Dmitri Hvorostovsky v Českém Krumlově

Jiří Fuchs, 21.07.2012 23:00

Včera, 20. července 2012 byl v Pivovarské zahradě v Českém Krumlově zahájen Mezinárodní hudební festival pod záštitou přítomného prezidenta České republiky pana Václava Klause. Účast hlavy státu zajisté dodala vstupnímu koncertu festivalu lesku a závažnosti a byla milá i v pocitu vztahu hlavy státu k oblasti vážné hudby, kterou tak často postrádáme a žehráme na ni.

Po nádherném vystoupení Marcella Giordaniho před třemi týdny na Smetanově Litomyšli, které jsem měl možnost přiblížit recenzí, přijel do Čech i druhý velký protagonista přenosu Verdiho Ernaniho z MET do kin – barytonista Dmitri Hvorostovsky. Ostatně v poslední době byl právě v přenosech z MET velmi často k vidění. Milovníci zejména italské opery ho mohli sledovat jako hraběte Lunu ve Verdiho Trubadúrovi, jako Carla ve zmíněné inscenaci Ernaniho a naposledy spolu s Dessay a Polenzanim ve výrazném ztvárnění Traviaty téhož velkého italského skladatele. Jenže přenosy jsou zprostředkovány mikrofony na jevišti. Takže chtě nechtě jako diváci v kině již nevíme, jak doopravdy zní ten který hlas v reálu, v prostoru. Jak se nese přes orchestr, tedy právě charakteristiku v opeře popřední důležitosti. Tam se netransponuje jako v široké oblasti populární hudby včetně muzikálů, ani nezesiluje pěvcův hlas mikrofony. Hlas operního pěvce, vzdor soudobé technice, musí přinášet ony základní, ale vysoce podstatné atributy sám od sebe. Tedy nosností hlasu posazeného dobře do masky, aby rezonancí přirozeně a lehce obsáhl velký prostor operních divadel, aby se nesl bez problémů přes orchestr a měl plný hlasový rozsah, který mu předepisují vokální autoři, obvykle z minulých století. Ani jsem se nedostal k těm důležitým uměleckým vlastnostem, neboť již u konkurzů do divadel mladých adeptů operního zpěvu se přečasto krachuje po řadě let výcviku právě na oněch zmíněných, jen zdánlivě pro laiky „samozřejmých“ hlasových vlastnostech, tedy prostorové nosnosti a plném rozsahu hlasu.Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově 2012 patřil světovému, již výše představenému barytonistovi světové extra třídy – Dmitriji Hvorostovskému. Doprovod, ale i řadu samostatných vstupů obstaral Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze za řízení dirigenta Constantina Orbeliana, Američana rusko-arménského původu, jemuž se dostalo cti vést skvělý Moskevský komorní orchestr a hostuje též u Moskevské filharmonie.

Hvorostovsky, který byl přirozeným protagonistou večera, je pěvec na prahu padesátky (narozen 16. října 1962). Pro barytonisty, na rozdíl od hlasů tenorových, to bývá věk, kdy jsou obvykle na zenitu sil. Umělec je absolventem výborné ruské pěvecké školy, která dokázala po válce dlouhodobě přizvat k pedagogické spolupráci například italskou koloraturku Totti dal Monte a další italské pedagogy. Tím ruská pěvecká škola postupně plně převzala metodiku novoitalské školy a techniku neobelcanta. Proto ruské expanze na světových pěveckých soutěžích už odborný svět nemohou šokovat, jsou již obecněji známé. Mezi úspěchy ruské školy patří i Hvorostovsky, jehož světovou kariéru katapultovala světová soutěž velkého významu v Cardifu ve Wellsu v roce 1989. Tehdy porota nechala dokonce za Hvorostovským i velšského rodáka Bryana Terfela (dnes též světový pěvec prvé třídy). Tak je zaujal projev pěvce z Východu. (Redaktorka ČT 24 se v rozhovoru neznale ptala Hvorostovského, zda mu prý jako pěvci z Východu – věru zajímavý terminus technicus – na Západě nechybělo „západní“ školení? Svatá prostoto, opravdu mu chybět stěží mohlo!) Po vítězství v Cardifu poznal Hvorostovsky postupně špičkové scény světa, jakou je Wiener Staatsoper, Bavorská státní opera v Mnichově, až po La Scalu a MET. Covent Garden ho patrně zaujala tak dalece, že dnes v Londýně žije a má i britské občanství. Svoji vlast však přirozeně miluje a vrací se do ní rád na řady koncertů. Nahrál mj. skvěle známou Kalinku s Alexandrovci, s neobyčejným výrazovým prožitkem.

Operní repertoár pěvce tvoří především italský a ruský repertoár, ostatně pro něj mu dala výborný technický základ jeho rodná země. Hvorostovsky pěstuje i písňovou interpretaci, logické, že především ruskou. Čajkovskij, Rachmaninov, Musorgskij i Korsakov mají nádhernou písňovou tvorbu a kdo by ji měl lépe tlumočit světu než ruský interpret?V Pivovarské zahradě se Hvorostovsky představil v operním repertoáru italském a ruském, který doplnil kupodivu ne ruskými (čehož jsem litoval), ale italskými písněmi. S malým vybočením ke světu Richarda Wagnera (ovšem Wolframova Píseň o Večernici je z hlediska díla Wagnerova spíš miniatura, navíc až netypicky italského „střihu“) a George Bizeta, který byl ovšem anticipací italského verismu, takže byl de facto v linii stylově dobře voleného repertoáru večera. Ten uvedla známá a dynamická ouvertura k Verdiho opeře Nabucco. Hned mi bylo dáno uvědomit si, že bohužel Pivovarská zahrada není zámek v Litomyšli. Tam totiž žádné nazvučování aparaturou mikrofonů nebylo třeba a zvuk se jevil tak, jak se jevit má. Zde tomu bylo naopak a orchestr tak zněl poněkud „zprostředkovaně“ a ne zcela vyrovnaně. Smyčce byly zdůrazněny trochu více, než sekce dřevěných nástrojů. Proto patrně v závěru ouvertury vypadl zvuk zdvojených fléten s primy (asi ho primy překryly), v daném místě finále docela netypicky. Jinak ovšem měla předehra švih a spád v rychlých tempech, dirigent Orbelian řídil s jistotou a bez taktovky, jako sbormistři, což zajisté není podstatné, zato je veledůležitá přesnost gesta, smysl pro exaktní změny temp i tektoniku.

Očekávaná superhvězda večera se aklimatizovala do programu takticky chytře voleným Bellinim a árií z Puritánů (Bellini je nejpřímější předchůdce Verdiho, žel, u nás moc málo uváděný, ale mladý Smetana na jeho melodie oper psal parafráze, až tak ho zaujal). I druhá árie je pro aklimatizaci v prostředí výhodná. Wagnerova lyrická Píseň Wolframa o Večernici z 3. dějství Tannhäusera je jedno z mála krátkých uzavřených čísel jeho veledíla, až netypicky „italsky“ líbivé v legatové melodii po recitativu „O du mein holder Abendstern“. A na širokodechém frázování i dikci tato ukázka stojí, rozsah má malý, jen po „e“ – takto si ve Verdim věru polohově „odlehčit“ nejde. Ve vstupu Hvorostovsky ukázal klady, které jsem z přenosů z MET očekával. Zřetelné silné charisma, niterný, výrazově bohatý projev. A především mimořádný hlasový materiál neobyčejné plného, voluminózního tónu, protože dokonale v masce koncentrovaného. Registrálně plně propojeného do hrudního rejstříku, čímž barevně bohatého, tmavého až k charakteru basbarytonu. S famózně znějícími hloubkami, které s gustem pěvec dává na odiv. Varhanní zvuk středů, jednotný, plný, koncentrovaný v jednotné barvě – toť recept na světovost pěveckou. Ale právě v oné písni Wolframa ve srovnání s obdobně špičkovými interprety této Wagnerovy „populárky“ nemohu neříci po onom řečeném A také B. Ruský pěvec ji pojal příliš dynamicky jednolitě ve svém oblíbeném plném forte, bez zřetele k modulaci dynamiky v různorodých frázích, ani decrescenda k pianu (závěr). Pohrání si s detaily nuancí trochu chybělo. Jak se poté ukázalo, ne pouze zde. Pěvec, zvyklý naplňovat zvukem obrovské prostory velikých divadel jde především za tónem velkého dynamického formátu, aby zaplnil přesvědčivě prostor a tak říkajíc nezůstal nikde „za orchestrem“. Vzpomněl jsem si na Karla Bermana. Kdysi mi říkal: „A k čemu piana? Jsou k ničemu! Hlavně forte přes orchestr musí být…” Zvláštní reminiscence. Jak se mi jeho podivuhodná pedagogická teze zrovna včera vybavovala. Ach, ti velicí kumštýři v rolích pedagogů!

Ale koncert pokračoval Bizetem a jeho slavnou Carmen. Co jiného by mohl nabídnout barytonista, než populární vstup Escamilla s refrénem, který zná snad každý i operní ignorant. Opět, jak zde ostatně jinak, velkolepé forte, lehce netypicky celý večer zvýrazňované mikrofonem (asi Pivovarská zahrada není akusticky srovnatelná se zámeckým nádvořím Litomyšle, že to zde je třeba), podpořené pěvcovým opravdu dokonale italskou školou vytvořeným skutečným voce apperta (zcela otevřeným hrdlem). První vysoké f bylo kupodivu kratičké, asi dané názorem dirigenta, spěchajícího okamžitě dál. V refrénu kulminující éčko bylo poprvé trochu hluché, ale podruhé už zapadlo do ideálnější tónové krytosti lépe. Nejvíc se mu zdařilo v závěru se sborem (tady logicky netypicky bez sboru / dlouze podržené F, už perfektně kryté a pěkně shora přiklepnuté a tím i fortově monumentální. Jak takový tón elektrizuje auditorium, to i mne profesně již deformovaného vždy a stále, tak jako v tomhle momentu, až šokuje. Byl jsem poté vděčen za svižně až virtuosně zahranou ouverturu k Ruslanu a Ludmile Michaila Ivanoviče Glinky, kdy dirigent Orebjan dostal rozhlasové symfoniky do tempického varu, v němž se museli zkoncentrovat věru naplno, až on sám se z toho snažení dost v tom chladném a deštěm neustále hrozícím počasím řádně zpotil. Stylově mohla následovat krásná árie Ruslana, leč zvolen byl Anton Rubinštejn (1829 – 1894). Jeho opera Démon je u nás o dost méně známa než Glinkův Ruslan. Ale volba ukázky z této fantastické opery na námět eposu samotného Lermontova byla víc než šťastná. Ve zvolené árii Démona z 2. dějství libretisté ponechali poeticky nádherný Lermontovův text a hudebně zaujala jímavou, působivou melodikou. Pěvec se zde předvedl perfektní dikcí krásně měkké fonetické ruštiny. Árii tektonicky impozantně vystavěl k vrcholu a na slovech „ sny zalatyje“ – cíleně foneticky cituji – si pohrál perfektně jednak s ideálně otevřeným Í vokálem (tak často u jiných pěvců přivřeným) a ukázal bezvadně rozvinuté crescendo na dlouhém dechu opory, připomínající Arminovu techniku Stauprincipu, u nás nedávno tak odsuzovaným (jedině Zdeněk Otava se nebál k tomuto údajně násilnému typu opory hlásit, ale raději publikoval ve svých statích, že ho akceptuje do „jisté míry“, aby nenarazil moc). Tedy ono crescendo bylo nejzajímavějším ryze technickým momentem večera. Zvláštní. Publikum to též asi instinktivně vycítilo a potlesk zde znatelně zesílil!

Pak už přišlo k té pravé parketě sympatického barytonisty, což je i v přenosech z MET Verdi. Lunu jsme před rokem mohli v jeho sugestivním hereckém podání obdivovat. Velmi obtížná árie, polohově obávaná, stále se vinoucí v tenorální kvartě C – F a vrcholící na vysokém G, ne zrovna intervalicky ideálně Verdim předpřipraveném. Pěvci zde obvykle začínají opatrně z pian, aby árii vůbec dokončili „ve zdraví hlasu“. Vůbec ne tak náš host s bílou hřívou. Od samého počátku hlaholil a doslova až marnotratně hýřil fortovou dynamikou a tmavou barvou varhanní reminiscence až po ono majestátní gé, které si s nonšalancí vychutnal, tak jako obtížný závěr.

Následovala árie Rigoletta ze stejnojmenné Verdiho opery, kdy šašek zjistí, že mu byla jeho dcera Gilda dvořany ukradena a následně se poníží až do proseb, aby mu, probůh, jeho jediný poklad života vrátili. Excelentně „vybalená“ árie v plném explozivním výrazu a dech beroucím prosbám, niterně vyjádřených ve velkorysých obloucích Verdiho neobelcanta. Velkolepé z pozic velikých divadel. Jen ta piana mi tam chyběla. Místo obvyklého (podotýkám Verdim i vyznačeného) decresceda v závěru volil pěvec mohutné crescendo (což je technicky snazší). Ani v sugestivně vypjaté chvíli zjištění reality na kolenou před Marullem, v překladu „ona je tam, je tam, ó slůvko, bože, ona je tam“ zaznělo forte, ne piano (Zdeněk Otava neměl jistě tento mocný fond, leč dynamické odstíny ano. Připomínám jen proto, že měl obdobnou techniku Stauprincipu George Armina a byl to v historii náš jevištně nejlepší Rigoletto).

Rigolettem se de facto kouzelný svět opery ukončil a závěr večera, koncipovaného kupodivu zcela bez pauzy, uzavřely neapolské písně, jež pěvec zpíval s gustem, chutí, plným výrazem i pro dámy v publiku zajisté působivým, mužně širokým slovanským úsměvem. Patrně prezidenta Klause bezpečnostně jistící poletující „sršán“ na počátku nad Pivovarskou zahradou možná až zázračně rozptýlil stále hrozící déšť z černých mraků od vrcholu Kleti. Až v přídavcích začalo pršet a rozdané pláštěnky dostávaly svoji příležitost. To už znělo slavné O sole mio v barytonové poloze do ges. Nu a v samotném finále zřejmě nemohly chybět trošku sentimentální Oči čjornyje, leč co platno, v Hvorostovského strhujícím podání vnitřně procítěné a přesvědčivé. Déšť, který pořád hrozil, přišel až během přídavků, což bylo velké štěstí pro vstupní koncert festivalu. Resumé koncertu? Hvorostovsky se předvedl dle očekávání jako světový pěvec velkého formátu. Jeho úspěch tkví především ve velkolepém hlasovém materiálu, nádherné, již zmíněné tmavé, až varhanní barevné charakteristiky. Zřetelně výborným školením v rodném Rusku získal ohromné voce apperta, které jeho mimořádný materiál umocnilo k impozantní barevné voluminóznosti a zároveň volnosti. Nemusí nijak dynamicky taktizovat. Jeho hlas hýří okázalým forte, což někdy vede k samoúčelnosti a podcenění výstavby skladby v hudebním slova smyslu (Luna). On se předvádí a koupe se ve fortové plné a syté barvě, která jako by byla až nekonečná. Při poukazu na Stauprincip dechové techniky si nelze nevšimnout hlučných dodechů. Ty byly dosti znatelné už v přenosech z MET (nejvíc v Ernanim) a u znamenitých pěvců, kupodivu, nebývají k vidění či lépe k slyšení. Žel mikrofon v Pivovarské zahradě nedával pocit reálu jako v divadla, kde prostě mikrofony být v opeře nemohou. Možná tento typ hlučného nadechování, lépe dobírání dechu a apostace hrdla do nutné hluboké pozice pěvci slouží k právě k onomu na pohled až trochu násilnému snižování hrdla Arminovského metodického typu. Občas výška nevyšla ideálně v plné zářivé krytosti (Wagner, Bizet v 1. sloce, ale i F Luny, ne však kulminační gé!). Jinde ale zazněla vzorově a monumentálně. V dynamice patrně pěvec zvyklý na zápasy s prostory arén velkých scén a orchestry prostě přestal piana preferovat, ani decrescenda nijak nenese na podnosu publiku. Jeho mocnou parketou tak zůstává dar velikého hlasu od Boha, rozvinutý technikou novoitalské školy dramatizovaného bel canta (přesněji neobelcanta). A v neposlední řadě je zde to, co patří ke světové kariéře ať v opeře, ať i v populárních žánrech. Charisma. Vzhled. Přirozenost. Neafektovanost projevu i pohybu na podiu. Umění navazovat kontakt s publikem, být mu sympatický. Což jsou vše ale dary od Boha, které se nelze naučit, které lze již jen pedagogicky usměrnit a dotvořit.Rozhlasoví symfonici rozhodně tvořili výborné partnerství s temperamentním dirigentem Constantinem Orbelianem. Nechali se strhnout k zaujatým výkonům víc, než před třemi týdny v Litomyšli. Nejvíc asi v Chačaturjanově Maškarádě a ouvertuře Glinkově, již jsem výše zmínil. Bohužel nazvučení orchestru, oproti oné Smetanově Litomyšli, působilo celkově méně kompaktně a trochu ve zvuku zkresleně. Byl bych si symfoniky raději poslechl na rozhlasové stanici Vltava v přímém přenosu. Leč rozdvojit jsem se neuměl. Věřím, že v radiu byl celkově zvuk techniky zvládnutější, než v reálu Pivovarské zahrady.

Zažil jsem v krátké době po sobě již v úvodu zmíněný koncert Marcella Giordaniho, pěvcova přítele, kterého na září pozval do Petrohradu na koncert svých blízkých přátel. Giordani i nastudoval jako první Ital v MET v ruštině Lenského v Oněginovi! To, že si hodnot ruské hudby cením, je asi z mého pojednání znát, nemusím to akcentovat. Ale srovnám-li koncerty obou superhvězd brzy po sobě, Giordani mi imponoval o něco více. Také publikum v Litomyšli bylo uvedeno do mnohem většího tranzu. Giordaniho Kalaf jako přídavek mně dodnes zní v uších, až tak mi z toho „spadla čelist“. Zde v Krumlově jsem byl rovněž nadšen. Ruskému kumštýři jsem fandil už ze vztahu k jeho kultuře. Ale Giordani dynamicky, schopností piana i descrescend i přirozeným nadechováním, zcela neznatelným, jak i má býti, upoutal moji osobu o trochu víc. Ale ono i počasí tam bylo ideální. Nebe plné hvězd a inspirace nádherným prostředím jistě mocnější. Pokud bych byl tázán, která z přednesených árií hvězdou Dmitrijem Hvorostovským zazněla pro mne osobně nejpřesvědčivěji, pak bych asi mnoho neváhal. Nadšen jsem byl Démonem Antona Rubinštejna technicky, výrazově, ale i hudebním vývojem tektoniky skladby ku zřetelnému vrcholu, silnou espresí a ponorem do hloubky výrazu to byl Rigoletto. Litoval jsem, že velký pěvec nezařadil více písní rodné země na úkor neapolských, byť je interpretoval svrchovaně a v globálu vytvořil jistě úctyhodný vstupní koncert festivalu.
Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2012
Dmitri Hvorostovsky (baryton)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent Constantin Orbelian
21. července 29012 Pivovarská zahrada Český Krumlov

program:
Giuseppe Verdi : Předehra k opeře Nabucco
Vincenzo Bellini : Árie Or dove fuggo io mai! z opery Puritáni
Richard Wagner: Árie O du, mein holder Abendster z opery Tannhäuser
Georges Bizet: Předehra k opeře Carmen
Georges Bizet: Árie Votre toast, je peux vous le rendre z opery Carmen
Michail Ivanovič Glinka: Předehra k opeře Ruslan a Ludmila
Anton Grigorjevič Rubinstein: Árie Na vozdushnom oceane z opery Démon
Petr Iljič Čajkovskij: Pljaska skomorochov (Tanec trpaslíků)
Giuseppe Verdi : Árie Tutto e deserto… Il balen del suo sorriso z opery Trubadúr
Giuseppe Verdi : Árie Cortigiani vil razza dannata z opery Rigoletto
Aram Chačaturjan: Valčík ze scénické hudby k dramatu Maškaráda
Ernesto Tagliaferri : Píseň Passione
Rodolfo Falvo, Enzo Fusco: Píseň Dicitencello vuje
Cesare Andrea Bixio: Píseň Parlami d’amore Mariu