Inscenace Donizettiho buffy Don Pasquale v Theater an der Wien na scéně Kammeroper je uváděna s poznámkou „dílo na objednávku“. Pro ni vznikla nová hudební podoba opery od Tscho Theissinga: „Jestliže nehodláme sloužit opeře jako je Don Pasquale na způsob věrnosti dílu, která se omezuje na korektní dodržování notového zápisu a textu, nýbrž chceme se pokusit o širší pojetí interpretační věrnosti a dosáhnout podobného účinku na dnešní publikum, jaký mohla mít Donizettiho hudba na jeho současníky, pak mi nepřipadá nelegitimní přistupovat k dílu, k instrumentaci a podstatě jejího hudebního vtipu s určitou volností, jak to ostatně v devatenáctém století bylo samozřejmé.“
Theissingovo přepracování mělo i praktický důvod, partituru bylo třeba upravit pro malé obsazení, které je orchestřiště Kammeroper schopno pojmout. Noty zůstaly, ale proměnil se jejich charakter: „Nabízelo se vyměnit tu a tam hudební floskule použité Donizettim za dnešní floskule nebo jimi Donizettiho partituru doplnit,“ zdůvodňuje Theissing svůj přístup. „Doprovodné figury, kterými Donizetti podkládá své krásné melodie, jsem nahradil takovými, které jsou nám bližší, rytmy, které známe z hudby padesátých a šedesátých let a byly tehdy v Itálii populární – například v písních Domenica Modugna nebo ve filmové hudbě Nino Roty.“ Době, z níž Theissing čerpal prvky své úpravy, odpovídají i kostýmy představitelů (scéna a kostýmy Annemarie Bulla).
Osmapadesátiletý Salcburčan Johannes „Tscho“ Theissing prošel všestrannými hudebními zkušenostmi, studoval na Mozarteu, na univerzitě ve Štýrském Hradci hudební vědu, působil a působí jako mezižánrový houslista, kytarista a skladatel pro kabaret, jazzovou scénu i pro Salcburský festival, je zkrátka hudební všeuměl. Výsledkem jeho úpravy Donizettiho buffy není karikatura ani parodie, stále slyšíme Donizettiho, v aranžmá, které se k originálu chová s úctou, nepokřivuje ho a zcela v jeho duchu využívá hudební humor. Saxofon, vibrafon a xylofon dodávají partituře jazzové a latinskoamerické rytmy, akordeon a kytara připomínají vídeňský „šraml“; Donizetti byl koneckonců vídeňský dvorní komorní skladatel a Dona Pasqualeho tu osobně dirigoval; vídeňské „gassenhauer“ mohl slýchat.
A tak v úvodu předehry zazní saxofon, a hned víme, na čem jsme. Jeviště Kammeroper nedovoluje „zástavbu“, na to je prostor někdejšího Českého domu, jaký si roku 1910 zbudovala česká vídeňská menšina, příliš malý – a to je zároveň jeho výhoda. Divadelním portálem vymezený kukátkový prostor lemují opakující se řady žárovek (spotlights), v pozadí jsou troje otáčivé dveře. Žádný nábytek, potřebné rekvizity podává neviditelná ruka ze zákulisí a odhozené je zase chytá. A na jevišti čtyři zpěváci – herci předvádějí bůhvíkolikátou variantu konstelace o nechtěném nápadníkovi a o lsti, která ho přivede k rozumu, takže nakonec kapituluje.
Kolik už bylo takových poručníků či strýců, o nichž je od začátku jasné, že budou poraženi, milovníků, které je třeba (s pomocí podfuku) trochu popostrčit, aby tu svou vyvolenou přece získali (a snad také lidsky dozráli), mazaných sluhů či přátel, kteří zosnovají intriku, a vdavekchtivých slečen a mladých vdoviček, které se „vyznají“. Dnešním ženám zřejmě schopnost odbýt nežádoucí nápadníky schází, jinak by si po létech nestěžovaly, že je kdysi dávno jakýsi muž obtěžoval. Zato Norina ví, jak na to. V okamžiku uzavření (fingovaného) sňatku se starým mládencem Donem Pasqualem se z cudné dívky vychované v klášteře promění v dračici, jejíž požadavky neznají mezí – a když zdeptaný Pasquale na manželství rezignuje, je Norina dostatečně hmotně zabezpečená, aby si mohla vzít strýcem vyděděného, ale snad už polepšeného floutka Ernesta, a ve hře má dokonce ještě i „náhradníka“ Malatestu, který ovšem také tak trochu pošilhává po Ernestovi; tady argentinský režisér Marcos Darbyshire naznačil možnost trojúhelníku, což je jediný moment, kdy jde „nad“ libreto… Režisér projevil skvělý smysl pro gag vycházející z děje a z hudby, rozumí načasování pointy, nenechává herce přehrávat a je si vědom, že málo znamená velmi mnoho, objeví-li se to na jevišti v pravou chvíli – například plyšový medvídek, který vyloví Norina ze záhybů róby a podá ho Pasqualemu na rozloučenou.
Carolina Lippo (Norina) dala sice ohlásit indispozici, ta však nebyla rozhodně znát, pěvecký part nikde neošidila a zdařile uplatnila komediální talent – někdy jí stačilo mrknutí oka, jindy zhoupnout boky, bez jakéhokoliv přehánění hrála nesmělou klášterní schovanku i sebevědomou mladou ženu. Julian Henao Gonzalez (Ernesto) trochu bojoval s výškami; bohužel jako by stále nevěděl, jestli vlastně chce (a může) být lyrický tenor. Ve druhé polovině byl coby seladon a „libový frajer“ o něco jistější. Matteo Loi (Malatesta) mívá někdy sklon k šarži, zde se jako mazaný strůjce intriky – tedy v roli, která do šarže velmi snadno hrozí sklouznout – držel s úspěchem zpátky. Hlasově podal z mužských rolí nejlépe vypracovaný výkon. U basisty Floriana Köflera (Pasquale) si nejsem jistá, zda měl být jeho prkenný herecký projev součástí charakteristiky postavy, nebo působil rozpačitě proto, že je na roli Pasqualeho přece jen ještě příliš mladý – a to i hlasově, Pasquale by přece jen potřeboval silnější jádro.
Všichni čtyři sólisté však spolu ve hře velmi dobře korespondovali, v ansámblech (ostatně Donizettim výtečně napsaných) barevně ladili, a hlavně díky osmi (včetně dirigenta) muzikantům v orchestřišti mohli předvést večer plný spontánního humoru, odměňovaného smíchem v hledišti a potleskem. K dobrému opernímu večeru není třeba mnoho – dobrý kus, dobří herci (zpěváci), dobří muzikanti – a rozumný režisér se smyslem pro hudbu.
Hodnocení autorky recenze: 85%
Gaetano Donizetti:
Don Pasquale
Dirigent: Tscho Theissing
Režie: Marcos Darbyshire
Scéna a kostýmy: Annemarie Bulla
Světla: Franz Tscheck
Die Wiener Theatermusiker
Premiéra 17. listopadu 2017 Wiener Kammeroper Vídeň
(psáno z představení 19. 11. 2017)
Don Pasquale – Florian Köfler
Norina – Carolina Lippo
Ernesto – Julian Henao Gonzalez
Malatesta – Matteo Loi
