Dlouhý Händel v Paříži

Giulio Cesare in Egitto, dílo ze skladatelova vrcholného operního tůrčího období, měl premiéru v Londýně r. 1724, s velikým a okamžitým úspěchem a Händel ji se změnami zařadil do repertoáru ještě ve čtyřech sezónách. Kromě Londýna uvedly operu ještě domy v Paříži, Hamburku a Brunšviku. Ve 20. a 30. letech 18. století byla v Londýně uvedena celkem 38 krát a podobně často i na dalších zmíněných scénách. Poté upadla zcela v zapomnění, stejně jako ostatní Händelovy opery serie, Ve 20. století bylo dílo „znovunalezeno“ r. 1922, kdy bylo v pozměněném tvaru uvedeno v Göttingen, následoval Mnichov, USA, Londýn – dnes je nejhranější Händelovou operou. Moderní inscenace však dílo značně pozměnily, zkrátily a především transponovaly role komponované pro alti castrati pro tenor, baryton, či bas. Poučené interpretace pak pro roli Caesara, Tolomea a Nirena volí buďto mezzosoprán nebo kontratenor.

Děj opery je založen na historických událostech, které tvoří jádro příběhu. Tato skutečnost stimulovala skladatele ke špičkovému výkonu. Partitura je nejen mimořádně nápaditá, ale vyznačuje se ze všech jeho operních děl nejhlubší charakterizací postav, zvláště obou hlavních protagonistů. Kleopatra, která opeře dominuje, ukazuje v každé ze svých osmi (!) árií jinou facetu své komplexní osobnosti, od vypočítavé intrikánky nasazující do boje své půvaby, přes zamilovanost, zoufalství až ke konečnému triumfujícímu štěstí. Kleopatra předznamenává další Händelovo zářivé ztělesnění smyslnosti, totiž Semele, jejíž slavná scéna Myself I shall adore obsahuje citace dvou árií Kleopatry. Ani ostatní postavy nepřicházejí zkrátka. Caesar vystupuje jako řízný voják, poddává se milostné touze, vzepne se až k meditativní scéně Alma del grande Pompeio, v níž jeho part dosahuje největší hloubky. Poněkud plošší jsou postavy zloducha Tolomea a Sesta, který je výrazně monotématický: utápí se v touze po pomstě. Cornelia je tragickou postavou, její árie, ač durové, jsou smutně jímavé (Priva son d´ogni).

Giuilo Cesare je po stránce instrumentace nejvybavenější Händelovou operou: kromě 37 nástrojů v orchestřišti, mezi nimi dvě různě laděné dvojice rohů, působí ve scéně V´adoro, pupille, v níž Kleopatra coby Ctnost svádí Caesara, obklopena devíti Múzami, přímo na jevišti dalších děvět nástrojů (housle, viola, cello, viola da gamba, hoboj, fagot, harfa a theorba). Souzvuk těchto dvou těles je opojně krásný. Opera není, jak by snad mnozí čekali, pouhým sledem neuvěřitelného řetězce 32 da-capo árií, na struktuře se podílejí „sinfonie“, accompagnati, kavatiny, duety a krátké sbory.

Skutečný, jen v drobnostech přibarvený, dobře známý příběh dvou slavných historických osobností osvobozuje diváka od nutnosti rozplétat vyumělkovaně komplikované vztahy, jaké jsou jinak pro opera seria typické.

Caesar, pronásledující po bitvě u Farsala poraženého Pompeia, dorazí do Egypta, kde probíhá zápas o trůn mezi dvěma sourozenci, Tolomeem (Ptolemaios) a Kleopatrou. Zatímco Caesar jedná s Pompeiovou manželkou Cornelií a jejím synem Sestem o možnosti, jak se usmířit s Pompeiem, přináší mu egyptský vojevůdce Achillas od Tolomea dar – useknutou Pompeiovu hlavu. Místo spojenectví ale docílí Tolomeo u Caesara pohrdání. Toho využije Kleopatra, která se vetře, nejdříve v přestrojení za svou komornou, do Caesarovy přízně, svede jej a docílí jeho podpory ve sporu o trůn. Toloémeo je nakonec zabit a Kleopatra se stává vazalskou královnou Egypta. Potud historické jádro příběhu, které je v opeře dále rozvíjeno v řadě peripetií.

Zdá se, že pokud dnes chceme zhlédnout nějakou Händelovu operu,. musíme se smířit s tím, že zřejmě neexistuje režisér, který by ji zinscenoval, aniž by ji chtěl nějak „přetlumočit“ dnešnímu divákovi. V Pellyho pařížské inscenaci nakonec Händel zase tolik neutrpěl, zvážíme-li, co s Giuliem Caesarem již udělali jiní – za všechny se zmíním o Sellarsovi, který namísto Caesara do Egypta nechá v nespecifikované budoucnosti (sic!) do neupřesněné arabské (sic!!) země triumfálně zavítat prezidenta USA (sic!!!). O tom, co všechno jeho Kleopatra v bikinách na scéně provozuje, raději pomlčím.

Co chce režisér tímto svým pojetím dosáhnout, kromě toho, aby se o něm mluvilo, nedokážu posoudit. Inscenace je nekoherentní, není ani minimalistická, ani postmoderní, ba ani čistě dekonstruktivistická. Nanejvýš to mohu pojmout jako dobrý příklad, jak zbytečně, křečovitě a kontraproduktivně může tato „tlumočnická“ režijní koncepce vyznít. (Můj děda se v takových případech vyjádřil lapidárně: „slátanina“).

Jak naznačeno, dala by se inscenace překousnout díky kvalitě provedení, divák by mohl, uchvácen mistrovskou interpretaci, na „rám“ pozapomenout. V tomto ohledu jsme zřejmě měli s výběrem data představení – poslední lednovou sobotou – smůlu. Veliká mediální bublina, nadouvající se kolem představitelky Kleopatry Natalie Dessay, splaskla ve chvíli, kdy se ukázalo – bez případného dalšího vysvětlení – že dotyčná diva opět nevystoupí. Zda za tím stojí nějaká allura světové primadony, či neuvěřitelná zdravotní smůla, způsobující v poslední době už po několikáté její výpadek, to nevíme (zhruba před rokem vypadla uprostřed představení Náměsíčné). Nicméně onen lesk, který s jejím účinkováním s takovou nadějí spojovala dirigentka Emmanuelle Haïm, a který dle recenzí z premiéry a podle současně vydaného CD byl skutečně ve hře, ten vzal za své.

Jane Archibald, která měla alternovat v poslední třetině série dvanácti představení, převzala roli i nyní. Celkově posouzeno se jí zhostila slušně, i když byla v nižších polohách chvílemi méně znělá, ornamentace byly pracné a v závěru árie Da tempeste narazila na hranice svých možnosti dechové kontroly. Ačkoliv si dobře dokážu předsavit Dessay v roli potvory ražení Kleopatry, a možná i v roli sošně důstojné královny, Archibald v nastudovaném pojetí nazapadla ani do jedné z krajních polarit této postavy. Dynamické pohybové partie, šité na míru rtuťovité, gracilní Dessay, se v podání fyzicky rozdílně disponované Archibald vyjímaly určitě jinak, než zamýšleno (přílišná fixace režiséra na jediného interpreta). Pařížské nastudování vsadilo na kontratenory, což nebyla šťastná volba. Seděli jsme v kategorii Optima – tedy tam, kde by mělo být nejlépe vidět a slyšet – ale kontratenory, zvláště Lawrence Zazzo, jsme moc neslyšeli, pokud zrovna nezpívali v proscéniu, což nebylo často. Příliš naléhavě vyvolávali iluzi, že divadlo je hodně velké. Chválu naopak zaslouží oba mezzosoprány, ať už téměř neznámá Varduhi Abŕahamyan nebo Isabelle Leonard, která sklidila zaslouženě největší potlesk na otevřené scéně. Obě mezzosopranistky převyšovaly své spoluúčinkující.

Orchestr Concert d´Astrée pod vedením charismatické Emmanuelle Haïm se uvedl při svém prvním vystoupení na půdě pařížské Opery velice dobře. Haïm, která v roli dirigenta na této scéně debutovala, směřovala k tomuto cíli už od doby, kdy zde před 12 lety působila jako korepetitorka při zkouškách na legendární Christieho provedení Händelovy Alciny. Později založila svůj orchestr, specializovaný na starou hudbu. Dnes již respektovaná umělecká vedoucí, má pěknou diskografii, mj. Händelových a Bachových děl, působila na předních scénách, např. Glyndebourne, Londýně, pařížském Théâtre des Champs-Élysées či Chicagu. Její těleso má kultivovaný, krásně zbarvený zvuk, zpěváky nepřekrývá a hraje precisně a živě. Do pařížského provedení vložila Haïm mnoho očekávání. Zčásti se jí splnila.

O opeře Giulio Cesare se říká, že ani v nezkrácené podobě není pro diváka subjektivně dlouhá, pokud je provedena dobře. To, co jsme v onu sobotu zhlédli v pařížském Palais Garnier, bylo dlouhé.

P.S. Opera má být 7. února uvedena v přímém přenosu do sítě vybraných kin ve Francii a takto získaný záznam má být vysílán 12.2. na TV Mezzo. Prý s Natalie Dessay v roli Kleopatry. Kdoví, co z těto informace dosud vůbec souhlasí? A pokud to souhlasí, jsem zvědavý, jak rozdílně lze vnímat přenos a živé představení.

Georg Friedrich Händel:
Gulio Cesare (HVW 17)
Režie a kostýmy: Laurent Pelly
Dirigent: Emannuelle Haïm

Caesar: Lawrence Zazzo (kontratenor)
Cornelia: Varduhi Abrahamyan (mezzosoprán)
Sesto: Isabel Leonard (mezzosoprán)
Kleopatra: Jane Archibald (soprán)
Tolomeo: Christopher Dumaux (kontratenor)
Achilla: Nathan Berg (basbaryton)
Nireno: Dominique Visse (kontratenor)
Curio: Aimery Lefévre (baryton)

www.operadeparis.fr