Dramaturg Vítězslav Mikeš: Zajímavá hudba vzniká prakticky všude

Kdy jsi přišel do brněnské filharmonie a kolik sezón máš už jako dramaturg na svědomí?
Do filharmonie jsem přišel na podzim roku 2012, tedy do rozjeté sezóny 2012/2013. První sezóna, pod kterou jsem byl podepsán, byla hned ta následující, 2013/2014. (Už před svým oficiálním příchodem jsem ale pro filharmonii externě začal chystat dramaturgii festivalu Moravský podzim 2013, jehož organizace jí počínaje tímto ročníkem byla svěřena.) „Na svědomí“ tak mám dvanáct sezón včetně té následující devětašedesáté.

Co byla v začátcích tvoje priorita? Chtěl ses nějak vymezit proti nastavené dramaturgii, nebo na ni naopak navázat?
Filharmonie jako kamenná instituce s dlouholetou tradicí není z mnoha různých důvodů prostorem, kde by se ze dne na den mohlo něco radikálněji měnit. Navíc jako dramaturg jsem se stal jen jedním z článků, které do dramaturgických plánů promlouvají, byť článkem s jistou pravomocí a nemalou zodpovědností. Svou první sezónu jsem plánoval v čilých konverzacích s tehdejším šéfdirigentem Aleksandarem Markovičem a brzy po mém příchodu do ředitelské funkce nastoupila Marie Kučerová, která se do diskusí ihned aktivně zapojila. Samozřejmě, když jsem přišel, měl jsem v hlavě dramaturgické nápady – jednotlivé skladby, celé programy, interprety –, které jsem chtěl uplatnit. První však, co jsem po příchodu udělal, bylo to, že jsem si vytvořil podrobný přehled skladeb, které se hrály v uplynulých patnácti sezónách. Pomohlo mi to jako základ k rozvíjení úvah, co a kdy zařadit z repertoárových děl, čím přispět z oblastí méně „probádaných“ apod. Mimochodem, tento seznam průběžně, s každou další sezónou, doplňuji a nadále mi slouží jako důležitá pomůcka.

Tvoje dramaturgie se už od začátku zaměřovala na hudbu 20. století, zejména pak na skladatele z „Východu“. Kdy a proč ses rozhodl jít touto cestou?
Nevím, jestli se zrovna zaměřovala, tak bych to asi nenazval. Dramaturg by měl být objektivní, měl by hudbu reflektovat v její geografické, historické, stylové komplexnosti a bohatosti, přistupovat k ní jako k universu, ze kterého vybírá zrovna ta díla, o kterých je přesvědčen, že by právě ona měla v daném kontextu zaznít. Osobně se pokládám za hudebního „všežravce“, čímž snad požadavek na dramaturgickou objektivitu splňuji. Ale je logické a lidské, že každý má nějakou oblast, ke které citově inklinuje intenzivněji, snaží se ji poznat do hloubky (protože úplně všechno do hloubky samozřejmě poznat nelze). Pro mne se touto oblastí už dávno stala skutečně hudba ze zemí, jako jsou pobaltské státy, Arménie, Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Rusko, ale tíhnu i k severským zemím a „srdcové“ skladatele pro sebe objevuji i v jiných koutech světa, které zrovna nepatří ke globálním hudebním centrům. Zajímavá hudba vzniká prakticky všude. Od studijních let jsem o různých skladatelích z těchto teritorií psal články, dělal s nimi rozhovory, připravoval rozhlasové pořady. Vždy jsem ale stál o to, aby tato hudba zněla živě. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že když jsme do programu zařadili skladby arménského autora Tigrana Mansurjana, Litevce Broniuse Kutavičiuse, Lotyše Pēterise Vaskse, Estonce Erkki-Svena Tüüra, Gruzína Giji Kančeliho, Ukrajince Valentina Silvestrova, tádžicko-izraelského skladatele Benjamina Jusupova atd., publikum na ně reagovalo skvěle.

Jak se za dobu tvého působení změnila posluchačská základna, možná to trochu souvisí i se změnou repertoáru? Častý argument mnoha orchestrů totiž je, že soudobá hudba je těžká na hraní i na poslech, půjčovné notového materiálu je finančně náročné, skladba zazní jednou/dvakrát a nejlépe v premiéře, většinou se z toho důvodu jedná o zakázku, což také něco stojí… Jak to tedy funguje v Brně a jak na to posluchači reagují?
Vnímáme všichni, že se publikum do jisté míry proměnilo. Hodně nám přibylo mladých posluchačů, což obdivují zejména lidé zvenku, protože to u orchestrálních abonentních koncertů není samozřejmostí. Často se říká, že klasická hudba je pro lidi, kteří do ní určitým způsobem dospějí, takže není náhoda, že většina posluchačů je důchodového věku. Osobně si ale myslím, že má potenciál přilákat všechny věkové kategorie. Mým snem je, aby se hudba nerozlišovala na „starou dobrou klasiku“ a „neposlouchatelnou modernu“ (pod níž si jistý segment publika automaticky zařazuje prakticky veškerou hudbu 20. a 21. století). Proto se snažím kombinovat hudbu starších období s novějšími skladbami tak, aby spolu komunikovaly, vytvářet určité „příběhy“, které mohou posluchačům posloužit jako vodítko. Jsem přesvědčen, že právě to je smyslem dramaturgie. Z vlastní zkušenosti vím, že mladí posluchači chtějí poznávat něco nového, víc než Mozartův klavírní koncert je přiláká třeba současný koncert pro bicí a orchestr nebo obecně hudba, která vychází ze současnosti, která vzniká tady a teď, kterou skladatelé, co ji píšou, sdílejí s námi, protože s námi sdílejí stejný prostor a stejné problémy. Na druhou stranu přiznávám, že i mezi mladými jsou tací, kteří modernější hudbu nevyhledávají, a naopak se mi často stane, že za mnou přijdou po koncertě starší lidé a moderní skladbu si pochvalují. Člověk se nezavděčí všem, ale to si nechci brát jako alibismus, s tím se dramaturgie dělat nedá.

Změnili jste i některé koncertní cykly?
Struktura základních orchestrálních cyklů změn nedoznala, ale zbytek jistou proměnou prošel. Kdysi tu byla crossoverová řada, například fúze typu rocková kapela a orchestr. Toho popravdě nejsem kdovíjakým zastáncem (i když jsem na rocku vyrostl a doteď vlastně zůstávám v srdci rockerem). Navíc nevěřím tomu, čím se často crossovery obhajují – že pak přitáhnou publikum i na Mahlera. Ale neodsuzuji to, má-li crossover hlubší smysl. Dodnes si stojím třeba za projektem Co znamená vésti koně, který jsme podnikli spolu s The Plastic People of the Universe. Skladatel Michal Nejtek, který je rozkročený mezi soudobou vážnou hudbou a populární hudbou, vytvořil skvělou orchestrální úpravu konceptuálního alba, která dalece překračovala pouhé aranžmá a měla parametry skutečné symfonické hudby se zapojením rockové kapely. Obdobné projekty si ale vyžadují dlouhodobou přípravu, proto pro mě bylo nemyslitelné, že bychom byli schopni produkovat více takových projektů do roka. Jako novinky jsme kdysi zavedli cykly Jazz & World Music, o jehož dramaturgii se stará Vilém Spilka z JazzFestu, a Mladá krev, na němž v komorních sestavách účinkují členové naší orchestrální akademie. Obnovili jsme také komorní řadu – k tomu došlo tak, že náš současný šéfdirigent Dennis Russell Davies nabídl členům filharmonie, že si s nimi zahraje jako klavírista. A tak například s violoncellisty provedl komplet Beethovenových sonát a variací pro violoncello a klavír, vystoupil s hráči na dechové nástroje… Dnes v cyklu kombinujeme recitály světových sólistů, kteří přijedou hrát s orchestrem, s koncerty souborů složených z filharmoniků. To nám umožňuje odlišit náš komorní cyklus od řady, kterou v Besedním domě organizuje Spolek přátel hudby.

Který z vašich koncertních cyklů je nejoblíbenější?
Pevně věřím, že oblíbený je každý cyklus. Ale zmíním jeden, který se těší velké oblibě napříč generacemi, a to je Rodinné abonmá. Jedná se o sobotní tematické rodinné koncerty, které jsou určeny opravdu všem věkovým kategoriím a koncipovány tak, aby si tam každý našel něco svého. Cyklus v posledních letech prošel vývojem a dosáhl takové obliby, že jsme se rozhodli každý koncert týž den zopakovat. Hybnou silou cyklu (a dalších edukačních programů) je Kristýna Drášilová, která ve filharmonii kdysi začínala jako archivářka, ale svou nespoutaností a úžasnými nápady rozvinula bohatou edukační linii filharmonických aktivit, kterým teď šéfuje. Na koncertech Rodinného abonmá nám nejde o prvoplánovou tematiku, ale o to, abychom si vychovávali budoucí publikum, což se nám u větších dětí už potvrzuje. Repertoár je široký, od klasiky po současnost. Máme za to, že když dětem i dospělým podáme i moderní skladby hravou formou, vezmou to. Třeba jsme na jednom koncertě uvedli Schnittkeho filmovou hudbu, Ligetiho Poème symphonique pro sto metronomů, Cageův experiment 4′33′′ atd. Po koncertě za mnou přišla jedna známá, která doprovázela své vnouče, a řekla mi: „Kdybych věděla dopředu, co budete hrát, tak bych nepřišla, ale bylo to geniální!“ Ach ty předsudky… Velmi záleží na způsobu a kontextu, jak se to publiku podá. V nové sezóně jdeme po určitých tématech, připomeneme 150. výročí narození Maurice Ravela a stejné výročí premiéry Bizetovy Carmen, k Roku české hudby budeme hrát i méně známé české mistry jako Antonína Rejchu, Pavla Vranického, Jana Nováka…, dojde na 100. výročí brněnských světových premiér Janáčkovy Lišky Bystroušky a Martinů baletu Kdo je na světě nejmocnější? atd. To vše s průvodním slovem a zapojením publika do dění, což Kristýna dokáže skvěle.

Filharmonie si vychovává nejen posluchače, ale i hráče v rámci tzv. Mladé krve.
Ano, v tomto cyklu Mladá krev účinkují hlavně posluchači naší orchestrální akademie, je jich zhruba třináct, kteří primárně získávají zkušenosti v orchestru. Vystoupení v rámci komorního cyklu Mladá krev pro ně není povinné, ale většina z nich této možnosti využívá. Před každým koncertem se jich s dostatečným předstihem ptám, co plánují hrát, jejich návrhy se pak snažím poskládat do atraktivního programu. Jejich výkony jsou úžasné a baví mě taky, že přicházejí s velmi zajímavými dramaturgickými návrhy – v tom jsou nejdál hráči na bicí nástroje, z podstaty věci, protože jejich repertoár leží v hudbě 20. století a v současnosti, někdy je i s předepsanou divadelní akcí. Mimochodem, bicistická třída na JAMU je díky jejímu vedoucímu Martinu Opršálovi skutečný fenomén. Ale nechci vyzdvihovat jen bicisty, i další hudebníci přicházejí s atraktivními náměty.

Z čeho jsi při přípravě 69. koncertní sezóny vycházel a který z koncertů je pro tebe nejzajímavější?
Pro dramaturga je těžké říct, který koncert je pro něj nejzajímavější, protože každý koncert je tak trochu jeho dítětem, za kterým si stojí. Při plánování každé sezóny vycházím z několika pilířů, které mohou být dlouhodobé, nebo zvažované ad hoc pro danou sezónu. Z těch dlouhodobých (vedle repertoárových autorů), aniž by nutně musely být uplatněny v každé sezóně, mám například uvádění hudby pozapomenutých českých skladatelů minulosti: Antonína Rejchy, Pavla a Antonína Vranických, Jana Křtitele Vaňhala a dalších. Dalším z pilířů je tvorba Alfreda Schnittkeho coby významného představitele světové hudby druhé poloviny 20. století, tvorba Miloslava Kabeláče coby významného představitele české hudby téhož období, Jana Nováka coby autora spjatého s Brnem. Jejich opakovaným zařazováním do programů sezón se s nimi publikum může důkladněji seznámit, proniknout do jejich tvůrčího vývoje. Třeba Schnittkeho máme v každé sezóně. V případě Kabeláče bych chtěl jednou dosáhnout průběžného provedení všech osmi symfonií (dosud jsme jich v Brně uvedli šest), stejným způsobem bych chtěl splatit dluh Janu Novákovi. Zohledňuji i pilíře šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, který si například předsevzal provést všechny Dvořákovy symfonie, uvádět americké autory a méně známá díla českých skladatelů. A k tomu se samozřejmě připojuje další hudba.

Ale konkrétně k nadcházející sezóně. Za jeden z našich klíčových koncertů považuji Mahlerovu Píseň žalobnou v její původní, třívěté verzi. Právě tato verze měla světovou premiéru 28. listopadu 1934 v Brně, rozhlasový orchestr a sbor tehdy dirigoval v Blahoslavově sále Mahlerův synovec Alfred Rosé. My tak připomeneme – dokonce na den přesně – devadesáté výročí této události. Těším se na Händelova Mesiáše v Mozartově orchestraci, tedy v podobě, která z pódií nezní příliš často. Velké očekávání mám od provedení Šostakovičovy Čtvrté symfonie, od české premiéry Koncertu pro bicí nástroje a orchestr našeho bývalého rezidenčního umělce Fazıla Saye v podání francouzské hvězdné hráčky na bicí Adélaïde Ferrière, od Ravelova autorského koncertu při příležitosti 150. výročí jeho narození, od českých premiér skladeb Kurta Schwertsika a Philipa Glasse… A samozřejmě dojde i na Alfreda Schnittkeho: v termínové blízkosti Schnittkeho devadesátin uvedeme pod taktovkou Roberta Kružíka „růžencovou“ Čtvrtou symfonii, hluboké a silné dílo. Troufám si tvrdit, že se v Brně vytvořila určitá „schnittkovská posluchačská základna“. Mám radost, když se třeba pod příspěvkem u nás na facebooku příznivci dohadují o tom, která nahrávka jeho skladby je lepší.

V lednu zazní česká premiéra skladby Confluere od Justė Janulytė, jestli se nepletu, jediné skladatelky sezóny…
Jedná se o spoluobjednávku s Radio France. Justė jsme v Brně v minulosti už dvakrát představili na našich festivalech. Skladbu Confluere napsala jako jakési entrée k Mozartově Symfonii č. 40 g moll. Na skladatelky obecně nesmíme do budoucna zapomínat, jsou významnou součástí současného tvůrčího dění. A třeba zrovna v Pobaltí je až neuvěřitelně silná koncentrace mezinárodně úspěšných autorek.

Jak to obecně vypadá se zakázkami pro skladatele u vás?
Zvláštní rozpočet pro to bohužel nemáme, což objednávky výrazně limituje. V nedávné minulosti jsme objednali orchestrální novinky například od Tigrana Mansurjana, Michala Nejtka a dalších. Díky kontaktům se taky snažíme vstupovat do spoluobjednávek, jako tomu bylo i v případě Justė Janulytė, nebo také Thomase Larchera, stejné to bylo i s Glassovým klavírním koncertem Mishima, který objednal náš šéfdirigent a který uvedeme v nové sezóně. Samozřejmě jednáme o objednávkách pro nový sál, což bude výzva pro skladatele (jejich jména si ale zatím nechám pro sebe).

Kromě koncertů pořádá brněnská filharmonie také několik festivalů…
Dramaturgii Velikonočního festivalu duchovní hudby připravují externě Vladimír Maňas s Ondřejem Múčkou, Expozici nové hudby dělá Daniel Matej, Moravský podzim a letní open-air festival na Špilberku spadají pode mne. Za festival považuji i talentové Mozartovy děti, které umožňují těm nejnadanějším dětem z uměleckých škol Jihomoravského kraje zahrát si s profesionály – ať už jako sólisté, nebo jako členové orchestru.

Jací zajímaví hudebníci přijedou v příští sezóně do Brna?
Přijede spousta zajímavých umělců. Osobně se velmi těším na koncert našeho orchestru s dirigentem a houslistou Fabiem Biondim, uměleckým vedoucím legendárního souboru Europa Galante. Není mi příliš blízká interpretace staré hudby současnými symfonickými tělesy, pakliže aspoň trochu nesleduje současné trendy poučené interpretace. Specialista na starou hudbu hráče symfonického orchestru může inspirovat, navést je, přiblížit je k tomu, jak se stará hudba dnes ve světě hraje. Řada našich hudebníků touto praxí prošla, někteří hrají i ve specializovaných souborech, takže tomu jsou otevření. Rád bych zmínil taky Stevena Isserlise, který bude v březnu 2025 hrát Schumannův violoncellový koncert, Alexandra Tharauda, který uvede Ravelovy skladby k jeho výročí. Možnost provedení obou Ravelových koncertů během jednoho večera jsme s ním probírali už před pěti lety, kdy vystoupil s recitálem na Moravském podzimu. Shodou okolností právě letos vydal oba Ravelovy koncerty na CD, tak se to pěkně sešlo. Nesmím zapomenout na sopranistku Chen Reiss, která bude zpívat Korngoldovy písně a v Mahlerově Písni žalobné, na tenoristu Christopha Prégardiena, který vystoupí v Mozartově orchestraci Händelova Mesiáše, nebo na Ivana Iliće, který uvede Rejchův Klavírní koncert Es dur – Ilić se propagaci Rejchovy hudby věnuje dlouhodobě, pro Chandos natáčí pětidílnou rejchovskou sérii, v Brně nám z ní už představil Umění variace, které hrál před pár lety na Moravském podzimu. Mimochodem, Rejchův klavírní koncert má jedno několikataktové místo, které se pokládalo za ztracené, hrávalo se dokomponované. Pak se ale nalezlo a Ivan Ilić jako první provedl koncert v plném autentickém znění. Hvězdnost interpretů pro mě ale není prioritou, důležitější pro mne je, že přivádím sólistu nebo dirigenta sžitého s danou hudbou. Ostatně mám i takové zkušenosti, že méně známý umělec podá daleko lepší výkon než „hvězda“.

Jak to vypadá v Brně s koncertním sálem?
Čerstvé zprávy říkají, že město Brno podepsalo smlouvu se zhotoviteli. To je opravdu velmi důležitý krok, od něhož už je vidět konkrétnější dobu otevření sálu, pokud se nestane něco nepředvídatelného. Vnímám to jako satisfakci lidem, kteří za tuto myšlenku bojovali nebo ji aspoň podporovali. Osobně se na plánování sezón v novém sále těším, člověk už nebude závislý na termínech, které mu poskytne někdo jiný. Budeme páni svého času. Nicméně: v duchu si sice představuji, co by se v prvních sezónách mohlo uvést, ale mým hlavním úkolem je aktuálně naplnit sezóny, které budou před otevřením sálu probíhat „postaru“.