Dlouhý Händel v Paříži

  1. 1
  2. 2

Giulio Cesare in Egitto, dílo ze skladatelova vrcholného operního tůrčího období, měl premiéru v Londýně r. 1724, s velikým a okamžitým úspěchem a Händel ji se změnami zařadil do repertoáru ještě ve čtyřech sezónách. Kromě Londýna uvedly operu ještě domy v Paříži, Hamburku a Brunšviku. Ve 20. a 30. letech 18. století byla v Londýně uvedena celkem 38 krát a podobně často i na dalších zmíněných scénách. Poté upadla zcela v zapomnění, stejně jako ostatní Händelovy opery serie, Ve 20. století bylo dílo „znovunalezeno“ r. 1922, kdy bylo v pozměněném tvaru uvedeno v Göttingen, následoval Mnichov, USA, Londýn – dnes je nejhranější Händelovou operou. Moderní inscenace však dílo značně pozměnily, zkrátily a především transponovaly role komponované pro alti castrati pro tenor, baryton, či bas. Poučené interpretace pak pro roli Caesara, Tolomea a Nirena volí buďto mezzosoprán nebo kontratenor.

Děj opery je založen na historických událostech, které tvoří jádro příběhu. Tato skutečnost stimulovala skladatele ke špičkovému výkonu. Partitura je nejen mimořádně nápaditá, ale vyznačuje se ze všech jeho operních děl nejhlubší charakterizací postav, zvláště obou hlavních protagonistů. Kleopatra, která opeře dominuje, ukazuje v každé ze svých osmi (!) árií jinou facetu své komplexní osobnosti, od vypočítavé intrikánky nasazující do boje své půvaby, přes zamilovanost, zoufalství až ke konečnému triumfujícímu štěstí. Kleopatra předznamenává další Händelovo zářivé ztělesnění smyslnosti, totiž Semele, jejíž slavná scéna Myself I shall adore obsahuje citace dvou árií Kleopatry. Ani ostatní postavy nepřicházejí zkrátka. Caesar vystupuje jako řízný voják, poddává se milostné touze, vzepne se až k meditativní scéně Alma del grande Pompeio, v níž jeho part dosahuje největší hloubky. Poněkud plošší jsou postavy zloducha Tolomea a Sesta, který je výrazně monotématický: utápí se v touze po pomstě. Cornelia je tragickou postavou, její árie, ač durové, jsou smutně jímavé (Priva son d´ogni).

Giuilo Cesare je po stránce instrumentace nejvybavenější Händelovou operou: kromě 37 nástrojů v orchestřišti, mezi nimi dvě různě laděné dvojice rohů, působí ve scéně V´adoro, pupille, v níž Kleopatra coby Ctnost svádí Caesara, obklopena devíti Múzami, přímo na jevišti dalších děvět nástrojů (housle, viola, cello, viola da gamba, hoboj, fagot, harfa a theorba). Souzvuk těchto dvou těles je opojně krásný. Opera není, jak by snad mnozí čekali, pouhým sledem neuvěřitelného řetězce 32 da-capo árií, na struktuře se podílejí „sinfonie“, accompagnati, kavatiny, duety a krátké sbory.

Skutečný, jen v drobnostech přibarvený, dobře známý příběh dvou slavných historických osobností osvobozuje diváka od nutnosti rozplétat vyumělkovaně komplikované vztahy, jaké jsou jinak pro opera seria typické.

Caesar, pronásledující po bitvě u Farsala poraženého Pompeia, dorazí do Egypta, kde probíhá zápas o trůn mezi dvěma sourozenci, Tolomeem (Ptolemaios) a Kleopatrou. Zatímco Caesar jedná s Pompeiovou manželkou Cornelií a jejím synem Sestem o možnosti, jak se usmířit s Pompeiem, přináší mu egyptský vojevůdce Achillas od Tolomea dar – useknutou Pompeiovu hlavu. Místo spojenectví ale docílí Tolomeo u Caesara pohrdání. Toho využije Kleopatra, která se vetře, nejdříve v přestrojení za svou komornou, do Caesarovy přízně, svede jej a docílí jeho podpory ve sporu o trůn. Toloémeo je nakonec zabit a Kleopatra se stává vazalskou královnou Egypta. Potud historické jádro příběhu, které je v opeře dále rozvíjeno v řadě peripetií.



Zdá se, že pokud dnes chceme zhlédnout nějakou Händelovu operu,. musíme se smířit s tím, že zřejmě neexistuje režisér, který by ji zinscenoval, aniž by ji chtěl nějak „přetlumočit“ dnešnímu divákovi. V Pellyho pařížské inscenaci nakonec Händel zase tolik neutrpěl, zvážíme-li, co s Giuliem Caesarem již udělali jiní – za všechny se zmíním o Sellarsovi, který namísto Caesara do Egypta nechá v nespecifikované budoucnosti (sic!) do neupřesněné arabské (sic!!) země triumfálně zavítat prezidenta USA (sic!!!). O tom, co všechno jeho Kleopatra v bikinách na scéně provozuje, raději pomlčím.
Pelly nezasáhl do substance děje, pouze příběh „zarámoval“. To ostatně udělal nedávno taky A. Noble v případě vídeňské Alciny, kterou zarámoval takto: londýnská aristokratka 18. století lady Cavendish dává ve svém domě hrát příběh o čarodějce Alcině, tudíž to, co divák dostává, je jakési „divadlo v divadle“ Ač nevím, proč je vůbec nutno příběh rámovat, tento rám byl nenásilný a tudíž stravitelný.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


15
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
15 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
VTSlajer

Mrzi me dalsi zprava o zrusenem vystoupeni N. Dessay. To je teda pro divaka smula. Mel jsem stesti videt ji zive v Met v La Sonnambula (s J-D Florezem) a predtim v samostatnem recitalu v Montrealu. Kratce jsem s ni mluvil u stage door v Met a jsem naklonen ji dat benefit of doubt, ze i ted v Parizi byla skutecne indisponovana. Pred nekolika lety podstoupila operaci hlasivek a stale s nimi zapasi. Prejme si, at se ji brzo vrati hlasova forma. Pokud mate radi Luciu Popp (Cleopatra) a nevadi vam Julius Caesar v nemcine, doporucuji nahravku od znacky ORFEO… Číst vice »

Anonymous

Díky za velmi věcně a kulantně zformulované výhrady k takovým režijním pojetím (nejen) barokních oper. Lukáš V.

Anonymous

A jak chcete inscenovat barokní opery? Vždyť to je nuda a statičnost, na kterou lidé nepůjdou, pokud tam budou stát aktéři v historických kostýmech a pomalu se pohybovat čtyři i pět hodin. Jedině, když se s tím něco udělá, je možné to přežít. Nejde o hudbu, ale o to, že jsou to většinou sáhodlouhé statické kusy.

Rudo Leška

Recenzenta by som za trest nechal sedieť na drevenej lavici a pozerať sa na "autentickú historickú" inscenáciu. Sellarsova inscenácia je rozkošnou intelektuálnou hrou s témami, ktoré ten titul prináša. Nechápem, kde je problém. Mne sa bikini páčia.

Anonymous

to anonym 19:01 a Rudo Leška: pánové nemáte pocit, že je to tak trochu otázka intividuálního vkusu a že zevšeobecňování jako "vždyť to je nuda a statičnost, na kterou lidé nepůjdou" zavání televizním primitivismem? Jak si vysvětlíte, že Händel je po Mozartovi druhý nejhranější operní skladatel? …a že Händelův Rinaldo (inscenace využívající barokní inscenační techniky), který se hrál v ND od jara 2009 do prosince 2010 byl jako jediný titul ND permanentně vyprodaný? Velmi hloupé a nepravdivé… to co píšete…
Petr S.

Anonymous

dnešní MEZZO, 20:30 – Natalie Dessay sings Handel's Giulio Cesare at the Opéra de Paris

Anonymous

Petr S.: Handel se hraje, ale už skoro nikde v "klasickém" provedení. Velmi hloupé a nepravdivé je zevšeobecňování. Sám tvrdíte, že je to věc vkusu a pak zevšeobecníte svůj názor. Lidé u nás neumějí diskutovat.

DAMU

k Rudo Leška: Zajímavý názor, ale možná ne od věci. čytři hodiny statického zpívání by asi tak pochváleno nebylo. Sellars je špičkový režisér, jeho režie patří k tomu nejlepšímu, co v operních inscenacích vzniká. Takže už nahrávám z Mezza o sto šest :-) A propose: Proč se všichni "znalci" vymezují vúči jakémukoliv náznaku trochu progresivní režie? Vždyť režie je umělecká tvorba a patří k činohře i opeře a filmu neoddělitelně. Režisér dokáže zničit skvělý filmový scénář, stejně tak i dostat na oscarové nominace úplnou srágoru. To platí i v činoherní režii a v operní ještě dvakrát tolik, neboť ta je… Číst vice »

Anonymous

no sledujem prave mezzo a po ani dvoch hodinach mi nepride inscenacia otravna, myslim ze je dobra z naozaj mi reijne nepripada nijak nepatricna.
mimochodom – postmoderny aldenov rinaldo z mnichova je tiez urcite lepsi nez staticka inscenacia v ND.
a takisto ako existuju dva druhy hudby:
dobra a spatna … je to aj s inscenovanim – takze budme vdacni za rozmanitost a moznost porovnavat a interpretovat.
robert

Pavel Šimáček

DAMák: Vystihl jste i mé pocity. Sellarsův Giulio Cesare je mimochodem vynikající.
Nedávno se tu objevil hlas, že jakýsi (post)(post)moderní režisér zase "zkurvil" (autor se za výraz omluvil) Rusalku. Vždyť tady ale nikdo "nekurví" opery samotné! To spíš někdy dělávají zpěváci, zpěvačky, orchestr, dirigent/ka.
Svým způsobem by pak bylo horší přesunutí árie Elektry na konec Idomenea jako teď ve Stavovském divadle nebo škrt v partituře, neboť zde se naopak zasahuje do díla, než když Caesar vezme samopal a odstřelí Prolemaia.

Anonymous

K otázce "statičnosti" – tzv. postmoderní inscenace to samozřejmě nevyřeší – opera i tak byla satická, občasné pobíhání komparsu na tom nic nezmění. Opera totiž v principu JE statická, na rozdíl od muzikálu – a to je na ní to půvabné.
R. Leško: Pokud jste již otevřel hodnocení, jde o subjektivní kategorii. Někomu může Sellarsova inscenace připadat rozkošná, jinému hloupá.

Anonymous

DAMU:
Vy jste včera nahrával z Mezzo Sellarse? Kdy jej tam dávali? Já včera ma Mezzo viděl jen Pellyho.

Rudo Leška

Je to samozrejme subjektívne. Niekomu môže pripadať hlúpy aj Hamlet. Pokiaľ sa o tom ale niekto chce baviť, musí mať na podporu svojho názoru argumenty.

Anonymous

Rudolf Leško

Nepoatřím mezi lidi, kterým připadá Hamlet hloupý, i když samozřejmě i Shakespeara lze zinscenovat hloupě. Takže nám to v otázce Sellarsovy inscenace nijak nepomáhá.

Anonymous

K chvále, kterou zde čtu na Petra Sellarse v souvislosti s operou Giulio bych dodal, že v jeho inscenaci, o tom se tady ještě nehovořilo, mimo jiné se Kleopatra na scéně uspokojuje pomocí hraček, které se dají koupit v obchodech zvaných sex-shopy. Tentýž Sellars, jak se dočítám v recenzi na představení Nixon v Číně, tak nechává na scéně masturbovat MaoCeTunga a kohabitovat Kissingera sd rudou partyzánkou.
Tak já bych spíš uvažoval o tom, jestli náhodou není tento režisér nějak stigmatizovaný.