Do Stavovského divadla se po 34 letech vrací Sherill Milnes

Legendární americký barytonista se v Praze představí jako režisér Dona Giovanniho v rámci festivalu Prague Summer Nights  

V Praze jste byl poprvé před zhruba čtyřiceti lety, co se vám z této doby vybavuje?

V sedmdesátých letech jsem zde byl poprvé, v době kdy se ještě Stavovské divadlo nazývalo Tylovo. A mnohé z toho, co tady dnes vidím, zde tenkrát nebylo. Co si speciálně pamatuji, že vzadu za jevištěm bylo točité schodiště, které vedlo do druhého patra ke garderobě a maskérně. Bylo pro mě velmi vzrušující vědět, že sám Mozart po těchto schodech chodil. Prvním představením pro mě byl právě Don Giovanni tady ve Stavovském divadle, byl jsem prvním Američanem, který zde ztvárnil tuto roli. Pak jsem zde účinkoval na Pražském jaru, hrál jsem také Macbetha, Toscu, nějaké koncerty, tudíž řekl bych, že celkově jsem byl v Praze tak šestkrát. Naposledy to bylo v roce 1998 na Vánočním koncertě společně s mou ženou Mariou Zouves a Peterem Dvorským.

V čem se podle vás město samotné i lidé nejvíce změnili? Jak se díváte na Čechy?

Určitě mám pocit, že je to tady mnohem otevřenější, než to bylo v době ruské okupace, to je docela jasné. Všechno bylo mnohem více hlídané, ale toto není politický rozhovor… O komunismu jsem toho příliš nevěděl, jen to, co jsem se dozvěděl z novin, ale velmi jsem ho tady cítil… A fakt, že Češi toto všechno obstáli bez velkých bojů, válek, nezabíjeli lidi, to o nich vypovídá hodně. Mám rád tento národ, lidé tady jsou více uzavřenější než Američané, ale jsou také velmi ochotní, tolerantní, a zdá se mi, že jsou hrdí na to, odkud pocházejí.

Svou kariéru jste odstartoval v USA. Jak jste se dostal do Evropy?

Dirigent Karl Böhm, který v roce 1966 dirigoval v Met Lohengrina a Fidelia, mi nabídl v těchto operách menší role, které mi otevřeli dveře ke zpěvákům a dirigentům, se kterými bych nejspíš normálně nepracoval, jelikož jsem se soustředil hlavně na italský a francouzský repertoár. A tehdejšímu řediteli Metropolitní opery Rudolfu Bingovi, jenž byl rakouského původu, jsem se líbil, proto mi později nabídl roli v nové produkci Macbetha ve Vídni. Byla to velmi zajímavá zkušenost v mnoha ohledech. A to byl ten moment, kdy se můj život změnil, jediné ano panu Bingovi mě dostalo na evropská jeviště.

Ke které roli máte nejblíž?

Don Giovanni je fantastický, nemyslím teď zpěv, ale postavu. Hudební part není nejnáročnější, ale on je srdcem celé opery. Bez něj a jeho sexappealu, ač můžete mít sebelepší ostatní sólisty, nemáte představení. Já tomu říkám osobnostní role. Pak Jago a Scarpia, všichni tito zloduchové, to charakter mého hlasu docela vystihuje. Ale hrát zloduchy je snadné, všechno je trik, zvednete obočí, upřeně se zahledíte… Mnohem náročnější je hrát kladné role. Tam se člověk musí podívat do svého nitra, aby to dobře zahrál, jako například Rodrigo v Donu Carlovi nebo Simon Boccanegra, což je asi má nejoblíbenější Verdiho role. Avšak nejoblíbenější role vůbec, to je stoprocentně Hamlet od francouzského skladatele Ambroise Thomase, který se v Česku asi moc neuvádí. To je pro mě velmi zajímavá opera s přenádhernou hudbou. Hamleta jsem hrál mnohokrát, a to jak ve francouzštině, tak v angličtině. V angličtině je to typicky shakespearovské, menší a individuální, kdežto ve francouzštině je to naopak grandiózní opera.Zpíval jste snad se všemi operními hvězdami, kdo z nich je vám nejbližší? A je někdo s kým jste chtěl pracovat, ale nepracoval?

Tak určitě s Plácidem Domingem jsme strávili tisíce hodin ve zkušebnách a jsme stále dobří přátelé. Blízký jsem si také byl s Lucianem Pavarottim, přátelím se s Leontyne Price, ovšem s kým jsem chtěl velmi pracovat, to byl Mario del Monaco, nejlepší tenor své doby, přímo gigant – jeho role Otella či Andrea Chéniera jsou nezapomenutelné. Poznali jsme se bohužel až po jeho těžké autonehodě, kdy už spolupráce nebyla možná.Jaký mají Američané vztah k Mozartovi?

Mozart toho napsal mnoho, symfonie, requiem, církevní skladby, mše, psal pro kvartety, sextety, smyčcová kvarteta a to zemřel v mladém věku, třicet pět mu myslím bylo. Dokážete si představit, co bychom měli, kdyby žil dalších třicet let? Ve Státech je velice uctívaný, stejně jako tady, považujeme jeho hudbu za posvátnou.

Proč jste se rozhodl do Prahy vrátit zrovna s tímto projektem Prague Summer Nights?

Byli jsme zde se ženou pozváni jako čestní hosté, abychom se spolupodíleli na přípravě inscenace Dona Giovanniho i Operního Gala, které začátkem července završují tento měsíc dlouhý festival. V Americe vedeme projekt s názvem VOICExperience, který vzdělává mladé operní talenty, ale také hledá nové operní publikum. A přišlo nám to jako hezké propojení obou aktivit. Já vím hodně o italském repertoáru a živelnosti Dona Giovanniho, kdy se na koho upřeně podívat a jak dýchat, je v tom tisíce malých detailů, které se nesmí opomíjet. Také italská výslovnost je pro Američany velmi náročná, na tohle všechno se soustředím. Moje žena je zase velice věcná a organizovaná a v podstatě vede zpěváky na jevišti. Ona je ten opravdový režisér. Byla to pro nás krásná příležitost, jelikož jsme ani jeden ještě nikdy nerežírovali.Co se vám na tomto programu líbí nejvíce?

Já i má žena velmi rádi učíme, proto možnost předat své letité zkušenosti nové nastupující operní generaci je pro mě velmi obohacující. Baví mě sledovat vývoj hlasu, lidskou energii a živelnost studentů, to jak se učí pracovat s postavami. Maria je zase učí přemýšlet o postavách, jelikož studenti nejsou vždy schopni zapracovat do své role, co jim poradíme. Je to náročnější, než jen něco vylepšovat, v mnoha případech musíte začít od začátku. Lidé se musí naučit, jak se správně učit, jak zpracovat informace, které obdrží, v něco, co dobře vypadá. To je pro mě vzrušující. V tomto roce jsou pro mě dvě významné události, padesát let výročí od mého debutu v Metropolitní opeře a oslava mých osmdesátých narozenin. Slavíme tedy celý rok a tento festival je jedním z mých dárků.

A jací jsou američtí zpěváci, kteří jsou nyní v Praze?

Jsou to velmi mladí lidé, čerstvě ze školy a plní entusiasmu. Mají samozřejmě velký talent a zápal pro operu, ale ve škole se věnovali zejména technice zpěvu. My musíme tedy věnovat velkou pozornost tomu, aby si zvykli i na hereckou část a na kostýmy, držet meče, pušky, nosit paruky a pláště. Když já jsem poprvé v Praze vstupoval do Giovanniho, měli jsme asi jen dvě zkoušky a hrálo se. Já vždycky říkám, že když vstupujete do běžící inscenace, musíte přijít s vlastní bednou plnou nářadí, čímž samozřejmě myslím zkušenosti, ať už ze školy, práce či osobního života. To se jim snažíme předat.Jste operní zpěvák, dirigent, učitel a nyní i režisér. Která z těchto rolí byla pro vás nejtěžší?

Na učitele jsem studoval a kdyby se má kariéra tak nerozběhla, asi bych dnes učil někde ve škole. Ale rád, mě to ohromně baví. Já teď s oblibou říkám, že jsem se vlastně konečně vrátil ke své profesi, jen jsem si na dvaačtyřicet let odskočil zpívat po světě. Co se zpěvu týče, tak ruština je opravdu těžká. Metropolitní opera poprvé v osmdesátých letech inscenovala Evžena Oněgina v ruštině a já v tom dostal hlavní roli. Byl jsem tam jediný Američan a opravdu jsem se nadřel. Naučit se slova, jejich výslovnost, porozumět tomu, co vlastně zpívám a také pracovat na náročné režii. V některých ohledech tohle byla ta nejtěžší věc, na které jsem kdy pracoval.

Jaký máte vztah k Praze, máte na toto město nějaké zajímavé vzpomínky?

Na Prahu mám spoustu vzpomínek. Například v roce 1990 jsem tady hrál představení Tosca a bydlel jsem v hotelu u řeky. A jelikož jsem se trochu styděl rozezpívávat v pokoji, chodil jsem okolo hotelu a po mostě naproti, kde jezdili náklaďáky a tam v tom hluku cvičil. Zní to zvláštně, ale já se tam cítil dobře, jelikož mě nikdo neslyšel.

V téže době bydlel v hotelu i Leonard Bernstein, který přijel na festival Pražské jaro. Párkrát jsme spolu pracovali, byl to můj přítel. Pamatuju si, že v Praze měl Leonard již velké zdravotní problémy, zrušil i festival v Japonsku a Češi se báli, že odřekne i Pražské jaro. Na závěr měli hrát Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií, což je jeden z nejlepších orchestrů na světě. Nemá asi takovou reputaci jako jiné orchestry kvůli vlivu ruské okupace, ale dirigenti mi říkají, že patří mezi světovou špičku. Den před jeho vystoupením měli s orchestrem zkoušku a já ten večer představení Toscy. Vůbec nemám ve zvyku někam chodit v den představení, ale to odpoledne jsem šel na jeho zkoušku a tam pozoroval, jak Leonard dirigoval, ne upjatě, ale v obrazcích. U malých chyb orchestr ani nezastavoval, věděl, že to opraví, chtěl tvary. Pozorovat tuto zkoušku bylo dech beroucí a taky to bylo naposled, co jsem ho viděl.

Neplánujete návrat do Prahy i v následujících letech?

Zatím ne, ale rád bych se vrátil, kdybych dostal další nabídku ke spolupráci. Určitě by musela být její součástí i moje žena, ona je opravdu neskutečně zapálený člověk a velký organizátor. Nyní nás čeká letní Savannah VOICE Festival v USA, kde již Maria usilovně plánuje program a pak se uvidí. Třeba se zde za rok sejdeme na druhém ročníku.

Děkujeme za rozhovor.

Vizitka:
Sherrill Milnes (1935) je uznávaný jako přední operní barytonista své generace. S jeho zvučným hlasem a osobitostí na jevišti zpíval více než šest set padesát dva vystoupení v Metropolitní opeře, kde byl poctěn šestnácti novými inscenacemi, sedmi premiérami a deseti celostátními televizními vysíláními. Milnes je vítězem třech cen Grammy a je nejvíce nahrávaným americkým zpěvák své doby. V roce 2008 získal Opera News Awards za celoživotní úspěch. Neustále poháněn svým odhodláním, aby vokální umění v dnešním světe bylo vitální a zábavné, Milnes nadále poskytuje mistrovské kurzy a působí jako porotce v soutěžích i jako poradce pro nové generace zpěváků. Se svou manželkou, Marii Zouves založil a spravuje Sherrill Milnes VOICE Programy: VOICExperience Foundation a Savannnah VOICE Festival, který poskytuje trénink pro začínající umělce a zároveň vychovává nové umělecké publikum.
(Zdroj: Prague Summer Nights)

www.sherrillmilnes.com

Prague Summer Nights Young Artists Music Festival
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: John Nardolillo
Režie: Sherrill Milnes, Maria Zouves
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
3., 4. a 5. července 2015 Stavovské divadlo Praha

Donna Anna – Stephanie Kruskol / Jennifer Lindsay
Donna Elvira – Brittany Cary / Cherise Lukow
Zerlina – Carina DiGianfilippo / Mary Catherine Wright
Don Giovanni – Marcelo Ferreira / Taeeun Moon
Leporello – Isaac Droscha / Anton Varentsov
Masetto – John Holland / Christopher Kenney
Ottavio – Michael Bernal / Josue Hernandez
Commendatore – Donald Gallenstein

Foto archiv S. Milnese / Dario Acosta