Domácnost hraběte Almavivy po dvaceti letech aneb Milhaudova Provinilá matka ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jako třetí část figarovské trilogie, po Paisiellově Lazebníku sevillském zasazeném do frankovského Španělska a Mozartově Figarově svatbě situované do současné psychiatrické léčebny, připravilo vídeňské Theater an der Wien inscenaci zcela neznámé opery Daria Milhauda (1892–1974) La Mère coupable. Jde o dílo významného francouzského skladatele a předního představitele pařížského seskupení skladatelů zvaného Šestka (Les Six, někdy též Pařížská šestka). Do skupiny mimo Milhauda patřili i dnes proslavení Francis Poulenc a Arthur Honneger, i méně známí Georges Auric, Louis Durey a skladatelka Germaine Tailleferre. Duchovním otcem Šestky byl literát a výtvarník Jean Cocteau.

Darius Milhaud se nejprve jako většina skladatelů Šestky výrazně uplatnil jako baletní komponista. Pro jeho různorodou operní tvorbu je typická spolupráce s předními spisovateli jeho doby. Milhaud ve svém (nejen operním díle) navazuje na bohatou francouzskou hudební tradici, popřípadě s touto tradicí muzikálně diskutuje, někdy ji i v ironické formě paroduje nebo popírá. Dále je pro jeho tvorbu typická transformace městského i venkovského folkloru a zařazování hudebních exotismů v širokém geografickém rozsahu. Ač to na první pohled i poslech může působit paradoxně, skladatel Milhaud pracuje často v rámci neoklasicistních látek a námětů v obrovském rozpětí od „minutové“ opery s miniaturními útvary (árie, dueta, ansámbly, předehry), zřejmě ovlivněné i surrealistickým chápáním jevištní akce, až k monumentální hudební fresce, blížící se velké opeře, nebo naopak k epickému divadlu, ve vzácném pochopení potřeb hudebně-dramatického divadla. Operní prvotina Zbloudilá ovce / La Brebis egarée (1923) s libretem předního francouzského katolického spisovatele Francise Jammese je moderní křesťanskou moralitou o selhání, vině a odpuštění v manželském soužití. První vrchol Milhaudovy operní tvorby tvoří neoklasicistní polovečerní kompozice Orfeova neštěstí nebo též pod názvem Strasti Orfeovy / Les Malheurs d’Orphée (1926) s libretem Armanda Lunela a experimentální tvar „minutových oper“ s antickou tematikou Únos Evropy / Die Entführung der Europa (1927), Opuštěná Ariadna / Die verlassene Ariadne (1928) a Osvobozený Theseus / Der befreite Theseus (1928). Tyto drobné ironické formy s délkou do deseti minut se připojily ke snahám o reformu klasického operního tvaru.

Dnes nejznámější a nejčastěji uváděná opera Ubohý námořník / Le Pauvre matelot (1927) vznikla ve spolupráci s všestranným Jeanem Cocteauem, se kterým spolupracoval Milhaud již dříve na několika baletech. Cocteau v opeře zpracoval lidový moritát do podoby sevřené komorní opery zhruba v délce čtyřiceti minut. Dílo je dodnes součástí repertoáru komorních a školních scén. Na libreto katolického básníka – přítele Paula Claudela – Milhaud vytvořil monumentální dílo Christophe Colomb (1930), dílo vizionářsky spojující řadu forem i hudebně-dramatických žánrů, včetně filmových projekcí. Práce na díle nasměrovala skladatelův zájem na historii amerického kontinentu. Kryštof Kolumbus pak s operami Maximilien (1932, libreto Armand Lunel podle Franze Werfela) a Bolivar (1936, libreto podle Julese Superviella) tvoří volnou takzvanou Americkou trilogii. Hledání kořenů je patrné v biblické parabole Esther z Carpentrasu / Esther de Carpentras z roku 1938, která neměla vzhledem k starožidovskému námětu trvalejší šanci na uvádění v předvečer války. I další pokus o operní návrat ke klasické antické látce v polovečerní opeře Medea (1939) byl záhy ukončen německou okupací Francie.

Milhaudova rodina začátkem roku 1940 musela emigrovat do Spojených států. Znovu se vrátil na operní jeviště až starozákonním Davidem (libreto: Armand Lunel, 1954), který vznikl na zakázku nového izraelského státu. Neznámá zůstala krátká opera Fiesta na libreto samotného Borise Viana (1958). Teprve v roce 1963 má kompletní premiéru trilogie (děj komprimován do délky běžného představení) Oresteia, dílo v podstatě experimentálního charakteru, které začalo vznikat podle Claudelova překladu Aischylových dramat již před první světovou válkou a jeho jednotlivé části byly prováděny koncertně i scénicky již od dvacátých let dvacátého století. Poslední operní prací je právě La Mère coupable (1966). Na konci života ještě pracoval na žánrově smíšené opeře-oratoriu Saint-Louis, roi de France, opět na text Clauda Claudela a Henriho Doubliera (1972).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Milhaud: La Mère coupable (Theater an der Wien)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Výborně napsaná recenze, představení sice recenzenta moc neoslovilo, ale já si po přečtení této kritiky rád poslechnu nahrávku ze stejné produkce, kterou v sobotu vysílala rakouská rozhlasová stanice ORF.