Dnes SOČR s Tomášem Hanusem

Dmitrij Šostakovič a poměrně zřídka uváděná Svita na verše Michelangela Buonarrotiho je společně s Beethovenovou Druhou na programu právě dnes, ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Sólistou večera je slovenský basista Gustáv Beláček, Symfonický orchestr Českého rozhlasu bude řídit přední český dirigent mladé generace Tomáš Hanus. Právě jeho při této příležitosti oslovila Jitka Novotná.

Pane dirigente, prozraďte prosím, v jakém věku vás okouzlila klasická hudba?

Díky rodičům-hudebníkům jsem ji od malička bral jako součást svého života. To osobní okouzlení bylo postupné, byl to proces, který začal v dětství a stále trvá.

Co hudba vnáší do vašeho života?

To snad neumím slovy ani přesně vyjádřit. Hudba je tak krásná, silná, živá … Přitahuje mě, dojímá, rozčiluje (v jistých případech), myslím, že má schopnost pomáhat lidem k větší citlivosti, otevřenosti, hloubce. Rád bych, aby se jí to dařilo i v mém případě. Hudba je však také tvrdá práce, která vyžaduje mnoho času a energie – bez toho to prostě nejde.

Dá se říct, v jakém repertoáru cítíte své těžiště?

Hlavně v takovém, kde skladatel nekomponuje proto, aby komponoval, ale komponuje, protože má co říct a ví, jak to říct. Obvykle nediriguji barokní hudbu (kterou mám velmi rád), protože je tolik vynikajících specialistů na tento repertoár, že mi nepřipadá smysluplné, abych se jim do toho pletl. Naopak, je pro mne velmi poučné být jejich posluchačem.

A pokud byste měl říct, zda jste doma spíš v hudbě symfonické či operní? Nebo se odmítáte takto vymezovat?

Přesně tak, nechci se vymezovat. To umělé rozdělování dirigentů na symfonické a operní má sice jistý racionální základ, ale v důsledku to znamená spíše omezení. Pokud někoho nepustíme k opeře, protože dosud dirigoval jen koncertně, pak nejenže nikdy nezjistíme, zda „na to má“, ale ani mu nedopřejeme možnost vývoje, zrání v tomto oboru. A naopak. Naprostá většina mezinárodně uznávaných dirigentů se věnuje oběma oblastem a vnímá to jako obohacení.

Bavorská státní opera uvedla na podzim dva české tituly, kontroverzní inscenaci Dvořákovy Rusalky a Janáčkovu Její pastorkyňu, obě pod Vaší taktovkou. Přibližte nám prosím práci v Mnichově, v operním domě světového renomé.

Na toto téma mohu říct jen samá pozitiva. Mnichovská opera nejenže má světové renomé, její úroveň se potvrzuje i v každodenní práci. Měl jsem k dispozici špičkové zpěváky, kteří byli velmi přesvědčiví i herecky. (Pouze jeden český recenzent je označil za slabé.) Orchestr patří ke světové špičce, spolupráce s ním byla nádherná, hraje s nesmírným zaujetím a s velkou hudební inteligencí. Velmi příjemná a přátelská byla pracovní atmosféra při zrodu obou inscenací. Tým, se kterým jsem spolupracoval, byl nejen naprosto profesionální, ale poskytoval i dokonalou kolegiální podporu. Těší mě, že se tam budu vracet i v budoucnu.

Také jste se v této sezoně vrátil do Polské národní opery, s Káťou Kabanovou. Jaké zkušenosti si přivážíte z Varšavy?

Rovněž pozitivní. Tento operní dům má za sebou léta strávená pod totalitním režimem a následně v mladé, hledající se demokracii, což je dědictví, se kterým se bude (jako mnohé další instituce, včetně těch českých) ještě nějakou dobu vyrovnávat. Ve Varšavě to zvládají statečně. Orchestr hrál Janáčka po velmi dlouhé době, většina hudebníků se s ním setkala poprvé. Bylo vidět, jak od počátečního překvapení až zděšení dospěli k nadšení z této hudby. Zdálo se mi, že varšavská opera má lepší podmínky k práci a že má lepší společenské postavení než například pražské Národní divadlo. Což Varšavě samozřejmě upřímně přeji, ale zároveň bych si to přál vidět i u nás.

Mimochodem, jak pohlížíte na současnou situaci ohledně Státní opery Praha?

Těžko se mi hodnotí, neboť nejsem součástí těchto událostí, i když mi samozřejmě jako českému dirigentovi leží na srdci. Jistě bych pozitivně hodnotil dobře míněné a odborně kvalitně provedené kroky, které by zlepšily situaci v pražských operních domech a situaci jejich uměleckých složek (abych byl konkrétní, myslím také na nedůstojné platové ohodnocení), avšak zatím pro mne není zřetelné, jaké kroky to budou.

Jak byste posluchačům přiblížil své pojetí dirigentské práce?

Leoš Janáček, jehož hudba mě doslova uchvátila, napsal:

„Z vlastního nitra růst,
přesvědčení se nezříkat,
neplahočit se za uznáním,
ale vždy svou hřivnou přispívat,
aby vzkvétalo to pole,
jež nám souzeno.“

Neuměl bych to říct lépe.

Často působíte v zahraničí, přitom máte velkou krásnou rodinu, pět synů! Jak s manželkou zvládáte skloubit tohle všechno dohromady?

Zvládáme to, protože mám skvělou manželku, která je opravdovou „holkou do nepohody“. Rodina je pro mne velmi důležitá, nechci pozorovat dění z nějakého uměleckého obláčku, ale stát oběma nohama na zemi, abych byl ženě i dětem oporou.

Určitě své kluky vedete k hudbě, myslíte, že to dokážete s lehkostí a přirozeností?

To je náročná otázka, asi byste se musela zeptat dětí… Mohu jen tiše doufat, že by jejich odpovědi byly publikovatelné… Ale abych nezůstal odpověď úplně dlužen, rády chodí do divadla i na koncerty, vůbec je nepřemlouváme.

Závěrem se prosím ohlédněte za loňským koncertem, kdy jste vůbec poprvé stanul před SOČRem, a to v rámci MHF Pražské jaro.

Na společné vystoupení v Obecním domě, kdy jsme mj. doprovodili trumpetistu Gábora Boldoczkeho, vzpomínám rád. SOČR je orchestr velmi pohotový, schopný rychlé a opravdu profesionální práce, s vnitřní kázní. Myslím, že jeho úroveň je velkým přínosem pro českou kulturu.

Děkuji za rozhovor!