Dlouhé diskuze o nových koncertních sálech

Zápisník Jindřicha Bálka (20)

Přesně v polovině okurkové sezony na přelomu července a srpna vyšla v sobotní příloze Lidových novin dvoustránková debata, které připomněla letité téma: potřebuje Praha nový koncertní sál? Debata se rodila korespondenčně a z výsledku jsem měl dojem, že podobných debat je před námi ještě mnoho – a že lidé na důležitých místech těžko hledají shodu, pokud ji vůbec hledají. A tak v Praze je vlastně jediným novým prostorem pro koncerty „Havlova“ Pražská křižovatka. Jistě není důvod to vzdávat, ale sám jsem v této debatě vyjádřil názor, že nejvhodnější dobu pro stavbu koncertního sálu špičkových parametrů jsme v posledních dvaceti letech promarnili. A navíc, pokud by to mělo být tak, že se za velké peníze bude stavět sál a stejné finance se kvůli tomu seberou živému umění, je opravdu důvod počkat na lepší časy. Že se úsilí postavit smysluplnou veřejnou stavbu bude mnohokrát vracet na začátek, potvrzuje i příklad Brna, které by dobrý sál potřebovalo snad ještě naléhavěji – a i tam je mnohem naléhavější problém s tím, aby příslušné hudební instituce vůbec přežily. A připomeňme, že ta ve světě nejvíce žádaná, tedy Český filharmonický sbor Brno, žije jen díky náročnému a nabitému kalendáři zahraničních hostování, jako obecně prospěšná společnost, která nemá nic jisté.

Ve zmíněné debatě v Lidovkách o koncertním sále se objevilo pár věcí, které myslím stojí za to opakovat znovu a znovu. A jiné jsou zase typické pro to, s jakými nedorozuměními a neporozuměními se v této debatě budeme setkávat. Tleskám slovům architekta Josefa Pleskota, jenž je sám členem spolku, který stavbu sálu prosazuje:

„Nepostavit za téměř čtvrt století svobody veřejnou stavbu, je neodpustitelným prohřeškem. Opravdu nemáme být na co hrdí. Uvědomíme-li si, jak dokázali naši předkové během velmi krátké doby připravit pravý vltavský břeh, aby vzniklo zvýšené promenádní nábřeží, do kterého připojili staronové ulice Starého Města a ze kterého sklenuli mosty na levý vltavský břeh, můžeme my dnes jenom žasnout. Taky musíme žasnout, že během opět velmi krátké doby na takto krásně připravené podložce dokázali postavit národní kulturní budovy, které dodnes používáme. Byla to druhá polovina devatenáctého století, kdy prakticky všemi evropskými velkoměsty prošla masivní kulturní vlna. Praha ji tehdy nepromarnila. Druhá podobná kulturní vlna proběhla nejvýrazněji na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Opět prakticky všechny evropské metropole rozšířily svá centra a umístily v nich podobné stavby nové generace. Z těch v Praze nemáme jedinou a o koncepčním rozšiřování pražského centra ani nemluvíme. Dokonce říkáme, že to, co jsme zdědili po našich pradědech, nám stačí, a to, co jsme zdědili po našich otcích, zbouráme, protože to vzniklo v komunistické totalitě. Mám dojem, že tentokrát nám ujel vlak, který již těžko dohoníme.“

Antonín Matzner v této souvislosti opakovaně připomíná smutný příklad z počátku devadesátých let:

„Stačí připomenout japonského investora, který tady chtěl stavět koncertní halu na Špejchaře. Nabízel projekt s nákupními galeriemi i dostatkem prostoru ke stavbě multifunkčního kulturního střediska. Je až nepochopitelné, s jakými překážkami se tady ovšem Japonci setkali. Radnice tehdejšího primátora Kondra i přes souhlasné stanovisko městské části Praha 7 chtěla, aby se projekt přesunul kamsi na okraj Prahy, a všechno nakonec definitivně podlomil tehdejší ředitel České filharmonie s tím, že Rudolfinum stačí.“

Ze strany současného radního Václava Novotného zněla hlavně obava, jestli by nový koncertní sál dovedla Praha naplnit obecenstvem. A také bere vážně možnost vylepšit akustiku Kongresového centra. To je srozumitelné – u každé takové stavby se musí promyslet všechny další souvislosti. Celospolečenský zájem se posunul a města staví bazény, akvaparky, sportoviště. Jaká elita, takové stavby, konstatoval komentátor Lidových novin Martin Zvěřina. K tomu se dá jen dodat, že dokud si jako společnost budeme myslet, že vizitkou vyspělosti je nejhustší síť supermarketů v Evropě, lepší to nebude. Ale architekt Ondřej Císler myslím výstižně připomněl opačný pohled:

„Není důležité, že většina obyvatelstva takovouto instituci běžně nenavštěvuje. To se může v čase měnit. Takový typ stavby přináší zejména kvalitativní posun, který tato společnost potřebuje. Na příkladech z Evropy je snadno doložitelné, že koncertní sál je jeden z nejlepších nástrojů takovéto změny.“

Tohle je tedy zlomek jedné debaty pro dvoustranu Lidových novin. Její téma je dobré opakovaně připomínat – třeba až  zase pojedeme řekněme do mnohem menšího Lipska, kde Kurt Masur prosadil stavbu sálu už za časů NDR. A takový Berlín měl opravdu tu relativní výhodu, že se tam stavělo všechno znovu. Ale slavný sál Berlínské filharmonie má své renomé i díky odvážné vizi, která stála na počátku: prezentovat tehdy „poražené“ Německo znovu jako zemi kultury. Dnes jasně víme, že tento záměr vyšel, Mimochodem, jeden německý regionální politik v podobné diskuzi vyjádřil tento názor: „Kultura nás stojí peníze, ale nekulturnost mnohem víc.“ Doputuje tento názor někdy k nám?

Všechny naše soubory, které jsou zvány do evropských a světových sálů, obvykle žasnou nejen nad samotnými stavbami, ale i nad tím, že i v menších městech je vyprodáno. Mluvil jsem tento týden se sbormistrem Českého filharmonického sboru Petrem Fialou, který na francouzském festivalu asi před týdnem dával akapelový koncert pro téměř vyprodanou katedrálu, kam se vejde dva tisíce lidí… Během příštího víkendu 7. a 8. září bude mít brněnský sbor poprvé příležitost zpívat s Berlínskou filharmonií, dokonce v Janáčkově Glagolské mši a pod taktovkou Sira Simona Rattla. A pokud do skvostného sálu Philharmonie dorazí ještě někdo další z Prahy nebo z Brna, něco si určitě uvědomí.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto: www.fa.cvut.cz