Ocitáme se v Londýně, kde v ulicích řádí neznámí pachatelé zanechávající po sobě mrtvé oběti. Jediným vodítkem jsou malé kousance na jejich těle, které vedou profesora Van Helsinga s jeho učedníkem Jackem k přesvědčení, že se jedná o upíry. Hrozivý obraz potemnělé ulice nahrazuje útulný dům Lucy zkoušející si šperky se svou přítelkyní Minou. Dámskou chvíli přeruší příchod dvou zmíněných pánů a Minina snoubence Jonathana Harkera, který se zároveň se všemi přítomnými loučí před cestou do tajemného hradu hraběte Drákuly v Transylvánii. Ten diváky přivítá dusnou atmosférou a surovými zdmi. Obchodní jednání se však záhy změní na boj o smrtelný život mezi Jonathanem a Drákulovými družkami, kostlivci a přízraky. Při pokusu o uprchnutí si Drákula všímá náhrdelníku s Mininým portrétem, který od ní dostal Jonathan na památku, a jejíž podoba hraběte nečekaně přitahuje. Rozhodne se za neznámou dívkou vydat do Londýna s úmyslem získat její důvěru a přivést ji do svého hradu. Druhé dějství graduje na večírku v Lucyině domě, kam Drákula vtrhne, omámí hosty kouzelným parfémem a nakonec si odváží Lucy procházející proměnou v upírku. Její únos přinutí Van Helsinga vyrazit se svojí družbou a samozřejmě i Minou na Drákulův hrad, aby Lucy usmrtil a vysvobodil její duši. Mezitím se na hradě setkává Mina s již proměněným Jonathanem, který nakonec volí vlastní smrt kůlem v srdci než život jako děsivé monstrum. V závěrečném střetu Van Helsing s přáteli zachrání Minu, která svobodně prchá, zatímco zklamaný a osamělý Drákula zůstává na hradě sám.
Tanečníci odvedli poctivou práci po stránce pohybové i herecké, jejich postavy byly uvěřitelné a bylo pro mě snadné s nimi soucítit. Čistě taneční části se střídaly s pantomimickými, které se však chvílemi zdály příliš popisné a zdlouhavé. Příběh o Drákulovi je známý, snadno dohledatelný, a divák má navíc možnost si více přečíst zdarma na stránkách divadla nebo za malý poplatek v programu. Samotný děj byl tak více než srozumitelný a jasný. V tanečních pasážích se všichni interpreti plynule propojovali, z duetů do trojic a více početných skupin. Baletní soubor prokázal své pohybové i herecké kvality, v premiérovém obsazení vynikala v roli Miny olomoucká rodačka Adéla Bendová a jako Drákula italský tanečník Luca Curelli. Ve dvou dějstvích sledujeme nejprve postavy profesora Van Helsinga (Fabio Meneguzzo), přítelkyni Miny Lucy Westenru (Alice Rizzo), jejího milého Jacka (Elliot Renahy) a snoubence Miny Johnatana Harkera (Iván Sánchez Fernández). Po hereckých pasážích, ve kterých tanečníci ozřejmí vzájemné vztahy, se všichni postupně přidávají do společné choreografie. Ta se přelévá prostorem z jedné strany na druhou a sestává z mnoha zvedaček v technice klasického tance, ovšem s porušováním striktně vertikálního postavení a geometricky přísného akademického obdélníku v trupu. Všichni jsou součástí plynulého pohybu a nikdo nezůstává osamocen nebo bez kontaktu s dalšími. Například o dolní končetinu v poloze en l’air (vysoko ve vzduchu) jedné z tanečnic se opírá další z nich. Páry se prolínají v přesných prostorových formacích, po omámení Drákulou ve druhém dějství se na sebe například vzájemně navažují a přebírají váhu ostatních v semknutém půlkruhu. Po sledu pohybů zpomalí do útvaru s propletenými končetinami, jako by pózovali pro fotografa. Choreografie je propracovaná a líbivá, těšila jsem se na každou další její část.
Specifické je samotné zpracování upírů, ve kterých se mísil tajemný klid a neudržitelný zvířecí pud. Svou vážnost a aristokratičnost si po celou dobu zachovává pouze sám hrabě Drákula, který mezi smrtelníky zapadá milostným citem a vývojem svého charakteru. Přestože chtěl nejprve dosáhnout svých cílů nehledě na oběti, v závěrečné scéně se projevuje jeho empatie a soucit, když nechává Minu s ostatními přeživšími bez úhony odejít ze svého hradu. Zároveň mezi sebou hrabě s Minou postupně rozvíjí uvěřitelný vztah, ačkoliv v celé inscenaci chybí zpomalení v adagiovém duetu. Rychlost zvířecího instinktu na druhou stranu provází zbylé upíry, kteří civilizované občany připomínají především oblečením. Jejich pohyby zahrnují polohy na všech čtyřech končetinách nebo ošívání se, jako by šlo o zvířata. Velmi explicitně ukazují svou divokost vyplazováním jazyků, hlasitým smíchem a vzdechy. Vysátí oběti většinu času připomíná spíš sebeuspokojování než prostředek k přežití, což po několikátém opakování působí více nevhodně než děsivě. Do prostopášných pohybů se po okouzlení podmaňujícím parfémem přidávají také hosté Lucyina večírku, stále si však udržují svou lidskou stránku. Jejich valčík se mění z akademického víru tance na opileckou a uvolněnou zábavu, kroky odvážněji směřují do prostoru a trupy těl se naklání do všech stran. Nesmrtelné postavy jsou tak zobrazeny dílem na základě knižní předlohy a dílem choreografovy vlastní fantazie, která jim dává grotesknější nádech, předpokládám že zejména pro snadnou srozumitelnost a zdůraznění jejich odlišnosti, chvílemi však až na hranici karikatury.
Detailní propracovanost je zřejmá v kostýmech kombinujících průsvitný materiál se saténovou látkou v převážně tmavých odstínech, které navrhla Monica Guerra. Upíři jsou dále odlišeni dlouhými tmavými vlasy, pobledlou tváří a typicky vystouplými řezáky. Perleťové sukně lidských dívek díky své lehkosti elegantně dokreslují rotační pohyb a přitahují pozornost při několika smíšených zvedačkách na večírku. Samotné pohyby jsou velmi detailně propojeny s hudebním podkladem, který je sestaven z baletní a filmové hudby dvou velikánů — Sergeje Sergejeviče Prokofjeva a Wojciecha Kilara. Program ani stránky divadla však neprozrazují, které konkrétní skladby byly pro balet použity a o jaké se jedná nahrávky. Výběr to však je velmi vhodný, protože podtrhuje atmosféru jednotlivých scén. Při prvním zjevení všech Drákulových přízraků silně rytmizované bicí připomíná temperamentní lidovou hudbu. Na druhou stranu honosný valčík na Lucyině večírku pocitově přenáší diváka na královský bál. Jako scénograf se pro olomoucký taneční soubor představil poprvé významný český tanečník a výtvarník Otto Bubeníček. Po přečtení knižní předlohy ve svých návrzích propojil moderní svět s tajemnou historií, kulisy vnitřních prostorů se nacházejí především po obvodu jeviště a nebrání tak velkých pohybům tanečníků. Samotný hrad je architektonickým vrcholem — padací mříž díky svému zdvojení umocněnému light designem Karla Šimka vytváří realistický dojem vstupu do Drákulova sídla. Využito je také prázdné orchestřiště jako nespecifický vstup z hlavní haly hradu do soukromých komnat Drákuly. Kromě samotných mříží se z provaziště spouští a ponurou náladu umocňují jednoduché bílé svíce.
Inscenace Drákula v Moravském divadle nabízí vizuálně i pohybově atraktivní podívanou, která dokáže diváka plně vtáhnout do potemnělé atmosféry příběhu. Baletní soubor přináší svěží propojení náročné choreografie v kulisách působivé scény a s citlivě zvoleným hudebním doprovodem. Věřím, že se s titulem budeme v Olomouci setkávat dále i po zimních měsících.
Wojciech Killar, Sergej Prokofjev: Drákula
30. října 2026, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc
Realizační tým
Hudba: Wojciech Kilar, Sergej Prokofjev
Libreto: Garrett Smith
Choreografie a režie: Garrett Smith
Asistent choreografie: Frédéric Jahn, Arnaud Dreyfus, Alice Rizzo
Scéna: Otto Bubeníček
Kostýmy: Monica Guerra
Light design: Karel Šimek
Účinkující
Drákula: Luca Curreli/Lorenzo Carriero
Mina Murray: Adéla Bendová/Anna Fumagalli
Lucy Westenra: Alice Rizzo/Alissa Personé
Johnatan Harker: Iván Sánchez Fernández/David Claisse
Profesor Van Helsing: Fabio Meneguzzo/Arnaud Dreyfus
Jack: Elliot Renahy/Gianmario Giacomini
