Dramatická Tosca v Plzni v nedramatickém jevištním ztvárnění

Premiéra slavné Pucciniho Tosky je vždy v divadlech sázkou na jistotu. Opera Tosca Giacoma Pucciniho patří totiž suverénně mezi deset nejhranějších operních děl na světě. Ba i v samotném mistrově odkazu je Tosca dílo vysoce reprezentativní, které se ani jemu samotnému nepodařilo překonat. Dílo má neobyčejný dramatický spád, konciznost sevřené hudební formy, výraznou instrumentaci. Ale také je nutno zdůraznit důkladné hudební vzdělání Pucciniho, na rozdíl od jeho vrstevníků – veristů, ne vždy jeho oponenty plně doceňované v harmonii a velmi důkladné v polyfonii! Ostatně i pro Leoše Janáčka byla Pucciniho svítivá instrumentace, blížící se svojí nádhernou barevností mistrům impresionismu, nemalou inspirací.

Samotná premiéra Tosky v roce 1900 v Teatro Costanzi v Římě se odehrála v čase, kdy u nás v Praze měla již po své premiéře Dvořákova opera Čert a Káča (1899), odehrála se premiéra Fibichova Pádu Arkuna (1900) a již byla v dohledu Dvořákova Rusalka (1901). Epochální Richard Wagner je dlouhých sedmnáct let po smrti a operní svět již spatřil mimořádně silné dílo Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov. A rýsovala se již s nemalými průtahy premiéra Janáčkovy skvělé Její pastorkyně (1904). Leč nemysleme si, že Pucciniho neobyčejné drama bylo příznivě posuzováno. Nejen mnohá dobová kritika země autora, ale i česká hudební estetika zejména meziválečné doby Pucciniho díla zatracovala jako čistou komerci, umělecky stojící na periferii skutečného kumštu. I naše Anna Hostomská si ve svém jinak báječném průvodci operou přisadila dobově zrovna u Tosky. Prý zde pro drama Puccini zapomněl na samu hudbu, která je údajně nejslabší stránkou této opery. Doba se mýlila, tak jako se vždy mýlí a bude mýlit každá doba, včetně té naší epochy, dokud nemá dostatečný odstup a nadhled. Puccini je a zřejmě navždy zůstane velikým skladatelem – dramatikem, reprezentantem verismu, který dokonale ovládal své řemeslo.Zřetelně se s tímto pohledem estetiků zmíněné doby neztotožňuje dirigent Petr Kofroň, velký propagátor soudobé, ba i avantgardní tvorby. Tedy soudě podle jeho zaujatosti, s níž dílo dirigoval. Jeho interpretace byla neobyčejně dirigentsky zainteresovaná. Byla zajímavá originalitou volby temp, rozevlátou agogikou, která se pohybovala v širokém spektru ritardand, accelerand. Ale i razantně volených návratů do a temp. Dynamiku volil od jemných pian, na nichž si zjevně zakládal, až po robustní vrcholová fortissima v žestích. Dává jevišti perfektní nástupy, snad až pěvce trochu rozmazlující. Tolik avizovaných nástupů i zřetelně dirigentsky znázorněných změn v tempu jednotlivých frází jsem dlouho neviděl. Má to též ale druhou stranu mince. Hojnost agogiky občas přinášela problém v nutnosti příliš velké pozornosti pěvců k taktovce dirigenta a jistou jejich míru upjatosti k tempům a jejich změnám.  Rovněž dirigentova zjevně pevná volba temp někdy ne zcela konvenovala s dispozicemi pěvců v dechové technice, ať již ve slavné árii Cavaradossiho „E lucevan le stelle“, ale mimo jiné i v rozvoji tempa modlitby Tosky „Vissi d’ arte“, předepsané Puccinim v Andante lento apassionatu. Za větší vyhovění pěvcům bych se docela přimlouval, dechově jsem s nimi místy soucítil.

Z pěveckých výkonů večera 14. května mile imponoval pěkný výkon Ivany Šakové v titulní roli. Po dosti vypjaté Turandot z dílny téhož autora pěvkyni dynamičtější Tosca zjevně „sedla“ o poznání svrchovaněji v poloze i rozsahu, ale i ve frázování. Part zvládala se sympatickou jistotou, imponovala i snaha o dynamiku. Decrescendo v závěru modlitby Ges  dur do pianissima bylo velmi působivé! A co více, byla de facto jedinou jevištní postavou, která do jisté scénické statičnosti vnesla přece jen určitý prvek dynamiky.Jejím partnerem v roli malíře Maria Cavaradossiho byl Rafael Alvarez. Vládne sice krásným témbrem nosného spinto tenoru jižního „pelu“, ten ale zůstával v tomto večeru jeho jediným, byť jistě velmi důležitým kladem. Jevištní přesvědčivost již takovou předností není. Pěvec se příliš soustřeďuje na posazení ne vždy zcela suverénních vyšších hlasových poloh, při nichž se tím ztrácí výrazová opravdovost. A tak se mu třeba při vítězných béčkách na slově Victoria ve 2. dějství při vášnivém dialogu se Scarpiou sice podařilo tóny posadit na ono hledané místo v masce, leč s pohledem očí do země jejich entuziasmus jaksi neelektrizoval, jak by mohl. Žel trochu tím byl postižen celý tento dialog s prefektem. Velmi vášnivý v Pucciniho hudbě, ale v reálu bez vášně. Pochválit bych měl ale jeho vysoké háčko v dialogu s Angelottim v 1. dějství. Poprvé, co jsem pěvce krásného fondu viděl, či spíše slyšel, se mu tato výška takřka zdařila, jsouc nasazena měkce od falzetu a rozvinuta jen s lehčím zaváháním. Ale je to ona cesta k větší jistotě daných nejvyšších poloh.  V Rigolettovi nebo budějovické Bohémě jsem prozatím polohy nad bé od pěvce neslyšel, ač jsem dané inscenace zhlédnul vícekrát. Nyní již zřejmě budou, způsob nasazení byl naznačen.Na českých jevištích dnes ale obecněji viděno, slyšeti jisté tóny nad bé je docela vzácný úkaz, to není otázka jen u pana Alvareze, ale kupodivu obecnější. Asi budou muset šéfové oper vyplácet za vydařené nejvyšší tóny prémie.

Alexandr Beň, výborný Oněgin uplynulého skoro již dvacetiletí, nebývá jevištně ideálním „zloduchem“, jak ho až sadisticky líčí dramatické libreto díla a umocňuje Pucciniho hudba. Pokud ale bereme do úvahy, že zlo mimo jeviště se obvykle tváří jako dobro, proto nebývá často rozpoznáno, pak ano, v tomto smyslu reality života vytvořil Alexandr Beň jistě nečernobíle nastíněnou roli policejního prefekta Scarpii. Jeho baryton působil nosně, barevně, jsa ovšem režií často stavěn na rampu.  Pěkně mu vychází ve výrazu jeho vstupy do působivé gavoty hned na začátku druhého dějství.V drobnějších postavách opery se solidně prezentoval typově přesvědčivý Angelotti Tomáše Bartůňka, ale i rozšafný, hlasem hojně hýřící Kostelník Pavla Horáčka.Byl jsem trošku překvapen, že na charakterní roličku agenta Spoletty dojíždí hostovat výborný lyrický tenorista Aleš Voráček. Safra, ta opera je ale dnes složitá! Ani ten Spoletta není z vlastních rezerv, tedy krom alternujícího pana Kořínka. Opera v Plzni nemá v tak kvalitním operním sboru schopného chorovoda typu Miloslava Jandy či nedávno zemřelého Františka Mosera, který své herectví uplatňoval na penzi coby generál Patton v rekonstrukcích osvobození regionu? Vidím tam i bývalého sólistu opery. Opravdu by těch pár vět Spoletty nezvládl, když už je tak nutné podobné malé role alternovat?  Ach, ta ekonomika dnešních neansámblových divadel. Nejde totiž ani tolik o Spolettu, ale o problém počtu kmenových pěvců divadla, ale i chorovodů sboru.V závěru se dostávám k režii. Celkem plánovitě až v závěru, neboť již v souvislosti s ní leccos v textu problesklo. Ujal se jí dlouholetý ředitel divadla v polistopadové éře a úspěšný činoherní režisér Divadla J. K. Tyla v Plzni Jan Burian. Na scéně Karla Glogra se drží takzvaně tradičního pojetí, jak se u nás zvyklo poněkud nepřesně říkat. Tedy pokud režie neexperimentuje přenášením děje do jiných souvislostí. Scéna respektuje vnitřní realitu díla, jeho časové zasazení. V prvním dějství působí na malém plzeňském jevišti poněkud stísněně a jeho malou šířku tak umocňuje. Naopak pěkně je navozena symbolika atmosféry třetího dějství se stylizací dominanty Andělského hradu.Pan režisér Jan Burian v jednom nedávném rozhovoru napsal, že operu mohou na rozdíl od činohry tvořit jen hosté, že tedy ansámblové operní divadlo netřeba. Pokud se jde cestou vcelku jednoduchého aranžmá, ba až klišé, kdy si divák snadno domyslí, co asi přijde, jaké gesto kdo udělá, nebo spíše neudělá, kdy dueta milenců jsou stavěna staticky na rampu (zřejmě v dobrém úmyslu, aby byla slyšet přes orchestr), kdy i dialog Scarpii a Cavaradossiho je jako debata o politice v klubu, pak je to zajisté možné. Ale jistě nutno objektivně dodat, že operní režisér na rozdíl od činohry nebo filmu nemá velkou možnost ideálního výběru herců. Operní herec musí svoji roli v první řadě „uzpívat“ v polohách, jež mu skladatel pevně předepsal. To se může sice laikovi zdát jako samozřejmost, leč opak je pravdou. Těch, kteří tento technický článek zvládnou, je velmi málo, vše další je pro režii jistá forma nadstavby.  Proto je v opeře výběr typologický i herecký velmi omezen. To zajisté determinuje i režii.  Pro spravedlnost jsem zaznamenal i neotřelý, originální nápad. Oceňuji ho. Při zpěvu v italštině může jeho smysl snadno divákovi uniknout! Na počátku třetího dějství vojáci – sboristé nacvičují pod vedením svého velitele geniální Scarpiovu lest, onu variantu slíbenou Tosce – „ ať je zastřelen tak jako hrabě Palmieri“. Tedy zastřelení jen tak naoko slepými náboji. Sboristé při tomto nácviku ležérně žvýkají, nevím, zda je to přání režie či pouze vlastní improvizace na dané repríze. Opravdové zastřelení malíře Cavaradossiho je ovšem poté skutečné, drsné.  Aby nikdo netonul v pochybnostech, tak salva z pušek zní jako dobývání Stalingradu. Publikum se mocně lekne, neb takovou vřavu nečeká. Proč ne? Jsme přece ve světě vypjatého verismu Giacoma Pucciniho, který sám pravil, že na divadle je nutné vzbudit zájem, překvapit a dojmout! V těchto okamžicích se to ba i podařilo! Ne však zcela v globálu celkového vyznění. Ač Tosca je jedno z operních děl, které má dramatického nervu na rozdávání, na jevišti tomu tak bylo jen částečně.  Nejvíce dramatizmem hýřil dirigent Petr Kofroň, který tím inspiroval soustředěný orchestr opery, jehož žestě byly zvukově vpravdě impozantní. Pokud i v závěru prvního dějství trochu překryly sólisty i sbor, nevadilo to. Mělo to ohromnou sílu výrazu. Zmíněný sbor působil kompaktním dojmem, jeho hlavní role pěvecká je v závěru prvního dějství, jež mělo, jak bylo zmíněno, opravdu působivou gradaci (sbormistr  Zdeněk Vimr).Dílo chybělo v Plzni na programu kupodivu dvacet let. To je hodně v době, kdy se již inscenace podobných „hitů“ neuchovají per futurum, když se vyhrají pro abonomá. Ani dnes se to vzhledem ke zmíněné struktuře divadla zřejmě nezmění. Dříve se Tosca uchovala řadu let a hrála se se zajímavými hosty ze zahraničí, samozřejmě ve volných večerech mimo předplatné! Toto soudobé Tosce v Plzni asi nehrozí, ani kdyby byla divadelně přesvědčivější, než v reálu je. Někdo může namítnout, k čemu hosté, když de facto všichni jsou dnes hosté, ba i ti v drobných roličkách. Ještě by to další host mohl pěkně zamotat. Tak snad někdy příště, v lepších časech, až budou zase mít divadla více kmenových sólistů, než je prstů na jedné ruce.Divadlo bylo na repríze zaplněné, publikum dosti chladné. Po jednotlivých dějstvích se tleskalo jen jakoby z povinnosti, po vypjatém druhém skoro vůbec. Až v závěru se trochu rozehřálo, ale nevybočilo z průměru poněkud povinného poděkování umělcům večera. Režisér, ač domácí, se o reprízách neděkuje, to nebylo věru jen tentokrát. Asi můj problém. Mám se účastnit nakašírovaných premiér a ne denního chleba repríz. A tak ony hlavní sympatie večera patřily zjevně představitelce titulní role a dirigentovi.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Giacomo Puccini:
Tosca
Hudební nastudování a dirigent: Petr Kofroň
Režie: Jan Burian
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Dana Haklová Svobodová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistryně dětského sboru: Lucie Hofmanová a Alena Tupá
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT
Dětský sbor ZUŠ B. Smetany Plzeň
Premiéra 6. dubna 2013 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 14. 5. 2013)

Floria Tosca – Ivana Šaková
Mario Cavaradossi – Rafael Alvarez
Baron Scarpia – Alexandr Beň
Cesare Angelotti – Tomáš Bartůněk
Kostelník – Pavel Horáček
Spoletta – Aleš Voráček
Sciarrone / Žalářník – Michael Kubečka
Pasáček – Adéla Lučanská

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek