Dnešní Leonora v Met: Sondra Radvanovsky
Právě dnes večer bude protagonistkou přímého přenosu Verdiho Trubadúra z neworské Metropolitní opery, ještě letos na podzim pak do Prahy přijede osobně. Přední americká sopranistka Sondra Radvanovsky je sice i na eropských scénách poměrně častým hostem. Ale ani pro ty, kteří ji dosud neměli příležitost poznat, vlastně netřeba k následujícímu rozhovoru nic dalšího podstatného dodávat. Sondra Radvanovsky prostě patří k těm zpěvákům, u kterých po rozhovoru s nimi máte pocit, že je velmi dobře už dlouho znáte. Posuďte sami…
Právě v těchto dnech slavíte narozeniny, blahopřejeme! Jak se máte? Jste sama se sebou spokojená?
Za přání k narozeninám děkuji! Je mi dvaačtyřicet a jsem velmi spokojená jak se svým osobním, tak profesním životem.Hlas každého člověka narůstá a prohlubuje se když přichází čtyřicítka a já sama cítím, jakoby můj hlas dosahoval vrcholu. Moc si zpívání repertoáru, který nabízím už mnoho let užívám, ale teprve teď cítím, že hlas mám plně pod kontrolou.
Pokud životopisy uvádějí pravdu, zpívat jste začala velmi brzy. Jaké byly vaše začátky?
S hodinami zpěvu jsem začala v jedenácti letech. Tehdy jsem viděla v televizi Toscu s Plácidem Domingem a řekla jsem svojí matce, že chci dělat totéž jako on. V patnácti jsem měla operní debut, ale jen jako sboristka v Carmen. Můj opravdový profesní debut přišel v jednadvaceti letech, kdy jsem zpívala Mimi v Bohémě. V Met jsem pak debutovala v pětadvaceti. Ano, musím uznat, že jsem měla štěstí, když jsem začala zpívat tak brzo a přitom stále pokračuji naplno! Existuje mnoho zpěváků, kteří také začali zpívat brzy a kteří vyhořeli před třicítkou kvůli tomu neustálému tlaku, co se na ně valil už od počátku. Měla jsem štěstí doma, kde rodiče dbali na to, abych něco měla z dětství, hrála si s jinými dětmi a vůbec si užívala života.
Patříte mezi světově nejvyhledávanější sopranistky. Co bylo nejtěžší na tom dostat se tam, kde jste dnes?
Od počátku jsem se potýkala s několika věcmi. Začalo to tím, že můj hlas je velký a toho typu, že se pomalu rozvíjí – třeba na rozdíl od lyrického sopránu. Musela jsem trpělivě čekat, až můj hlas doroste k rolím, o nichž jsem tušila, že je jednou budu zpívat. Během toho čekání a učení jsem se ale potřebovala na něčem hudebně zdokonalovat. Takže Leonora z Trubadúra patří k rolím, na nichž jsem jaksi vyrůstala. Tu roli jsem zpívala ve všech předních operních domech na světě a měla jsem to štěstí, že jsem se zároveň učila od Verdiho a jeho hudby. Další výzvou pro mne bylo to, že můj typ hlasu není úplně běžný. Ani odborníci si nebyli zpočátku jisti, kam patřím a do čeho mě obsadit. Nabízeli mně proto kolem dokola všechno možné od Mozarta až po Wagnera! Ale nakonec jsme se k mé spokojenosti shodli na Verdim a italské hudbě vůbec, neboť to jsem já a můj hlas chtěl právě to opravdu dělat.
Velmi často zpíváte v newyorské Metropolitní opeře, máte tam za sebou už celou stovku představení. Začínala jste ale velmi malými rolemi, jako Hraběnka Ceprano v Rigolettovi,Kněžka v Aidě nebo Kate Pinkerton v Butterly. Co vám ta zkušenost dala? A bylo to těžké se v Met prosadit?
Musím vám říci, že díky tomu, že jsem bývala v Met obsazována do menších rolí, se mi dostalo možnosti naučit se lépe zpívat a také hrát. Každý zpěvák, který nemá tak velký prostor jako představitelé hlavních rolí, se musí umět postarat, aby si ho lidé všimli hned, jak přijde na jeviště. Měla jsem také štěstí, že jsem tehdy mohla zblízka pozorovat už slavné zpěváky. Když jsem s nimi pracovala, mohla jsem se jich přímo zeptat, jak k tomu či onomu přistoupit. Malé role mi také daly možnost experimentovat s hlasovou technikou, na níž jsem v té době pracovala pod odborným vedením, a zároveň si vše naplno vyzkoušet na velkém jevišti a před publikem. To bych doporučovala všem začínajícím zpěvákům, nejdřív jen trochu pocítit tu přítomnost na jevišti. Jsem Met nesmírně zavázána, že mě od začátku systematicky podporovala, abych mohla svůj hlas rozvíjet. Nikdy jsem neměla dojem, že by mě nutili zpívat nevhodnou roli. Právě kvůli jejich přístupu jsem se dostala ve vhodný okamžik k rolím jako je Luisa Millerová nebo role z Hoffmannových povídek. Takže si skutečně nemyslím, že jsem v Met měla těžké začátky, díky Bohu.
Jak si myslíte, že se za dobu vaší kariéry změnil váš hlas? A jak byste ho sama popsala?
Jak bych to řekla… Asi tak, že se svým hlasem jsem za ta léta prožila zajímavá období. V útlém věku jsem začínala jako lyrická mezzosopranistka, potom jsem přeskočila ke koloraturnímu sopránu a nakonec jsem hledala místo na usazení někde mezi tím. Jak mi bylo mnohokrát řečeno mými učiteli a specialisty na hlasovou techniku, tohle je pro hlas mého typu běžná cesta. Moje hlasivky jsou silné jako u mezzosopranistky, ale zároveň sopránově pohyblivé, a to vše proto vyžaduje dokonalou koordinaci při zpěvu. Zpočátku jsem měla mnohem tenčí, i když dosti silný hlas, ale používala jsem méně hrudní rejstřík. Pomalu a postupem času se můj hlas rozrostl do hloubky a bohatosti, jak to už s přibývajícím věkem bývá. Řekla bych, že dnes jsem v kategorii sopránu lirico spinto, možná také dramatická koloratura nebo pohyblivější soprán. To vše právě závisí na zpívaném repertoáru. Stručně řečeno, můj hlas nepatří do jedné kategorie a vůbec mě to netrápí. Pokud mně tedy stále chodí nabídky na dobré role!
Dnes se o vás mluví hlavně jako o přední verdiovské pěvkyni. Souhlasíte s touto charakteristikou? Je Verdi tím skladatelem, který vám nejvíc „sedí“?
Přední verdiovská pěvkyně – moc vám děkuju za tu poctu! Nevím dost dobře, zda se mohu sama považovat za přední verdiovskou pěvkyni, ale je jisté, že na Verdiho hudbu se specializuji. Dnes máme tolik zpěváků, kteří Verdiho zpívají velmi dobře; já mám to štěstí, s mnoha z nich spolupracují – jako třeba s Plácidem Domingem, Dolorou Zajick nebo Marcelem Álvarezem. Skutečně jsem přesvědčena, že mně Verdi dobře sedí a velmi ráda ho zpívám. Každá jeho opera pro mě obsahuje speciální oříšek – jak po stránce dramatické, tak hlasové – a já to opravdu miluji! Třeba Trubadúr mě nutí dávat pečlivý pozor v dolním i horním rejstříku a při pianissimech. Verdi soustavně klade na zpěváky vysoké nároky – často střídá vysoké tóny s nízkými, jemný zpěv s hlasitým, jsou tam decrescenda, mezza di voce, prostě skoro všechno, co existuje! A mně dělá nesmírnou radost to zpívat!
Jaké nové role vás v nejbližších letech čekají? A kam myslíte, že bude dál směřovat váš hlas? K jakým rolím? Bude to stále častěji například Wagner, kterého jste už také zpívala?
Ve španělském Oviedu mě letos čeká moje první Norma, Adalgisu bude zpívat skvělá Dolora Zajick. Čekala jsem na tuto roli léta, až můj hlas patřičně vyzraje, teď je konečně ta správná doba. To sebou nese jinou zajímavost: Cítím, že můj hlas sice roste do velkých verdiovských rolí i některých Pucciniho, ale může také dobře zpívat belcanto a role z Verdiho rané tvorby. V několika následujících letech mě tedy čekají všechny tři Donizettiho tudorovské královny v operách Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devereux. Už v minulosti jsem ráda zpívala Lucrezii Borgiu. Pro následujících šest až sedm let nemám bohužel v repertoáru žádné německy zpívané role, asi také proto, že němčinu neovládám. Libreto je pro Wagnera přitom stejně důležité jako samotná hudba a já věřím, že někdo jiný se tohoto úkolu může zhostit lépe, než já. Zatím jsem zpívala jen dvě wagnerovské role – Gutrunu v Soumraku bohů a Freiu ve Zlatě Rýna .- což je přece jen o něco lehčí Wagner…
Leonoru v Trubadúrovi, kterou teď zrovna zpíváte v Met, máte na repertoáru už poměrně dlouho. Jak máte tuto roli ráda? A proměnila se lety vaše interpretace téhle role?
Z hlediska charakteru považuji roli Leonory za velmi reálnou a sympatickou. Jen považte, že skoro každý se v mládí – Leonoře je pouze šestnáct – nešťastně zamiluje. Takové věci se jen těžko kontrolují. Proto si myslím, že Leonora je postava, s níž se může ztotožnit skoro každý. Také hudebně představuje jednu z nejlepších rolí, jaké Verdi složil. Podle mého soudu je árie D’amor sull’ali rosee téměř perfektní! Řekněme, že za ta léta, kdy jsem vyzrála jako člověk, dorostla i moje interpretace a charakteristika Leonory… Přidala jsem jí několik vrstev a tím ji zlidštila. A změnila se se mnou stejně jako můj hlas… Pořád ale nacházím nové způsoby, jak zpívat určité fráze a podobně.
V Met jste Leonoru poprvé zpívala v roce 1998, představení shodnou okolností také řídil Marco Armiliato, jako nyní. Jaký je jako dirigent?
Marco je neuvěřitelný! Za ta léta jsem pod jeho vedením zpívala nesčetně oper a vždy tam byl pro mě přítomen společně s každou notou a frází… A vždy s velmi rozzářeným obličejem. To vám zcela dodává jistotu a víte, že vás podpoří on sám i orchestr.
Vaše Leonora v přímém přenosu do kin je tak trochu prologem vašeho pražského koncertu letos na podzim. Jak se těšíte do Prahy a s jakým repertoárem přijedete?
Momentálně ani nevím, jak bych vyjádřila radost nad tím, že konečně navštívím zemi, odkud pochází můj otec! Podle mého rodinného původu se cítím jako Slovan na sto procent, což je důvod, proč jsem se vždycky chtěla podívat do vaší krásné země. Můj otec hovořil plynule česky, ale nikdy mě tento jazyk nenaučil. Říkal mi: Žiješ v Severní Americe, tak mluv jako oni. Přesto ale se svojí matkou a sestrou mluvil výhradně česky a já jsem aspoň pár slov pochytila.
Na vašich webových stránkách jste na civilních fotografiích velmi rozesmátá. Jste taková i ve skutečnosti? Kde máte svůj domov a co prozradíte o vaší rodině?
Na to jste mě dostal, šéfe… Jsem opravdu taková, jakou mě vidíte na mých internetových stránkách. Můj manžel si občas myslí, že jsem trochu praštěná, ale to je jen důkaz, jak moc mám ráda svůj život a práci. Poštěstilo se mi i v soukromém životě – jsem vdaná už přes devět let a můj manžel pořád cestuje se mnou a zařizuje všechny nutné a praktické věci kolem vystoupení. Máme krásný domov poblíž kanadského Toronta a snažíme se tam být co možná nejčastěji, pokud nejsme právě na cestách po celém světě.
Děkuji za rozhovor a těším se nejen na vaši Leonoru při přenosu z Met, ale také na váš pražský podzimní koncert!
Ptal se Vít Dvořák
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
