Domingo, Boccanegra, La Scala. Sázka na jistotu?

Plácido Domingo a Verdiho Simon Boccanegra. Lze vůbec ještě k tomuto tématu napsat něco nového, ptal jsem se sám sebe počátkem roku 2013 v recenzi na jednu z repríz uvedeného díla ve Vídeňské státní opeře (recenzi najdete zde). Tehdy mi přišlo zajímavé uvést další Domingovo setkání s barytonovou rolí janovského dóžete především ve spojitosti s „verdiovským maratonem“, který umělec chystal na oslavu dvoustého výročí skladatelova narození. Vídeňský Boccanegra a o pár týdnů dříve Dva Foscariové ve Valencii totiž odstartovali tažení po scénách celého světa, na nichž se jeden ze „Tří tenorů“ utkal ve svých dvaasedmdesáti letech s rovněž barytonovými hrdiny z Traviaty, Nabucca či Jany z Arcu. Jako ještě důležitější se pak ukázal být fakt, že Plácido Domingo se vrhl této výzvě vstříc v obdivuhodné pěvecké i fyzické formě. V recenzovaném představení svou kreací spolehlivě zastínil interprety o jednu až dvě generace mladší a o skutečnosti, že na scéně nestojí jen dóže, ale stále i Král s velkým K, nebylo třeba nikoho dlouze přesvědčovat.

Poněkud hůře se mi teď hledá rámec, do nějž bych zasadil Domingův aktuální návrat do produkce Simona Boccanegry (5. a 8. července 2016) v milánském Teatro alla Scala.

Vždyť o této inscenaci režiséra Federica Tiezziho, uvedené poprvé roku 2009 v berlínské Staatsoper a o rok později v Miláně, se toho napsalo už více než dost… A aby také ne, když jedním z podnětů k jejímu vzniku byl právě Domingův debut v hlavní roli, a vlastně i jeho debut v barytonovém oboru vůbec. Na Opeře Plus jste si mohli přečíst ohlasy na uvedení berlínské i milánské, takže v úvodu obsažená otázka je zde možná na místě více než před třemi lety.

Je ale nutné vymýšlet nějakou rafinovanou ouverturu pro prosté konstatování, že vidět a slyšet v roce 2016 na jevišti snad nejslavnějšího operního domu světa muže jménem Plácido Domingo je svátek samo o sobě? Zpěvák, který se na scéně milánské Scaly poprvé představil už před čtyřiceti sedmi lety (titulní role Verdiho Ernani roku 1969) a který své současné účinkování rozhodně nemíní prezentovat jen jako jakýsi kompromis, ale jako plnohodnotný umělecký výkon, si zaslouží maximální úctu už jen z těchto důvodů. Když navíc k výše zmíněným informacím přičteme i okolnost, že Domingo vystřídal v sérii představení Boccanegry legendárního verdiovského barytonistu Lea Nucciho (18. června – 1. července 2016), budí jeho sebedůvěra nejen respekt, ale i zvědavost. Jak tedy vypadá a zpívá janovský panovník v podání aktuálně pětasedmdesátiletého tenora, který na stará kolena přesedlal na barytonový obor?

Upřímně řečeno, ony tři roky navíc od zmíněného vídeňského uvedení jsou už na pěvci přece jen znát… V prologu, kdy máme hlavního hrdinu zastihnout o dvacet let mladšího než ve zbytku opery, stojí tato transformace Dominga nemálo sil a tmavá paruka už mu dnes sama o sobě pro navození iluze nestačí. Přesto se však v bohatě vyšívaném středověkém oděvu (kostýmy Giovanna Buzzi) a na schodištích víceposchoďové scény (scénografie Pier Paolo Bisleri) pohybuje s maximálním nasazením a zjevnou zarputilostí. Ve scéně, kdy přijímá hold plebejců, kteří ho provolávají novým dóžetem, a zároveň se mu hroutí svět kvůli ztrátě milované ženy, je pěvcův Boccanegra velkolepý a dojemný zároveň.

V dalších třech aktech už je Domingův stříbrovlasý kmet naprosto autentický a dokáže si zjednat respekt (jako představitel janovského dóžete i jako jevištní postava) už jen silou svého obrovského charismatu. Roli má zjevně spolehlivě zažitou a propracovanou; herecky nesnadné přechody mezi polohami překvapeného otce, objevujícího po letech svou dávno oplakanou dceru, moudrého a kompromis hledajícího politika, ale i rozhodného vůdce, rozplétajícího nitky rozvětveného spiknutí, jsou v jeho podání ukázkovou lekcí věrohodného operního herectví. Za pozoruhodný považuji – možná jen subjektivně – tento detail: ve vídeňské produkci patřily mezi nejsilnější okamžiky představení Boccanegrův duet s Amelií, velká scéna v senátu a tercet Boccanegra – Amelie – Adorno ve druhém aktu. V Miláně však vyzněly vrcholným způsobem zejména monology hlavního hrdiny. Pasáž, kdy dóže vypije smrtící nápoj („Už i pramenitá voda hořkne v ústech muže, který musí vládnout…“) a usíná, a osamělé loučení se životem v posledním dějství („Kéž bych se mohl nadechnout! Moře! Proč jsem v něm nenašel svůj hrob…?“) – obojí pokládám za nesmírně působivá místa, která získala na síle právě díky Domingově interpretaci.

Vokálně sází pěvec stále na svou spolehlivou pěveckou techniku, výjimečnou muzikálnost i intuici, s níž k Verdiho kompozičnímu stylu přistupuje. V uplynulých padesáti letech konec konců nastudoval či nahrál hlavní tenorové party většiny skladatelových oper, počet jeho barytonových úloh už překročil desítku a v tomto ohledu jen těžko najde konkurenta… Že se v jeho případě stále jedná hlasově o tenor a nikoliv baryton, je zřejmé a Domingo se nesnaží nikoho přesvědčit, že tomu tak není. Tremolo či méně znělá místa zejména v nižších a středních polohách zpěvák přirozeně zahrnuje do „portfolia“ svého pozdního pěveckého období a jeho publikum tento přístup obvykle zcela akceptuje. Osobně mi je Domingovo pojetí právě role Boccanegry velmi sympatické; vyšší a světlejší hlas v titulní úloze posouvá posluchačské vnímání této opery trochu jiným směrem, než jsme byli až dosud zvyklí, a tento posun má co do činění i s celkovou atraktivitou díla. Myslím, že budoucnost ukáže, jak významný byl Domingův přínos k popularizaci Simona Boccanegry jako opery nejen respektované a obdivované, ale i skutečně divácky oblíbené.

Výše popsaná kreace Plácida Dominga možná vynikne o to víc, uvědomíme-li si, jak kvalitní měl kolem sebe partnery. Amelií byla ve dvojici „domingovských“ repríz Boccanegry bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova (protějškem Lea Nucciho se v téže úloze v předchozích představeních stala Carmen Ginnattasio). Nádherně zabarvený a voluminózní hlas na první pohled spíše nenápadné pěvkyně jakoby neznal žádné přirozené hranice; jen o několik dní dříve například zpívala ve Scale pod taktovkou Zubina Mehty sérii představení Straussova Růžového kavalíra. Její Amelie je ušlechtilá mladá dáma, která umí být milující dcerou, zamilovanou ženou i neohroženou bojovnicí. Není důležité, zda právě takto Stoynova na scéně i vypadá – podstatné je, že to zcela věrohodně zazpívá… Tenorista Giorgio Berrugi byl ještě nedávno členem souboru Semperovy opery v Drážďanech a ztvárňoval zde lyrické i dramatické party ve většině děl tamního italského repertoáru. Brzy si jej však všimla významná světová divadla, a tak už zdomácněl i na scéně Scaly, kde tentokrát vystoupil v roli Gabriele Adorna. V jeho pojetí vyšel tento Ameliin milenec i Boccanegrův protivník jako nervní a impulzivní mladý muž, čemuž odpovídal i Berrugiho velmi expresivní vokální projev. Pěvcův atraktivní a skutečně „italský“ tenor každopádně výrazně vynikl i ve velkých ansámblových scénách, takže je víc než pravděpodobné, že o něm určitě ještě uslyšíme.

Hlubší mužské hlasy reprezentovala vynikající sestava představitelů: ruský basista Dmitry Belosselskiy si poradil s obtížným partem Boccanegrova celoživotního rivala, zároveň však i čestného muže a de facto i tchána Jacopa Fiesca s obvyklou profesionalitou; jeho znělý, mohutný hlas vyplnil toho večera hlediště Scaly snad nejvýrazněji. Italský barytonista Massimo Cavaletti roste pěvecky i herecky s každou další rolí, takže se jeho spiklenec Paolo Albiani – i navzdory jinak menšímu rozsahu této úlohy – v jeho pojetí prakticky významově vyrovnal předešlým protagonistům. Výtečně mu sekundoval i barytonista Ernesto Panariello jako Pietro a skvělý výkon Sboru Teatro della Scala potvrzovali i jeho členové v menších úlohách: tenorista Luigi Albani jako Kapitán lučištníků (v závěru opery zpíval procítěně pasáž: „Dóže rozkázal, ať zhasnou pochodně a památku padlých neruší radostný zpěv vítězů“ z prosceniové lóže) a mezzosopranistka Barbara Lavarian v roli Ameliiny služky.

Ve svých knižních memoárech Mých prvních čtyřicet let kdysi vyhodnotil Plácido Domingo jako nejlepší operní hudební těleso Orchestr Vídeňské státní opery, nicméně připustil, že ho ve Verdiho dílech může občas předstihnout Orchestra del Teatro alla Scala. Od osmdesátých let, kdy tento text vznikl, se možná na Domingově osobním žebříčku ledacos změnilo, ale v případě posledního milánského nastudování Simona Boccanegry s ním nelze než stále směle souhlasit… Jeho autorem je totiž přední verdiovský specialista Myung-Whun Chung a výkon, který spolu s orchestrem předvedl, patří podle mého názoru kamsi do říše snů. Každé z dějství Verdiho opery zaznělo pod rukama korejského dirigenta jako zcela homogenní celek, každé mělo i svou osobitou hudební logiku. Už preludium z počátku prologu se vynořilo křehce z ticha nikoliv jako počátek, ale jako pokračování jakéhosi předchozího příběhu, a stejně znepokojivě působil i závěr, respektujcí v podstatě otevřený konec opery. Nádherné hudební kontrasty a orchestrální barvy v Chungově podání opět připomněly mnohdy (a mnohde) neslýchané nuance Verdiho geniální partitury, která ostatně ve své definitivní podobě z roku 1881 zazněla v Teatro alla Scala vůbec poprvé. Není se co divit, že Simon Boccanegra patří k operám, jimž se s oblibou věnují i největší světové dirigentské špičky: Claudiem Abbadem počínaje a třeba Christianem Thielemannem prozatím konče.

Na závěr jsem si nechal zmínku o režijní koncepci. Slovo „zmínka“ je myslím zcela na místě, protože v podstatě nevím, co zásadního k sedm let staré produkci sdělit. Architektonicky jednoduché, přesto však působivé Bisleriho řešení scény sice mnohé slibuje (a do jisté míry i zachraňuje), ale nic to nemění na skutečnosti, že režisér Federico Tiezzi na jakýkoliv osobitý výklad příběhu zcela rezignoval. Všichni protagonisté včetně sboristů a statistů vlastně jen zaujímají jakési pózy a vytvářejí živé obrazy, jejichž výtvarná hodnota je občas zajímavá, jako celek však inscenace, tonoucí po většinu děje v temném příšeří, působí poměrně fádně a nevzrušivě. Zásadním výtvarným prvkem, z nějž Tiezzi a Bisleri vycházejí a který i v inscenaci přímo citují, je slavný obraz Caspara Carla Friedricha Zkáza lodi Naděje z roku 1824. Loď britských výzkumníků je na něm drcena hrůzostrašnou masou rozlámaných ledových ker a v režisérovi snad atmosféra malby evokovala i osamělost a tragický osud janovského panovníka… Podobně banálních odkazů (například k nástěnným malbám ze Sieny nebo k dílům anglických prerafaelitů) je na scéně více. V konečném výsledku vyznívá inscenace tak trochu jako okostýmovaný koncert, což ovšem s tak kvalitními představiteli, o nichž byla řeč výše, nepředstavuje nikterak tragický výsledek.

Je tedy návštěva představení, jakým je Verdiho Simon Boccanegra v milánské Scale, opravdu „sázkou na jistotu“? Z mnoha uvedených důvodů určitě ano – konečně, pro každého upřímného milovníka opery je už sama návštěva legendárního divadla čímsi mezi svátkem a obřadem. Sám za sebe musím k této skutečnosti přidat i jeden čistě osobní postřeh. Když jsem někdy v polovině osmdesátých let začal vnímat, co je to opera a co je jejím nejvyšším zhmotněním, vycházel mi výsledek této rovnice jako Giuseppe Verdi – Teatro alla Scala – Plácido Domingo. Nic mi na počátku července 2016 v Miláně neudělalo větší radost, než zjištění, že na tomto závěru z dětství nemusím nic měnit ani dnes…

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Giussepe Verdi:
Simon Boccanegra
Dirigent: Myung-Whun Chung
Režie: Federico Tiezzi
Scéna: Pier Paolo Bisleri
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Světla: Marco Filibeck
Orchestra del Teatro alla Scala
Sbor Teatro della Scala
(koprodukce Staatsoper Berlín / Teatro alla Scala Milán)
Premiéra 16. dubna 2010 Teatro alla Scala Milán
(psáno z reprízy 8. 7. 2016)

Simon Boccanegra – Plácido Domingo
Amelia – Krassimira Stoyanova
Jacopo Fiesco – Dmitry Belosselskiy
Gabriele Adorno – Giorgio Berrugi
Paolo Albiani – Massimo Cavaletti
Pietro – Ernesto Panariello
Capotano – Luigi Albani
Ancella di Amelia – Barbara Lavarian

www.teatroallascala.org