Dobrá zpráva o konci světa: Ligetiho Le grand macabre ve Vídni

Vlasta Reittererová, 09.10.2012 0:01

Neue Oper Wien (umělecký šéf Walter Kobéra) existuje dvanáct let, z toho posledních osm let hraje výhradě opery 20. a 21. století. Což znamená, že ve Vídni prezentuje téměř samé světové či místní (rakouské) premiéry. Nemá stálý soubor ani scénu a je to její přednost. Soubor je sestaven vždy pro právě uváděnou inscenaci, a také prostor je volen podle charakteru uváděného díla. Finančně je Nová opera Vídeň podporována Spolkovým ministerstvem pro vyučování, umění a kulturu a Kulturním oddělením magistrátu města Vídně (Wien-Kultur), hlavním sponzorem je Raiffeisen Bank. Od každé inscenace se většinou uskuteční tři až pět představení, některé úspěšné se však po čase dočkají obnovení (jako například před několika roky Brittenův Albert Herring). Počet inscenací (premiér) během roku (sezóny) se pohybuje rovněž kolem čtyř; v roce 2011 to byla například komorní verze Bernsteinovy Mass, komorní opery José Marii Sanchéze-Verdú Gramma a Baal Friedricha Cerhy, v letošním roce to byla světová premiéra komorní opery Woyzeck 2.0 Markuse Lehmann-Horna a na březen se chystá dvojice děl Benjamina Brittena, Curlew River a The Prodigal Son.

2. října 2012 uvedla Nová opera Vídeň operu ve čtyřech obrazech György Ligetiho Le grand macabre, obraz (neuskutečněné) apokalypsy, zcela záměrně v duchu předpovědí, jaké nám údajně zprostředkovává mayský kalendář. Podle něj má 21. prosince tohoto roku nastat (opět jednou) konec světa. Černým humorem a satirou nabitá Ligetiho opera o posledních chvílích lidstva se dramaturgicky výtečně hodila. (Psáno z reprízy 7.10.)György Ligeti (1928–2006) dráždil již první prací pro jeviště. Jeho Budoucnost hudby z roku 1961 s podtitulem „hudební provokace“ názvem záměrně parafrázovala „Zukunfstmusik“ Richarda Wagnera, dílo se rodilo přímo během produkce za účasti publika. Také další dílo, v jehož podtitulu se objevuje rovněž na Wagnera upomínající pojem „hudebnědramatické jednání“, Aventures & Nouvelles aventures (Dobrodružství a nová dobrodružství) pro koloraturní soprán, alt, baryton a 7 nástrojů, bylo provokací. Současně Ligeti uvažoval o novém jevištním díle „bez konkrétního děje a s textem bez jasných pojmů“, v neexistujícím jazyce, který by – tak jako v Aventures & Nouvelles aventures – pouze vyjadřoval city a vztahy osob. Opera se měla jmenovat Kylwiria, Ligeti ji však nedokončil, obával se, že by se opakoval. Začal pracovat na námětu, odvozeném z mýtu o Oidipovi, který si představoval jako jakýsi scénický komiks. Jenže mezitím se ukázalo, že se „myšlenka nepojmových textů během šedesátých let příliš opotřebovala. Potřeboval jsem nejen jasně srozumitelný děj, nýbrž právě tak jasně srozumitelný zpívaný a mluvený text.“ Už netoužil po anti-opeře, ale po hudebně dramatické koncepci, která by se „blížila Korunovaci Poppey, Falstaffovi či Lazebníku – něco, co by se vázalo k tradici, ne k avantgardě“.

Tehdy se Ligeti setkal s ředitelem Divadla marionet ve Stockholmu Michaelem Meschkem, který navrhl La Balade du Grand Macabre belgicko-francouzského spisovatele, jenž je počítán k autorům absurdního divadla, Michela de Ghelderodeho (1868–1952). Spolu s Meschkem vytvořil Ligeti libreto, z nějž jsou principy loutkového divadla patrné, postavy autoři doslova vodí na niti, přehrávání je zde nejen dovoleno, ale nutné – v gestech, v akcích, v deformování hlasového projevu. Stejně hravá je i Ligetiho hudba. Kombinuje hudební prostředky nejrůznějších dob s reálnými zvuky, včetně předehry zvonků na dveřích či automobilových houkaček, parafrázuje hudební citáty, kombinuje formální struktury tradiční číslové opery s formálně i zvukově „demontovanými“ úseky. Opera vznikala v letech 1975–77 a Ligeti k jejímu vzniku říká: „Byl jsem tehdy poměrně naivní, pokud jde o podmínky operního provozu. Operní zpěváci dokáží hrát a zpívat, ale ne vždycky dobře mluvit, a kabaretisté a herci zase umějí jen výjimečně zpívat. Existuje mezižánr – opereta a muzikál – ale tam přece jen nejsou tak náročné pěvecké party, jaké jsem měl na mysli já a jaké jsem také napsal. Meschke je velký muž loutkového divadla a kladl důraz na mluvené pasáže, ale já jsem chtěl verše podrobit svým vlastním hudebně rytmickým představám. […] Vzniklo tak dílo, které stojí mezi operou a činohrou – a přesto to není historizující singspiel; na to je příliš spletité a mnohovrstevné.“ S humorem Ligeti také vypráví o samotné jazykové stránce libreta: „Ghedelrodeho předloha je francouzská, Meschke vyrostl ve švédsko-německém prostředí, z naší spolupráce vzniklo německé libreto, mou mateřštinou je maďarština a má němčina je – mírně řečeno – kostrbatá. Nakonec to nevadilo, protože premiéra ve Stockholmu 12. dubna 1978 byla stejně švédsky.“ Dnes existuje překlad anglický, italský a další, a slovní hříčky textu jsou potěšením pro každého překladatele. Definitivní verze je z roku 1997 a ta také nyní byla uvedena Novou operou Vídeň.Le grand macabre se odehrává v Brueghellandu, Brueghelově zemi, a už to vyvolá představu scény zaplněné nejrůznějšími rozpohybovanými figurkami. Otevírá se scénou na hřbitově, na němž hledá nerušené místo milenecký pár. Někdy se jmenují elegantně Amanda a Amando, jindy prozrazují své postavení v ději zcela zřetelně jmény Clitoria a Spermando. Milenci však nemají klid ani na hřbitově. Zabloudí sem Piet-vom-Fass – v češtině bychom mu nejspíš říkali Petříček od sudu, což už jej dostatečně charakterizuje, je soustavně trochu namol –, a hlavně tu žije smrťák Nekrocar, který ohlásí, že lidstvu už zbývá čas pouze do půlnoci, pak přijde konec světa. V následujících scénách sledujeme prostřednictvím výběrových vzorků, jak „poslední chvíle lidstva“ prožívá lidské plémě. Jména postav jsou slovní hříčky. Dvorní astrolog Astradamors ne nadarmo připomíná Nostradama (koncovka -mors je jasná), jeho sexuálně nenasytná žena Mescalina je pojmenována podle alkalické drogy, svého muže oslovuje jmény mýtických démonů Astarot, Behemot a podobně. Černý a bílý ministr soutěží ve vymýšlení vzájemných nadávek na začáteční písmena abecedy a poněkud senilní kníže Go-Go (kontratenor), kterého vládnutí ani trochu nebaví, má potíže s tím, že ministři každou chvíli podávají demisi. Zpráva o konci světa dorazí do paláce a vypukne panika. Šéf tajné policie Gepopo (krkolomný koloraturní soprán) pronáší rozkazy v jazyce, v němž Ligeti uplatnil vytoužený „nepojmový“ text, jakémsi „ptydepe“ (díky Václavu Havlovi se tento pojem už dostal do slovníku cizích slov). Závazek vůči tradici naplnili autoři prostřednictvím barokního „lieto fine“. Konec světa nenastane, Nekrocar se opije s Petříčkem a zapomene na své poslání. A milovali-li se Amanda a Amando vášnivě, aby si to užili, než svět zanikne, milují se teď o to vášnivěji, protože svět trvá. Závěrečná licenza je zrcadlový kánon a poslední slova opery zní: „Ze smrti nejde žádný strach! / Jednou nás sice změní v prach, / a od světa nás oddělí. / Však zatím – buďme veselí!“Nová opera Vídeň uvedla Le grand macabre v jedné z hal Muzejní čvrti (Museumsquartier), která byla zřízena na místě bývalých kasáren a dvorních koníren a dnes žije čilým kulturním životem. Scéna (scénický výtvarník Andrea Cozzi) není hřbitov, nýbrž pohřebiště všeho možného, skládka odložených a nepotřebných věcí včetně starého kolotoče, odřených plyšáků, zrezavělých kolejnic a podobně, kde žije v kontejneru bezdomovec Petříček. Z vraku auta s rakví na střeše vypadne mrtvola – a začíná svůj „druhý život“: je to hlasatel konce světa Nekrocar. (Displej nad jevištěm odpočítávající vteřiny do půlnoci po přestávce bohužel vypadl. Nebo měla obrazovka se „zrněním“ znázorňovat cosi, co jsem nerozluštila?) Amanda a Amando jsou zde dvě duše v rubáších, které se poté, co odzpívají svůj duet, ve šťastném objetí odeberou do lednice v márnici. Sadomasochistický pár Mescalina a Astradamors předvádějí scény sexuálního chtíče a domácího násilí (což je v jejich případě totéž), kupodivu se však stále drží v mezích toho, co ještě jeviště může unést. Černý a bílý ministr nastoupí každý s kyblíkem s barvou – černý přemalovává bílého a bílý černého, přičemž nějaký ten cákanec schytá i chudák Go-Go. Dočkali jsme se i aktuální zcela rakouské narážky na jednu z výmluv H. C. Stracheho, který tvrdil, že gesto neonacistického pozdravu mělo znamenat objednávku tří piv. Režisér Carlos Wagner drží scénu v neustálém pohybu, dvě úrovně jeviště umožňují simultánky („garsonka“ Mescaliny a Astradamorse, tribuna, na níž se producírují ministři s knížetem). Gepopo je robot vybavený kolečky a anténami, jeho koloratury a nesrozumitelné hlásky jsou známkou jeho poruchy; původní smysl role profesně deformovaného tajného policisty se tím však poněkud oslabil. A ne úplně dobře vyšel režisérovi závěr, kdy na scénu vběhne tlupa dětí. „Školka“, která si přišla hrát na smetiště? Všechny děti jsou ovšem v bílém, takže spíš andělíčci? Ale proč, když se konec světa nekoná? Podle obsazení v programu se dozvíme, že měly představovat „kometu“, tedy nebezpečí, jímž hrozil Nekrocar a které se ukáže jako nevinné. Není to úplně čitelné, děti na haraburdím zastavěné scéně bezradně a zmateně pobíhají a nejroztomilejší jsou vlastně při děkovačce, kdy se předhánějí, aby si „naši“ všimli. Bez debaty grandiózní výkon podal Martin Achrainer jako Nekrocar, pěvecky dokázal hrozit, poučovat, láteřit i zcela lidsky se spřátelit s ochmelkou Petříčkem, navíc předvedl i téměř akrobatický fyzický výkon. Roztomile bezelstný byl Petříček Briana Galliforda, který ve svém partu suverénně přecházel z mužného barytonu do falzetu a zpět a ani on, přes korpulentní tělesnou schránku, se vlastně na chvíli nezastavil. Výkon Annette Schönmüller jako Mescaliny bohužel postihlo to, co je častým problémem ženských hlasů, jen výjimečně jí bylo rozumět. Titulkovací zařízení scházelo u tohoto díla, založeném na slovním humoru, všude, u ní však především. Sehraná byla trojice ministrů (Gerhard Karzel a Stephan Rehm) s knížetem Go-Go (Arno Raunig) a půvabné obě Amandy-Amandové Júlia Bányai a Anna Manske. Astradamors Nicholase Isherwooda působil ve srovnání s ostatními (vinou neutrálního kostýmu, ale také hlasově) poněkud bezbarvě.
Vídeňský komorní sbor se objevil s obligátní rekvizitou kufrů a nákupních tašek, budiž to však režisérovi opuštěno – vždyť kdyby byl oznámen konec světa, kdoví, co bychom si brali s sebou my. Sbor zpíval dobře jako vždy a s knížetem Go-Go sehrál masovou scénu, v níž precizně napodoboval jeho státnické pohyby. Walter Kobéra a „amadeus ensemble-wien“ zvládli Ligetiho partituru prvotřídně, a že do ní autor předepsal nejen „normální orchestr“, ale co jen ho vůbec napadlo, kromě zmíněných zvonků a atumobilových klaxonů, xylofonu, vibrafonu, nejrůznějších bubínků a několika typů tamtamů také třeba parní sirénu, větrný stroj, pistoli, papírový sáček, tác s nádobím a hrnec. Ligeti si dělá z opery legraci, a vyslovuje se jí přitom k velmi vážnému tématu. Kéž bychom si uvědomili, že na apokalypsu nepotřebujeme žádnou vyšší moc; docela dobře si na ni stačíme sami.
Hodnocení autorky recenze: 80 %

György Ligeti:
Le grand macabre
Dirigent: Walter Kobéra
Režie: Carlos Wagner
Scéna: Andrea Cozzi
Kostýmy: Christof Cremer
Světla: Norbert Chmel
Sbormistr: Michael Grohotolsky
amadeus-ensemble wien
Wiener Kammerchor
Premiéra 2. října 2012 Halle E – Museumsquartier Vídeň
(psáno z reprízy 7.10.2012)

Nekrotzar – Martin Achrainer
Piet vom Fass – Brian Galliford
Astradamors – Nicholas Isherwood
Mescalina – Annette Schönmüller
Venus / Gepopo – Jennifer Yoon
Amanda – Júlia Bányai
Amando – Anna Manske
Schwarzer Minister – Stephan Rehm
Weisser Minister – Gerhard Karzel
Prinz Gogo – Arno Raunig