Dokázal dirigent Erkki Lasonpalo oslovit současnou severskou tvorbou plzeňské posluchače?

Verdigris pro náročné ucho

Dramaturgie koncertů Plzeňské filharmonie obohacuje publikum skladbami vzdálených hudebních kultur. V poslední době se mohlo seznámit například se soudobou hudbou Portugalska, na popisovaném večeru podniklo návštěvu do severní Evropy. Na koncertě byla prezentována především finská hudební scéna. Není divu, školství Finska dociluje vysoké úrovně, a tak se na mnoha pódiích setkáváme s dirigenty, sólisty i s úspěšnými soudobými skladateli. Před dvěma lety jsme se bohužel museli navždy rozloučit s jednou z opor finské kompoziční školy, Kaijou Saariaho, jejíž místo na slunci však plnohodnotně obsazují její žáci. Hudební Plzni byla představena tvorba jedné z nich, Lotty Wennäkoski. Její kompozici Verdigris provedla Plzeňská filharmonie na začátku večera. Tvar i obsahovou náplň díla vymodeloval s uměleckým tělesem znalec finské soudobé hudby, dirigent Erkki Lasonpalo. Lze tedy výslednému zvuku důvěřovat, a pokládat jej za věrný skladatelčině představě.

Zdá se, že autorka oživila ve své kreaci vzpomínky na témbrové období polské moderní školy, především si bylo možné vzpomenout na skladby Krzysztofa Pendereckého, které s bohatou invencí operovaly se zvukem smyčcového aparátu, a k němu pak přistupovaly epizodické skvrny dechových nástrojů. Forma takových skladeb roste z různorodě barevně laděných clusterů, stacionární průběh zvuku je též podle okolností nahrazován průběhem glissandovým. Do tohoto světa vnesla Lotta Wennäkoski nové zvukové vztahy především tím způsobem, že překvapivě, v kolážovitém záměru, připomněla tonální úryvky Sibeliových skladeb. Snažila se tím vystihnout název skladby Verdigris, což znamená zelenou patinu pokrývající staré řecké sochy z mědi či bronzu. Finská skladatelka prokázala skvělou znalost barevných možností smyčcového aparátu i jeho ambice pojit se s dalšími nástroji symfonického orchestru. V duchu trendu dnešní finské kompoziční školy zaujala snahou podat posluchači pomocnou ruku při vnímání netradičního díla. V Plzni se však znatelného úspěchu nedočkala. Důvod je obecnější povahy. Hudba s přednostním skladatelovým zacílením tvůrčí metody k témbru zvuku bez harmonických, popřípadě melodických aspektů totiž ani vzdělanému publiku, jakým je plzeňská hudební obec, dnes mnoho neříká. Vlastně je tento styl již uzavřenou kapitolou v dějinách hudby 20. století. Jeho jednotliví koryfejové ho postupně opustili a věnovali se postmoderním snahám, často novému rozhledu po dalších možnostech romantické hudby. Vzpomeňme jen na zmíněného Krzysztofa Pendereckého, Witolda Lutosławského a mnohé jiné. Naprosté absolutorium v realizaci soudobé hudby Lotty Wennäkoski patří Plzeňské filharmonii, která s pokorou a snahou pomoci k životu netradiční kompozici provedla všechny požadavky partitury. Zvlášť tvárná byla v této skladbě smyčcová sekce orchestru.

Peer Gynt v novém světle

Pokud máme vést dále úvahu o tom, jaké dílo má cestu k životu na koncertních pódiích otevřenou a jaké bude čekat na nový restart, nebudu váhat označit za perspektivní Svitu č. 1, op. 46 z hudby k Ibsenovu dramatu Peer Gynt od Edvarda Hagerupa Griega. Z Griegovy scénické hudby ze stejného dramatického díla zazněla navíc ještě Solvejžina píseň, původně umístěná však ve Svitě č. 2, op. 54. Ve skladbách tohoto nejslavnějšího norského romantika totiž epizodicky zachycujeme drobné inovace, vlastně jen náznaky nových hudebních konotací. Ony zásvity mají svůj původ v severské lidové hudbě a roste z nich nová odnož, blízká hudbě romantické, jež, prostřednictvím nového tvůrčího činu moderního tvůrce, vrůstá do posluchačových sympatií. Příkladem tohoto osvěžujícího procesu je tvorba Olliho Mustonena, finského skladatele pocházejícího ze stejné generace jako Lotta Wennäkoski. (Dále k jeho tvorbě viz zde).

Zmíněné svity z dramatu Peer Gynt od Edvarda Griega obsahují nejznámější skladby tohoto autora: především Jitřní náladu, V jeskyni krále hor či Solvejžinu píseň. V podání Plzeňské filharmonie pod taktovkou Erkkiho Lasonpala své kouzlo vyzařovaly i další části Aasina smrt či Anistřin tanec. V souladu s interpretací předchozí současné skladby Lotty Wennäkoski se dirigentovy schopnosti ukázaly jako nejerudovanější v oblasti vedení smyčcového aparátu. Jeho interpretace Griegovy části Anistřin tanec přinesla inspirativní dialog všech smyčcových součástí, a z něho vyplývající plastické vystižení agogické i dynamické podstaty této věty. V úvodní části Jitřní nálada návaznost žesťů na gradující smyčce v nejsilnějším bodě nebyla však nikdy plynulá a docházelo k nepřirozeným dynamickým skokům. Preferenční logika mezi linií tematickou a doprovodnou nebyla dirigentem také dotažena v části V jeskyni krále hor. Mnohde v uvedené skladbě, ale především na jejím začátku a na dynamickém vrcholu, doprovod zcela překryl slavnou tajemnou melodii. Dirigentu Lasonpalovi se podařilo cyklus Griegových skladeb přesvědčivě uzavřít slavnou Solvejžinou písní, jež vyzněla v citlivém přístupu všech zúčastněných orchestrálních hráčů nejen jako poutavý cíl cyklu, ale i, v návaznosti na dříve řečené, jako střípek slibující do budoucnosti udržitelnost vážné hudby a její komunikační schopnosti.

Sibelius jako dramaturgický vrchol večera

Druhou polovinu večera vyplnila třívětá Symfonie č. 3 C dur, op. 52 Jeana Sibelia a drobný Valse triste z jeho opusu 44. Orchestrální díla tohoto autora se v současnosti zhusta objevují na programech českých orchestrů. Je to totiž vítaná dramaturgická změna po odplynuvším Roce české hudby. Sibeliova Třetí symfonie vznikala v letech 1904–1907, tedy v době sílících osvobozeneckých snah finského obyvatelstva zbavit se nadvlády carského Ruska. V době geneze skladby měla premiéru mimo jiné Janáčkova opera Její pastorkyňa či Debussyho symfonický cyklus Moře. Sibelius Symfonií č. 3 navazuje na trend vývoje vážné hudby úvodu 20. století a nabízí společně s uvedenými autory posluchačům nová hudební teritoria. Dirigent Erkki Lasonpalo nasměroval Plzeňskou filharmonii do interpretačních oblastí vystihujících Sibeliovu hudbu transparentně. Auditorium také jeho záměry dostatečně zaznamenávalo. První věta těká mezi jednoznačnými, ambivalentními, motorickými a klidovými prostředky jak v oblasti tónového materiálu, tak hudební formy. Přesto bylo možné při jejím poslechu najít průběžnou vazbu mezi všemi využitými výrazovými prostředky, virtuální nit, která celek spojila do logické souslednosti. Silného účinu dosáhl dirigent interpretací druhé věty, jež dospěla až k mahlerovské poetice. Zde nutno vyzdvihnout hráče na dřevěné dechové nástroje. Unikátní stavbu projevila věta třetí, která postupně přibližovala kineticky odlišné motivy, aby je v závěru spojila do velebného tématu. Nebylo těžké vyposlouchat ze zmíněné hudby husitský chorál Ktož sú boží bojovníci. Byla to náhoda nebo záměr skladatele?

Z vystoupení Plzeňské filharmonie zavanul svěží hudební vítr. Posluchači jeho nasměrování pochopili i ocenili jeho vysokou uměleckou úroveň.

Smetanovské dny: Peer Gynt & Erkki Lasonpalo
20. března 2025, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program
Lotta Wennäkoski: Verdigris
Edvard Grieg: Peer Gynt (výběr)
Jean Sibelius: Valse triste, op. 44 č. 1
Jean Sibelius: Symfonie č. 3 C dur, op. 52

Účinkující
Plzeňská filharmonie
Erkki Lasonpalo – dirigent