Doma není nikdo prorokem, říká v Košicích domestikovaný sbormistr Lukáš Kozubík

Se sbormistrem Lukášem Kozubíkem jsem se potkal poprvé letos v květnu v košickém divadle. Bylo těsně po premiéře opery Rigoletto a na popremiérovém rautu všichni jen zářili. Premiéra Verdiho opery se publiku velmi líbila – a proto i pan sbormistr byl v pohodě. Když jsem se o něm chvíli bavil s režisérem Petrem Gáborem, mluvil o něm velice pěkně. Podle něj je Lukáš Kozubík člověk na svém místě, s citem pro týmovou práci. Citlivý a náročný k sobě i k ostatním, stejně jako k práci, kterou dělá. I z košického operního sboru je cítit Kozubíkova autorita, a to nepůsobí v Košicích dlouho.
Už během studií v Ostravě jste zpíval v operním sboru ostravské opery, vzpomenete si ještě, které opery to byly?

Určitě ano! Na takové krásné začátky u divadla se nezapomíná. Tou úplně první operou byl Verdiho Don Carlos, který je dodnes mou srdeční záležitostí. Za téměř deset sezon mohu ještě jmenovat alespoň Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvořákova Dimitrije, Wagnerova Bludného Holanďana, Janáčkovu Jenůfu, Verdiho Rigoletta, Aidu či Nabucca. Nejraději asi vzpomínám na Řecké pašije Bohuslava Martinů.

Zásadní roli ve vašem rozhodnutí pro práci sbormistra byla osobnost profesora Mátla. Jak a čím na vás zapůsobil?

Každý, kdo měl tu možnost pod jeho vedením pracovat, si sborový zpěv musel zamilovat. Jeho způsob vedení zkoušky, erudice, charisma a vysoká míra talentu tvoří dohromady velkou uměleckou osobnost. Zpíval jsem pod jeho vedením nejprve v Moravském komorním sboru v Ostravě. Později mě s sebou začal brát na operní festival do italského Pesara, kde mi ve volných chvílích dával hodiny dirigování. Velmi poctivě se mi věnoval a mě se tak pomalu začaly otevírat dveře do nového světa, kterému se říká sborové umění. Právě tam mi nabídl možnost studia na JAMU v Brně a já se začal velmi intenzívně připravovat na přijímací zkoušky. Za toto lidské i umělecké setkání jsem velmi vděčný!

Je pravda, že už od počátků studií sbormistrovství bylo vaším snem dělat sbormistra v opeře?

Během studia na JAMU jsem spolupracoval s mnohými koncertními sbory, ale po celou dobu jsem cítil, že to není cesta, kterou bych se chtěl ubírat. Vždy jsem rád připravoval spíše větší vokálně-instrumentální díla a repertoár a capella byla pro mě nutnost, kterou jsem dělal celkem nerad. I když je to pro sbormistra i sbor velmi důležité! Proto jsem vděčný, že na JAMU existuje Komorní opera, ve které jsem se mohl realizovat jako sbormistr či korepetitor. Práce tam mě jen utvrdila v přesvědčení, že operu prostě potřebuji ke svému životu a že ji musím dělat!

Ve vašem uměleckém životě jste měl možnost zpívat pod celou řadou vynikajících sbormistrů, od kterých jsem se mnoho naučil. Můžete být konkrétní?

Vedle profesora Mátla to byl i sbormistr brněnské opery Josef Pančík, kterého jsem měl možnost potkávat i na JAMU. V Praze jsem pak potkal Jaroslava Brycha, v ostravské opeře stojí určitě za zmínku osobnost sbormistra Jurie Galatenka, který vybudoval špičkový operní sbor. Od každého jsem si myslím vědomě či nevědomky něco odnesl. I dnes s odstupem času hodně přemýšlím o jejich práci a způsobu vedení zkoušky. Všichni tito lidé mě velmi inspirují! Ostatně člověk se musí učit celý život!

Váš vztah k opeře jste získal zejména díky dědečkovi, který působil jako hornista v ostravské opeře… A vaši rodiče? Ti měli s hudbu také něco společného?

Velmi mě mrzí, že už děda nežije. Tak rád bych si s ním o některých věcech popovídal! Je zvláštní, že ani jeden z mých rodičů se hudbě nikdy nevěnoval. Ostatně mé rozhodnutí jít studovat na konzervatoř se nesetkalo s velkým nadšením. Proto jsem nejdříve musel vystudovat střední odborné učiliště stavební a až potom se mohl přihlásit na konzervatoř. Mělo to však svá pozitiva. Člověk už byl trochu starší, rozumnější a možnosti studia jsem si proto více vážil.Co všechno můžete zúročit ve vaší současné práci?

Snažím se zúročit všechno, čím jsem během studia mohl projít. Vedle studia sólového zpěvu na konzervatoři a ostravské univerzitě jsem se hodně věnoval hře na klavír a korepeticím. Mým velkým koníčkem, který mi zůstal do dneška, je hra klavírních výtahu nejrůznějších oper. I když času na tuto zálibu je, bohužel, čím dále tím méně. Myslím si, že je ideální, když sbormistr rozumí zákonitostem vedení lidského hlasu a je zároveň schopen operu se sborem sám korepetovat. Jedna věc je však neméně důležitá! Je to pokora, úcta ke každému členovi sboru a velká dávka psychologie v kombinaci s diplomacií. Výsledkem všech těchto jednotlivostí by měl být kompletní servis, který je sboru poskytován.

Co vám říká pojem česká sborová škola…?

Nevím jak dnes, ale jistě Čechy a Morava patřily alespoň v minulosti mezi sborové velmoci. To je dáno zejména dlouhou tradicí, která se táhne již od dob Národního obrození a s ním souvisejícího zakládání čtenářských spolků. Ty se postupem času proměnily ve spolky pěvecké. Díky velkému množství skladatelů, jakými byli například Křížkovský, Smetana, Dvořák, Foerster či Janáček vzniklo obrovské množství sborové literatury a tím i velká sborová tradice. Ta je patrná až do současnosti. I dnes patří například Janáčkovy sbory mezi naprostý fundament, kterým si musí projít každý student sbormistrovství na JAMU. A tuto takzvanou českou sborovou školu reprezentoval například profesor Josef Veselka, jehož žáky byli právě již zmínění pánové Lubomír Mátl a Josef Pančík. Všichni tři zmínění sbormistři pak jednoznačně obstojí v celosvětovém měřítku, ostatně to při své práci již mnohokrát prokázali. A nemohu zde nezmínit ještě jméno Petra Fialy, hlavního sbormistra brněnského filharmonického sboru! Tento sbor nás díky němu reprezentuje po celém světě na špičkové úrovni! Horší to už bude s jejich nástupci.

Co všechno obnáší práce sbormistra? To není práce od do…

Pevnou pracovní dobu rozhodně nemám. V divadle jsem většinou celý den. Vedle přípravy na zkoušky, která tvoří základ práce sbormistra, a samotného zkoušení musím řešit ještě spoustu organizačních a personálních věcí, které mnohdy zaberou hodně času. A v určité fázi zkušebního procesu je to pak intenzívní komunikace s dirigentem a režisérem. Ta je velmi důležitá, protože velkou měrou ovlivňuje výsledný tvar sborových scén, a tedy i mou práci.

Na kterých operách jste v poslední době, respektive v Košicích, pracoval?

Konkrétně v Košicích jsem v této sezoně připravil se sborem opery Plášť Giacoma Pucciniho, Dialogy karmelitek Francise Poulanca, Verdiho Rigoletta, Rossiniho Lazebníka sevillského a operu 66 sezon od Marka Piačka, která zazněla v Košicích jako světová premiéra. Vedle toho jsme se sborem absolvovali ještě koncert s José Carrerasem v Bratislavě.

Stejně by mě zajímalo, jak se takový „kluk z Ostravy“ ocitne až na samém východě Slovenska…

Je to zajímavé, kam osud člověka občas zavane! Ne nadarmo se říká, že doma není nikdo prorokem. Po ukončení studia na JAMU jsem dostal nabídku do jednoho českého divadla, ale nakonec z toho sešlo a možnost nastoupit do Košic přišla v pravou chvíli. Měl jsem z toho trochu obavy, ale již po několika týdnech jsem si zvykl. Vedle výrazných uměleckých osobností, které zde mohu potkat (J. A. Pitínský, Eva Urbanová, Robert Jindra, Peter Gábor a další), je zde pro mne na prvním místě operní sbor, složený ze skvělých profesionálů, kteří mají zájem dělat poctivé divadlo za velmi ztížených finančních podmínek. Velmi si jich vážím a jsem rád, že mohu s nimi spolupracovat!

Vaše oblíbená opera?

Netroufám si říct jeden konkrétní titul, spíše bych si dovolil jmenovat skladatele. Tím je pro mne jednoznačně Giuseppe Verdi!

Inscenace jeho opery Rigoletto se stala událostí sezony, zvítězila i v divácké anketě. Jak na tu práci vzpomínáte?

Jsem rád za to, že diváci ocenili tuto inscenaci a nedali tak za pravdu některým operním kritikům. Sešel se dle mého názoru výborný inscenační tým, v čele s režisérem Petrem Gáborem a dirigentem Petrem Valentovičem. Peter Gábor dával zpěvákům na scéně volnost k tomu, aby mohli jednotlivé postavy naplnit svou vlastní osobností, a dirigent Petr Valentovič vytvořil excelentní hudební nastudování ve všech směrech. Pracovalo se ve skvělé atmosféře a všechny nás ta práce velmi bavila. A pro mě osobně to pak byla ryzí radost z geniální Verdiho hudby. Co více si může obyčejný sbormistr přát?

Jaká nová práce váš čeká po divadelních prázdninách?

V Košicích začínáme říjnovou premiérou opery La sonnambula Vincenza Belliniho v režii Václava Málka a pod taktovkou Petra Valentoviče. Jelikož se jedná o sborovou operu, tak se nudit rozhodně nebudeme. Ostatně již teď operu intenzívně připravujeme. Kromě několika koncertů a jednoho muzikálu nás pak ještě čekají dvě známé jednoaktovky Sedlák kavalír a Komedianti. Už se na tu další sezonu moc těším!

Děkuji za rozhovor. 

Vizitka
Lukáš Kozubík (1980) pochází z Ostravy, kde vystudoval operní zpěv na Janáčkově konzervatoři a Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity ve třídě doc. Drahomíry Míčkové. Je zároveň absolventem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně ve třídě prof. Lubomíra Mátla, kde už tehdy spolupracoval s celou řadou sborů (Mátlův akademický sbor, Virtuosi di Mikulov, Cantate Domini, Sbor hudební mládeže ČR, Sbor Komorní opery Praha) a rovněž působil jako sbormistr, korepetitor a asistent dirigenta v komorní opeře JAMU. Také během studií v Ostravě zpíval ve sboru opery Národního divadla moravskoslezského. Zásadní roli v jeho rozhodnutí pro práci sbormistra byla osobnost profesora Mátla. V jeho dosavadním životě měl možnost zpívat pod celou řadou vynikajících sbormistrů, od kterých se mnoho naučil. Od sezony 2012/2013 je sbormistrem opery v Košicích.

Foto Robert Rohál, Joseph Marčinský, archiv Štátného divadla Košice