Orchestr nastoupil bez svého francouzského šéfdirigenta Emmanuela Villauma, nejspíš se bez něj museli v době karantény a zavřených hranic obejít. PKF toho večera vedl od prvních houslí koncertní mistr Jan Fišer. Na úvod zazněla Serenáda pro smyčcový orchestr e moll, op. 20 Edwarda Elgara. Orchestr vyvinul i v malém smyčcovém obsazení šťavnatý plnokrevný zvuk, citové vzepětí, tvárnou dynamiku, s níž budoval smělé a hrdé oblouky (druhá věta) a pohodovou třetí větu v poklidném tempu. Zaznamenala jsem v průběhu večera na několika místech trochu ostřejší výšky a méně dokonalé ladění houslí, než jsme u tohoto tělesa zvyklí. Ale je to nejspíš přechodná věc s ohledem na pauzu, kterou nyní nedobrovolně prošly mnohé ansámbly.
Nejvíc jsme byli zvědaví na nevšední provedení Mozartova Klarinetového koncertu A dur: Anna Paulová jej hrála na basetovém klarinetu – původním nástroji, pro jaký jej Mozart skládal. Ten se liší od běžného A klarinetu rozšířeným rozsahem o hluboké tóny, takže lze hrát sólový part tak, jak jej Mozart zamýšlel. Klarinetistka tak mohla melodie vedoucí do nejnižších poloh vést přirozeně a logicky, bez transpozic a skákání do vyšší oktávy kvůli chybějícímu rozsahu. Ale to nebyl jediný benefit tohoto nástroje. Anna Paulová předvedla také sametově jemný témbr ve výškách a robustní spodní rejstřík plný alikvótů. Jednoduše – nádhernou barvu basetového klarinetu. Najednou jsme mnohá místa slyšeli úplně jinak – jak se jeho temná barva více pojí s orchestrem, jak jeho výraz odpovídá nostalgickému nářku fagotů (první věta), jak zní dramatičtěji.
Paulová také předvedla značnou virtuozitu, hbitost v rychlých pasážích, hladkých přechodech mezi rejstříky, v extrémních skocích od nejvyšších k nejnižším polohám, vše lehce, přirozeně a kultivovaným tónem. Na jeden nádech zvládla celé kaskády běhů (první a třetí věta), dlouhé melodické oblouky. Skvěle a jemně vyznělo zpěvné Adagio. Je obdivuhodné, jak si interpretka poradila s větší menzurou a silou dechu u nástroje, na nějž si musela přivykat od běžného klarinetu.
Orchestr doprovázel klarinetistku s nejvyšší empatií a pozorností, v některých pasážích v mistrovském ztišení do pianissima, jinde s veškerým elánem a nasazením. Byl to pravý obraz vrcholného Mozarta, v jeho optimismu i smutku, třpytivé virtuozitě i v hloubce poznání. Koncert byl premiérován Antonem Stadlerem, Mozartovým přítelem, roku 1791 v Praze, jen dva měsíce před autorovou smrtí. I kdyby nebylo Dona Giovanniho, Pražské symfonie, Tita a dalších významných propojení Mozarta s Prahou, už jen za premiéru tohoto nejkrásnějšího klarinetového koncertu, jak se o něm říká, by Praha měla čestné místo na mapě hudebních dějin.
Paulová s PKF již jednou vystupovala, jako patnáctiletá, a byla to její první spolupráce s orchestrem vůbec. Přejme jí, aby se setkávali s PKF častěji, talent k talentovaným.
Haydnova raná Symfonie č. 15 D dur, Hob. 1:15 mne už příliš nezaujala, proti myšlenkově bohatému Mozartovi to byla propastně jednoduchá a předvídatelná „provozní“ hudba. Nachází se tu místa těžkopádná, se zvláštně řídkou a neústrojnou instrumentací (housle a horny), hned vedle ohňostroje jiskřivých barev typicky haydnovských (Presto v první větě, začátek čtvrté věty), celkově však ve skladbě převládá kompoziční macha nad melodickými nápady. Ani orchestr tady neměl moc co předvést (nástupy horen by mohly být přesnější), a tak srdce diváků zůstalo u dokonalého výkonu v Mozartovi.
Hodnocení autorkou recenze 75 %
Elgar. Mozart. Haydn.
Úterý 16. června 2020, 19.00 – Lobkowiczký palác
EDWARD ELGAR Serenáda pro smyčce op. 20
WOLFGANG AMADEUS MOZART Koncert pro klarinet a orchestr A dur KV 622
FRANZ JOSEPH HAYDN Symfonie č. 15 D dur
Anna Paulová — klarinet
Jan Fišer — umělecký vedoucí
PKF – Prague Philharmonia
