Divadla zblízka: Theatro Municipal de São Paulo

Ve dvacetimilionovém hlavním městě Brazílie jsou jen dvě divadla, kde můžete vidět operní inscenace. Je to Městské divadlo – Theatro Municipal a menší, ale progresivní Theatro São Pedro. Balet se provozuje pouze v Theatro Municipal.

Impozantní budova Theatro Municipal je situována v samém středu města čelní stranou do Azevedova náměstí. Jeho pravá boční část pak tvoří pěknou uzavírací kulisu parku se vzrostlými palmami. Zbylé dvě boční fasády se krčí pod výškovými budovami. Divadlo bylo postaveno v letech 1903–1911 podle plánů známého brazilského architekta Artura Ramose Azeveda a bratří Rossiů z Itálie. Domiziano Rossi byl tvůrcem interiérů divadla. Jeho v podstatě eklektická architektura byla značně ovlivněna slavnou pařížskou Garnierovou operou (na plochu je však třikrát menší). Není možná tak hezká jako městské divadlo v Riu de Janeiro (více o tomto divadle najdete zde), ale nesvírají ji tak těsně výškové budovy.

Původně bylo největším divadlem v brazilské metropoli Teatro São José (až tři tisíce míst), postavené v roce 1864. Zaujímalo místo naproti dnešnímu městskému divadlu, ale roku 1924 bylo strženo a na jeho místě byla postavena běžná, naštěstí ne moc vysoká budova. Požadavky na reprezentační operní divadlo byly v bohatém městě, kde byla též početná italská menšina, veliké.

V tehdejší době se stalo Theatro Municipal reprezentativní dominantou architektonicky bouřlivě se rozvíjejícího města. Během času byla budova upravována a k největší renovaci a zároveň návratu k úplně původní architektonické podobě došlo v roce 1991. Na vrcholu čelní vnější členité strany pískovcem obložené fasády můžeme vidět bronzové skulptury na téma dramatu a hudby. Vejděme ale dovnitř budovy do rozsáhlého vstupního foyeru a vystoupejme po širokých schodištích zdobených kovovými osvětlovacími tělesy nejdříve do překrásně zdobeného slavnostního foyeru v úrovni prvního pořadí. Ten je, podobně jako v pařížské opeře, přes celou šíři budovy. Strop zdobí veliká barevná freska brazilského malíře Oscara Pereiry da Silvy. Nábytek je německý, křišťálové ozdoby z Čech, koberce z Milána.

Z terasy je panoramatický výhled na prostorné Azevedovo náměstí a na park, nacházející se před pravou stranou budovy. Ve svěže zeleném parku s vysokými palmami se nalézá krásná fontána (dar italské komunity v brazilském hlavním městě), jež má připomínat legendární fontánu di Trevi v Římě. Nad ní se nachází pomník slavného brazilského skladatele Carlose Gomese, který je doplněn sochami múz hudby a poezie. Obojí je dílem italského sochaře Luize Brizzolary.

Navštivme ještě prostorný hledištní sál o třech pořadích, do kterého se vejde přes tisíc pět set diváků. Výzdoba je relativně jednoduchá, ale zaujmou třeba dvoje varhany italské firmy Tamburini, instalované v roce 1968 v bočních stranách hlediště hned vedle širokého portálu. Jeviště je velmi prostorné a tím ideální k pořádání v Brazílii všeobecně velmi oblíbených baletních představení.

Pokud budeme mluvit o umělecké historii divadla, musíme začít inauguračním představením k otevření divadla v roce 1911. Původně to měla být opera Carlose Gomese Guarany. Nakonec to ale byl Hamlet Ambroise Thomase, kterého uvedla italská operní společnost v čele s legendárním Tittem Ruffo. Slavnostní otevření se konalo za přítomnosti dvaceti tisíc lidí shromážděných na Azevedově náměstí před divadlem. V devatenáctých a počátkem dvacátých let se hrálo osmaosmdesát operních titulů jedenačtyřiceti francouzských, italských, německých a brazilských skladatelů ve více než dvou set sedmdesáti představeních. Musíme si uvědomit, že v divadle žádný stálý operní ansámbl nebyl a vše záviselo na hostujících společnostech. Jinak se ale na zdejším jevišti objevily ty největší operní, baletní, dirigentské i další světové hvězdy. Uvedu třeba Enrica Carusa, Tita Schipu, Marii Callas, Renatu Tebaldi, Artura Toscaniniho, Isadoru Duncan, Annu Pavlovovou, Rudolfa Nurejeva, Michaila Baryšnikova, Marcii Haydée, ale také třeba Duka Ellingtona a mnoho dalších.

V současnosti divadlo zastřešuje symfonický orchestr, municipální baletní soubor, dva pěvecké sbory, jeden menší orchestr a kvarteto. Hudebním ředitelem je brazilský dirigent John Neschling a jeho zástupcem mladý Brazilec Eduardo Strausser. V nedávných sezonách se tady nastudovalo vždy okolo šesti až sedmi operních titulů. V poslední době je to již méně a vloni již jen čtyři (každá inscenace se hraje v bloku asi sedmkrát). Je to hlavně z důvodu zhoršující se brazilské ekonomické situace. Navíc ve městě vyrostlo konkurenční operní divadlo São Pedro, které zvládá ročně čtyři nové operní tituly. A hlavně v jeho čele stojí v současnosti snad nejvýznamnější brazilský dirigent Luiz Fernando Malheiro. Měl jsem to štěstí navštívit pod jeho taktovkou uvedené představení Bludného Holanďana na operním festivalu v amazonském Manausu.

Současně se poměrně intenzivně realizuje divadlo v Riu de Janeiro, to ovšem přebírá tituly ze São Paula. Například jako poslední inscenace v listopadu 2016 byla v Riu uvedena Janáčkova Jenůfa, která se v předešlé sezoně dávala v São Paulu. Zajímavé je to, že stejnou Jenůfu jsem viděl v roce 2013 v Buenos Aires. Ovšem ne v Teatro Colón, ale v druhém menším Teatro Lírico. Výměnný „obchod“ ale probíhá také s velmi aktivní operní scénou v Santiagu de Chile. Operní repertoár je běžně klasický jako na evropských scénách, ale vždy se objeví titul domácího brazilského skladatele. V operním domě v São Paulu to byla v prosinci loňského roku opera Fosca Carlose Gomese. Ta měla exkluzivní obsazení evropských pěvců jako Nadja Michael, Chiara Taigi nebo Marco Vratogna. Rio de Janeiro zase inscenovalo Gomesovo dílo Lo schiavo. Nechybí také Richard Wagner, jehož Lohengrin se hrál předminulou sezonu. Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu byla nastudována kompletně umělci z východu. Samozřejmě se dávají balety a časté jsou symfonické koncerty.

Sezony probíhají od dubna do prosince, protože když je u nás zima, je v Brazílii léto. Ve všech inscenacích je angažováno mnoho hostů, kteří jsou pak doplňováni domácími umělci. Hojnou účastí bývají v poslední době zastoupeni pěvci z Ruska a Ukrajiny. Mohlo by se zdát, že ve dvousetmilionové zemi je takovýto operní život ve srovnání třeba s Evropou slabý, ale zřejmě se vše řídí jednak poptávkou a také jiným způsobem dnešního života.

V Brazílii je mnoho velkých měst, která mají buď původní, velmi krásné klasické divadelní domy nebo řadu nově postavených. V nich se ovšem provozuje operní divadlo pohostinsky, ale sporadicky. V zemi je však celá řada profesionálních symfonických orchestrů. Operní hudební festivaly probíhají každoročně v nádherných a prostorných starých operních divadlech v Belému a Manausu.

www.theatromunicipal.org.br