Dmitri Hvorostovsky v Českém Krumlově

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Včera, 20. července 2012 byl v Pivovarské zahradě v Českém Krumlově zahájen Mezinárodní hudební festival pod záštitou přítomného prezidenta České republiky pana Václava Klause. Účast hlavy státu zajisté dodala vstupnímu koncertu festivalu lesku a závažnosti a byla milá i v pocitu vztahu hlavy státu k oblasti vážné hudby, kterou tak často postrádáme a žehráme na ni.

Po nádherném vystoupení Marcella Giordaniho před třemi týdny na Smetanově Litomyšli, které jsem měl možnost přiblížit recenzí, přijel do Čech i druhý velký protagonista přenosu Verdiho Ernaniho z MET do kin – barytonista Dmitri Hvorostovsky. Ostatně v poslední době byl právě v přenosech z MET velmi často k vidění. Milovníci zejména italské opery ho mohli sledovat jako hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúrovi, jako Carla ve zmíněné inscenaci Ernaniho a naposledy spolu s Dessay a Polenzanim ve výrazném ztvárnění Traviaty téhož velkého italského skladatele. Jenže přenosy jsou zprostředkovány mikrofony na jevišti. Takže chtě nechtě jako diváci v kině již nevíme, jak doopravdy zní ten který hlas v reálu, v prostoru. Jak se nese přes orchestr, tedy právě charakteristiku v opeře popřední důležitosti. Tam se netransponuje jako v široké oblasti populární hudby včetně muzikálů, ani nezesiluje pěvcův hlas mikrofony. Hlas operního pěvce, vzdor soudobé technice, musí přinášet ony základní, ale vysoce podstatné atributy sám od sebe. Tedy nosností hlasu posazeného dobře do masky, aby rezonancí přirozeně a lehce obsáhl velký prostor operních divadel, aby se nesl bez problémů přes orchestr a měl plný hlasový rozsah, který mu předepisují vokální autoři, obvykle z minulých století. Ani jsem se nedostal k těm důležitým uměleckým vlastnostem, neboť již u konkurzů do divadel mladých adeptů operního zpěvu se přečasto krachuje po řadě let výcviku právě na oněch zmíněných, jen zdánlivě pro laiky „samozřejmých“ hlasových vlastnostech, tedy prostorové nosnosti a plném rozsahu hlasu.Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově 2012 patřil světovému, již výše představenému barytonistovi světové extra třídy – Dmitriji Hvorostovskému. Doprovod, ale i řadu samostatných vstupů obstaral Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze za řízení dirigenta Constantina Orbeliana, Američana rusko-arménského původu, jemuž se dostalo cti vést skvělý Moskevský komorní orchestr a hostuje též u Moskevské filharmonie.

Hvorostovsky, který byl přirozeným protagonistou večera, je pěvec na prahu padesátky (narozen 16. října 1962). Pro barytonisty, na rozdíl od hlasů tenorových, to bývá věk, kdy jsou obvykle na zenitu sil. Umělec je absolventem výborné ruské pěvecké školy, která dokázala po válce dlouhodobě přizvat k pedagogické spolupráci například italskou koloraturku Totti dal Monte a další italské pedagogy. Tím ruská pěvecká škola postupně plně převzala metodiku novoitalské školy a techniku neobelcanta. Proto ruské expanze na světových pěveckých soutěžích už odborný svět nemohou šokovat, jsou již obecněji známé. Mezi úspěchy ruské školy patří i Hvorostovsky, jehož světovou kariéru katapultovala světová soutěž velkého významu v Cardifu ve Wellsu v roce 1989. Tehdy porota nechala dokonce za Hvorostovským i velšského rodáka Bryana Terfela (dnes též světový pěvec prvé třídy). Tak je zaujal projev pěvce z Východu. (Redaktorka ČT 24 se v rozhovoru neznale ptala Hvorostovského, zda mu prý jako pěvci z Východu – věru zajímavý terminus technicus – na Západě nechybělo „západní“ školení? Svatá prostoto, opravdu mu chybět stěží mohlo!) Po vítězství v Cardifu poznal Hvorostovsky postupně špičkové scény světa, jakou je Wiener Staatsoper, Bavorská státní opera v Mnichově, až po La Scalu a MET. Covent Garden ho patrně zaujala tak dalece, že dnes v Londýně žije a má i britské občanství. Svoji vlast však přirozeně miluje a vrací se do ní rád na řady koncertů. Nahrál mj. skvěle známou Kalinku s Alexandrovci, s neobyčejným výrazovým prožitkem.

Operní repertoár pěvce tvoří především italský a ruský repertoár, ostatně pro něj mu dala výborný technický základ jeho rodná země. Hvorostovsky pěstuje i písňovou interpretaci, logické, že především ruskou. Čajkovskij, Rachmaninov, Musorgskij i Korsakov mají nádhernou písňovou tvorbu a kdo by ji měl lépe tlumočit světu než ruský interpret?V Pivovarské zahradě se Hvorostovsky představil v operním repertoáru italském a ruském, který doplnil kupodivu ne ruskými (čehož jsem litoval), ale italskými písněmi. S malým vybočením ke světu Richarda Wagnera (ovšem Wolframova Píseň o Večernici je z hlediska díla Wagnerova spíš miniatura, navíc až netypicky italského „střihu“) a George Bizeta, který byl ovšem anticipací italského verismu, takže byl de facto v linii stylově dobře voleného repertoáru večera. Ten uvedla známá a dynamická ouvertura k Verdiho opeře Nabucco. Hned mi bylo dáno uvědomit si, že bohužel Pivovarská zahrada není zámek v Litomyšli. Tam totiž žádné nazvučování aparaturou mikrofonů nebylo třeba a zvuk se jevil tak, jak se jevit má. Zde tomu bylo naopak a orchestr tak zněl poněkud „zprostředkovaně“ a ne zcela vyrovnaně. Smyčce byly zdůrazněny trochu více, než sekce dřevěných nástrojů. Proto patrně v závěru ouvertury vypadl zvuk zdvojených fléten s primy (asi ho primy překryly), v daném místě finále docela netypicky. Jinak ovšem měla předehra švih a spád v rychlých tempech, dirigent Orbelian řídil s jistotou a bez taktovky, jako sbormistři, což zajisté není podstatné, zato je veledůležitá přesnost gesta, smysl pro exaktní změny temp i tektoniku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - D.Hvorostovsky (MHF 2012 Český Krumlov)

[yasr_visitor_votes postid="24439" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments