Pražská premiéra Evžena Oněgina se uskutečnila na den přesně před 136 lety – 6. 12. 1888 v Národním divadle pod taktovkou samotného skladatele. V Divadle F. X. Šaldy byl tento titul po roce 1945 uveden celkem sedmkrát, naposledy v roce 2000.
Novou inscenaci Evžena Oněgina připravil dlouholetý umělecký šéf Komorní scény Aréna v Ostravě, Ivan Krejčí, spolu se scénografem Martinem Šimkem a kostýmní výtvarnicí Janou Hauskrechtovou. V titulní roli Oněgina se představí Jiří Rajniš ml. a Daniel Křelíř, v roli Taťány budou alternovat slovenská sopranistka Tatiana Hajzušová a Lívia Obručník Věnosová. Postavu básníka Lenského ztvární Dušan Růžička či Martin Šrejma a v roli Olgy se představí Petra Vondrová a Jolana Slavíková.
Ivan Krejčí o Evženu Oněginovi: „Čajkovský Puškinovo dílo krásně zhudebnil, byť z mého dnešního pohledu příliš romanticky. Už dlouho jsem měl velkou touhu přiblížit Čajkovského Oněgina zpátky k Puškinovi. To do jisté míry jde, a do jisté míry nikoli. Otázka tedy je, jakým způsobem do inscenace dostat vlastně i to, o čem se domnívám, že bylo pro Puškina důležité a co je důležité i pro mě. Tedy ironický pohled na něj i na dobu. Z mého pohledu je Taťána v románu i v opeře jediná jednající postava, která něco opravdu chce, kdežto Oněgin je člověk, který vlaje a je znuděn tím vším, jenom přežívá. Jako nesmírně zajímavé se mi zdá prozkoumat, co jeho náhlé vzplanutí k Taťáně skutečně znamená. Je to opravdu láska? Touha po něčem, co mu uniká? Vlastně poprvé v životě opravdu něco chce a už jen to možná něco znamená.“
Zbyněk Müller o Evženu Oněginovi: „S prvními tóny předehry poznáváme okamžitě skladatelův nezaměnitelný rukopis, který zřejmě většina posluchačů i dirigentů miluje právě tak jako já. Předehra představuje základní výrazový materiál, vycházející z charakteristiky Taťány – zasněnost, zádumčivost, ale také budící se cit, jenž je zhudebňován v průběhu opery různě silnými, ale postupně gradujícími poryvy, vrcholícími odhodláním tyto city vyznat v dopisové scéně. Lyrický soprán zde dozrává do mladodramatické polohy; ta je podpořena i v orchestru, kde se poprvé od začátku opery ozvou trubky a trombony.
Lyrické scény nejsou pro orchestr vůbec snadné – instrumentace je střídmá, nástroje obnažené, a protože chybí robustní základ a střední vrstva, takový ten tmel, který známe dobře například u Bedřicha Smetany, zvuk je obtížné svázat; to je také hlavní a nejtěžší úkol pro dirigenta i orchestr, který musí „doručit“ kromě precizní techniky a souhry také vysokou zvukovou kulturu.“
