiéry díla stěžejních německých skladatelů a dramatiků. Heinrich Marschner zde uvedl svého Vampýra, Templáře a židovku a další opery. Od Alberta Lortzinga to bylo celkem osm premiér. Schumannova Jenovéfa se zde poprvé hrála roku 1850. První operou zdejšího rodáka Richarda Wagnera, která se tu hrála, byl roku 1853 jeho Tannhäuser. Divadlo, nacházející se na náměstí Richarda Wagnera, bylo za války v roce 1943 bombardováním zničeno a později již obnoveno nebylo.

Neues Theater (Nové divadlo), reprezentativní a veliká stavba ve slohu pozdního klasicismu, bylo vybudováno na severní části náměstí Augustusplatz v letech 1864–68 podle projektu Carla Ferdinanda Langhanse. Tento významný německý architekt navrhoval z oboru divadelních staveb kupříkladu Krollovu operu a později požárem zničený operní dům na třídě Pod Lipami v Berlíně. Dále to byla divadla ve Vratislavi, Štětíně, Desavě a Legnici. Jen pro zajímavost, byl též synem známého autora Braniborské brány v Berlíně, architekta Carla Gottharda Langhanse.

V prostorném interiéru Nového divadla (plošně bylo větší než milánská Scala) se umístilo ve třech pořadích tisíc sedm set diváků. Bylo zde navíc ještě tři sta míst k stání. Premiérovým představením byla Goetheho Ifigenie na Tauridě. Činohry se později z větší části přestěhovaly do Starého divadla a nová scéna byla díky své výborné akustice a prostornosti využívána pro operní a baletní představení.

Lipská opera byla prvním divadlem, ve kterém byla po uvedení v Bayreuthu hrána v roce 1878 kompletní Wagnerova tetralogie Prsten Niebelungův. Ředitelem divadla se stal Adolf Förster a operním šéfem známý Angelo Neumann, který později působil v Novém německém divadle v Praze (současná budova Státní opery). Ten byl velkým přítelem Richarda Wagnera a též propagátorem jeho děl. V letech 1862–1868 zde působil jako dirigent Gustav Mahler. Mezi dvěma světovými válkami měla premiéru opera rakouského skladatele Ernsta Křenka Jonny spielt auf, dále Pád a vzestup města Mahagony od Kurta Weila. Roku 1938 zde byl hrán cyklus všech oper Richarda Wagnera. Dílo Carla Orffa Catulli Carmina mělo premiéru dokonce v roce 1943. Ve stejném roce pak bylo divadlo vybombardováno.

Lipský operní život byl ale neodmyslitelně provázán také s koncertní hudební činností. V roce 1884 byl otevřena prostorná klasicistní budova koncertní síně Gewandhausu. Jejími architekty byli Martin Gropius a Heino Schniede z Berlína. Gropius byl mimochodem strýcem o mnoho mladšího zakladatele Bauhausu, Waltera Gropiuse. Větší ze dvou bohatě zdobených koncertních sálů budovy měl místo pro tisíc pět set šedesát posluchačů. Působila zde řada slavných dirigentů jako Artur Nikisch, Wilhelm Fürtwangler, Bruno Walter. Za války byl koncertní dům rovněž zničen.

Gewandhaus orchestr pak hrál mnoho let v takzvané Kongreshalle. Byl to sál umístěný v pěkné secesní budově s padesát metrů vysokou věží, postavené lipským architektem Heinrichem Rustem roku 1900 jako společenský dům. Nachází se hned vedle vstupu do lipské zoologické zahrady nedaleko středu města. Byla to významná éra orchestru za vedení dirigentů Petera Konwitschného (jeho syn Peter Konwitschny, známý režisér, zde o mnoho let později působil jako šéfrežisér), Václava Neumanna a Kurta Masura.

Nová koncertní síň (jediná, která byla v bývalé Německé demokratické republice vybudována) byla otevřena v roce 1981. Byla ovšem postavena na jiném místě než starý Gewandhaus, přímo naproti Lipské opeře na současném Augustově náměstí. Orchestr tehdy zahájil nový provoz pod svým šéfem Kurtem Masurem Beethovenovou Devátou symfonií. Za nedlouhou dobou zde pro zajímavost hostoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Po něm pak nastoupil Herbert Blomstedt, Riccardo Chailly a od letoška je jeho kapelmajstrem Andris Nelsons. Pokud se ještě vrátíme k velmi důležité české stopě v éře Gewandhausu orchestru, je třeba jmenovat dirigenta Václava Neumanna, který byl šéfem tohoto tělesa v letech 1964–1968 a zároveň hudebním ředitelem lipské opery.

Vraťme se ale k historii nové budovy operního divadla. Vzhledem ke zničení divadelní budovy v roce 1943 byla po skončení války již 20. července obnovena činnost opery Beethovenovým Fideliem v divadelním sále zvaném Dreilinden. Toto bývalé varietní divadlo střední velikosti, které bylo postavené roku 1912 jako společenský sál (pět set padesát míst) bývalého pivovaru, se nachází asi čtyři kilometry od centra ve čtvrti Lindenau. Dlouhou řadu let slouží operetnímu souboru takzvané Musikalische Komödie, který je součástí ansámblu Lipské opery. Jsou zde ale, jak je v německých operetních souborech zvykem, uváděny i některé opery. V současnosti to je třeba Lortzingův Car a tesař.

V roce 1950 bylo ministerstvem kultury rozhodnuto postavit v Lipsku nové operní divadlo, které město skutečně potřebovalo. Scházely se různé návrhy, ale až roku 1955 vyhrál projekt berlínského architekta Kurta Hemmerlinga a Kurze Nieradeho z Lipska. Začalo se stavět a v říjnu 1960 bylo divadlo inaugurováno Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými v režii Joachima Herze (žák Waltera Felsensteina), který pak byl řadu let intendantem divadla a vytvořil zde mnoho režijně pozoruhodných operních inscenací vesměs na vysoké umělecké i hudební úrovni.

Nová budova na tehdejším náměstí Karla Marxe zaujímala v podstatě větší plochu než stavba původní. Je ve svém architektonickém slohu určitým neopakovatelným unikátem klasicismu v moderním pojetí, právě proto, že vznikala v separátním odděleném východním bloku socialistické Evropy, kde se architektura vyvíjela jiným směrem.

Ve stejné době vznikala v západním Berlíně přibližně stejně veliká stavba Deutsche Oper na místě za války zničené Městské opery v Charlottenburgu na Bismarck Strasse. Její architektura byla typická pro stavitelský boom padesátých let bouřlivě se vyvíjejícího Západního Německa. Tyto stavby vznikaly místo válkou zničených původních divadel. Namátkou jmenuji nově vzniklé operní budovy v Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu, Mannheimu, Darmstadtu, Bonnu, Kasselu a řadě dalších měst.

V dnešní době je architektonická hodnota některých z nich samozřejmě diskutabilní. Současná lipská stavba mírně ,,opisuje“ některé prostorové dispozice původní Langhansovy stavby. Především je to třeba pětaosmdesát metrů široká čelní stěna s vystouplým portikem s řadou vchodových dveří a s lodžií, jejíž patrová část je v úrovni obrovského hlavního foyeru. Na fasádě jsou mezi okny různé reliéfní plastiky, z nichž jedna znázorňuje tehdejší symbol Německé demokratické republiky.

Divadlo je obloženo světlým pískovcovým kamenem z Pirny. Délka divadelní budovy je okolo sto dvaceti metrů. Pro srovnání: průčelí Státní opery v Praze nedosahuje ani polovice. Velice podobný původní stavbě od Langhanse je zadní trakt budovy situovaný na takzvaný Schwanenteich – Labutí jezírko, vodní plochu nacházející se v parkovém areálu končícím před lipským nádražím. Samozřejmě na hladině dříve plavaly labutě, a to i po postavení nové budovy. Pak jsem je zde již dlouho neviděl.

V roce 2007 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce hlediště včetně kompletní výměny sedadel (těch má nyní divadlo 1.271) a dalších interiérů budovy. V listopadu se pak divadlo znovu otevřelo Wagnerovou operou Rienzi. Široké, javorovým dřevem obložené hlediště o dvaceti řadách se dvěma velkými polokruhovými lóžemi umístěnými na bočních stěnách má jeden rozsáhlý balkon. Zajímavé je řešení kazetového stropu složeného z mnoha zapuštěných čtverců v kombinaci se šestnácti křišťálovými lustry ve tvaru koule.

Viditelnost ze všech pohodlných sedadel je výborná, i když ze zadních řad je jeviště již poměrně dost vzdáleno. Akusticky je sál rovněž vynikající, což mohu potvrdit z mnoha představení během let zde navštívených. Až předimenzované prostory pro diváky jsou esteticky relativně jednoduše, ale vkusně zařízeny. Monumentální je obrovský foyer v prvním patře s výhledem na Augustovo náměstí s budovou Gewandhausu v pozadí. Po obou stranách tohoto prostoru se nacházejí menší foyery, Mozartův a Beethovenův, s bustami skladatelů. Bustu má v divadle samozřejmě i Richard Wagner.

Divadlo se stalo po Berlínu nevýznamnější operní scénou v tehdejším Východním Německu a vystřídala se zde celá řada významných umělců. Byl zde stočlenný sbor, orchestr Gewandhausu měl přes sto osmdesát hudebníků a baletní soubor pětašedesát členů. Dnes, kdy se v celém světě i v kultuře šetří, je to méně.

Já bych se vrátil k umělcům českým a slovenským, protože jsem představení v lipské opeře často navštěvoval a řadu jejich vystoupení zažil. Ještě za éry Václava Neumanna to byl vynikající, bohužel předčasně zemřelý basista Ladislav Mráz. Dlouholetým hostem pak byl významný sólista pražského Národního divadla Karel Berman. Nezapomenutelný byl třeba jeho Boris Godunov nebo Alberich ve Wagnerově Prstenu Niebelungů.

U této inscenace Ringu Joachima Herze v letech 1973–1977 si vzpomínám na zajímavou příhodu při návštěvě Siegfrieda. Krátce před začátkem představení vystoupil před oponu intendant Herz a oznámil publiku špatnou zprávu, že bohužel těsně před představením přišel o hlas jinak vynikající australský představitel Siegfrieda Jon Weaving. Intendant Herz navrhl publiku dvě varianty. Buď zrušit představení, protože náhradník není, nebo hrát s tím, že sólista je ochoten zpěv jen markýrovat otvíráním úst. Hlasovalo se a vyšlo to o něco více ve prospěch, aby se představení odehrálo.

Vzpomínám si též, jak se ve výtečné inscenaci Meyerbeerových Hugenotů pěvecky na vysoké úrovni uplatnili naše sopranistka Jitka Kovaříková a slovenský baryton Juraj Hrubant, zdejší stálí hosté. Domácí pěvkyní souboru byla Věnceslava Hrubá-Freiberger, která pak učila v Lipsku a Berlíně operní zpěv a dostala titul komorní pěvkyně. Vystupovali zde též brněnský barytonista Jiří Bar a jeho žena Anna Barová. Lipské publikum mohlo také slyšet vynikajícího slovenského tenoristu Gustava Pappa, který byl v letech 1960–1966 členem souboru. V premiéře Mistrů pěvců norimberských k otevření divadla zpíval roli Watera Stolzinga.

Po spojení obou německých států ale příliv našich pěvců na zdejší scénu postupně ustal. Velkým konkurentem se Lipsku staly Drážďany po znovuotevření Semperovy opery v roce 1984. Po dlouhém šéfování Joachima Herze po roce 1976 nastoupily do hudebního vedení zdejší opery další osobnosti. Vedle již zmíněného Václava Neumanna zde zaujali významným uměleckým vkladem v pozdějších letech třeba Kurt Masur, Michail Jurowski, Hans Wallat, Lothar Zagrosek a velmi významně se projevil Riccardo Chailly.

Já se ale vrátím k našemu významnému dirigentovi Jiřímu Koutovi, kterého do Lipska pozval ředitel Udo Zimmermann. Jiří Kout sem přišel ze svého angažmá v Německé opeře v Berlíně a působil v Lipsku v letech 1993–1999. Pak odešel jako hudební šéf do švýcarského Sankt Galenu. V Lipské opeře nastudoval řadu děl, z nichž jsem měl možnost vidět jeho vynikajícího Wagnerova Tristana a Isoldu. Poslední operou, která byla pod jeho vedením nastudována, byla Smetanova Prodaná nevěsta. Pan Kout ale jejím inscenačním pojetím asi moc nadšený nebyl. Odehrávala se totiž na dálničním odpočivadle a Jeník, rocker v černé kožené bundě s cvočky, vozil Mařenku po jevišti na motorce Harley Davidson. Publikum ale bylo výsostně spokojené a dlouho aplaudovalo. Třeba to bylo hlavně díky Smetanově hudbě. Tuto inscenaci, kterou jsem viděl, ale Jiří Kout již neřídil. Taktovku převzal americký dirigent Ira Levin.

Když už jsem u našich interpretů, nesmím zapomenout na začínající Magdalenu Koženou a její přesvědčivé ztvárnění Melisandy v Debussyho opeře Pelléas a Melisanda (2001, dirigent Marc Minkovski). Také vzpomínám na Verdiho Aidu, kde titulní roli zpívala Anda Luisa Bogza, o níž se dá říci, že je již také naše pěvkyně. Přeskočím teď období řady let, kdy jsem měl možnost vidět na zdejším jevišti řadu zajímavých a kvalitních inscenací, a přejdu do současnosti.

Lipská opera pracuje od roku 2011 pod generálním hudebním ředitelem, dirigentem Ulfem Schirmerem a správní ředitelkou, režisérkou Kirsten Harms. Pestrý operní a baletní repertoár obsahuje sedmatřicet titulů (o tři více než Drážďany). Vždy je, jak je v Lipsku tradicí, na programu několik oper Richarda Wagnera. V současné době je to třeba celý Ring. Na Velikonoce je samozřejmě vždy uváděn Parsifal. Na repertoáru byl dlouhodobě Tristan a Isolda nebo Rienzi.

Divadlo již zveřejnilo program pro příští období 2018/2019. Plánují se třeba operní víkendy věnované světovým skladatelům jako třeba Puccini, Verdi nebo Strauss, kdy se budou hrát tři různé operní tituly. V roce 2019 se budou hrát opět dva cykly Wagnerova Ringu. Premiéru bude mít rovněž Bludný Holanďan a na repertoáru zůstává Tannhäuser. A když jsem u Richarda Wagnera, dle časopisu Opernwelt se chystá na rok 2020 inscenace Lohengrina v režii jeho pravnučky Kathariny Wagner. Z ostatních oper se na začátku sezony bude hrát Pucciniho Děvče ze Západu, další premiérou bude Bizetova Carmen. Objeví se třeba Bergova Lulu. Nebudu uvádět představení hraná v Musikalische Komödie. Úplně poslední premiérou bude Smetanova Prodaná nevěsta (objeví se po dvaceti letech od již v článku zmiňované kontroverzní inscenace). Je výborné, že s již hranou Dvořákovou Rusalkou tak budou na programu dva české tituly. Tak na závěr přejme divadlu v Lipsku, ať se mu daří.

www.oper-leipzig.de