Orchestrální kultura jako druhá přirozenost
Drážďanská filharmonie je orchestr s úctyhodnou, více než stopadesátiletou historií. Byl založen již v roce 1870 a může se pyšnit impozantní řadou více než dvanácti tisíců pěti set koncertů. Orchestr má velmi pečlivě vedený archiv, v němž jsou zaznamenána jeho předchozí pražská vystoupení. I přes nespornou geografickou blízkost jich je překvapivě málo. Návštěvníci symfonických koncertů si mohou pamatovat poměrně čerstvé vystoupení z roku 2024, kdy tento orchestr provedl v Rudolfinu Dvořákovo Requiem, předchozí vystoupení jsou i pro posluchače s dobrou pamětí poměrně vzdálená, zahrnují roky 1993, 1984, 1981, 1979 a 1977.
Jediným titulem první části koncertu byl Beethovenův Koncert č. 2 B dur, op. 19. Původní verze pochází z let 1787 až 1789, Beethoven jej však vícekrát přepracovával, první vydání pochází až z roku 1801. Nejčastěji uváděná kadence však vznikla až roku 1809. Dílo je bytostně klasicistní, není příliš vzdálené dílům Mozartovým a Haydnovým. Orchestr má redukované obsazení dechových sekcí, jedná se tedy o skladbu poměrně komorní. Nicméně svým třicetiminutovým rozsahem a energickým, zčásti i virtuózním obsahem všechny klavírní koncerty zkomponované do této doby překonává.
Samotný nástup tělesa na pódium byl dokonalým příkladem toho, jak má představení všech členů orchestru vypadat a bylo patrné, že je stejně důležité, jako samotný hudební výkon. Bylo by asi nemyslitelné, aby si hráči během příchodu na pódium mezi sebou povídali, jak se často u některých jiných orchestrů stává. Každý muzikant vzorně zaujal své místo, obrácen čelem k publiku, teprve po gestu koncertního mistra si všichni sedli a ladili nástroje. Bylo to milé a příjemné, pozitivní vztah s publikem byl navázán okamžitě. Příchod Sira Donalda Runniclese a zejména Emanuela Axe byl esencí vitality a energie, kterou u umělců zralého věku neočekáváme. Ale Ax přiběhl a bylo evidentní, jak se na koncert těší. Obdivuhodné a zároveň pro publikum nakažlivé a elektrizující.
Beethoven v rukou Emanuela Axe: virtuozita bez okázalosti
Již úvodní orchestrální expozice ukázala, s jak kultivovaným a stylovým výkonem Drážďanská filharmonie přijela. V orchestru je zejména ve smyčcích velké množství mladých hráčů, kterým vůbec nevadilo velmi svěží a hbité Runniclesovo tempo. Tónina B dur je přímočará, průrazná a dobře znějící, hudba měla obrovský spád a energii. Zaujetí a jednota všech hudebníků na pódiu byly obdivuhodné. Já jsem si nejvíce užíval dokonalé zvukové vyváženosti celého orchestru, smyčcové sekce hrály v referenční intonační čistotě, jaké dosahují většinou jen špičková smyčcová kvarteta, balanc a barevnost lahodily uším posluchačů.
Dechových nástrojů bylo méně, o to více pozornosti na sebe tito sólisté poutali. Smetanova síň není sálem s ideální akustikou, dosáhnout dokonalé souhry a dynamické jednoty není lehké. Drážďanská filharmonie hrála tak, jako kdyby v tomto sále účinkovali jako ve svém vlastním. Myslím, že atmosféra naší překrásné historické dvorany muzikanty inspirovala. Sir Donald Runnicles dirigoval se samozřejmou lehkostí, čitelností a přesností. Není z kategorie těch dirigentů, kteří nutně strhávají pozornost na svou stranu. Nepatří zkrátka k těm, kteří mají členy orchestru jako svůj nástroj seberealizace, evidentně stojí na pódiu proto, aby vše ostatním umělcům na pódiu usnadnil. Většinou jsem ani nestihnul jeho roli vnímat, tak byl do této kreace harmonicky a funkčně začleněn.
Emanuel Ax hrál s obrovskou chutí, stylově stejně dokonale jako orchestr, to spojení bylo magické. Ax hraje s naprostou přirozeností, nehledá v hudbě žádné zvláštnosti a anomálie, svou hrou s publikem hovoří, jako by se to ani jinak zahrát nedalo. Disponuje překrásným a znělým tónem – jeho kantilény jsem si mimořádně užíval, v kombinaci se zvukově pohyblivými a exponovanými pasážemi se jednalo o fantastický, interpretačně i zvukově vytříbený výkon. To, jakým způsobem přirozeně předával Beethovenovu hudbu a své vlastní emoce, bylo jedinečné. Několik míst ve snovém pianissimu, kde ani orchestr téměř nehrál, zapůsobilo na publikum neobyčejně výrazově silně. Jedním z vrcholů se stala kadence první věty, kde Emanuel Ax beze zbytku uplatnil své pianistické a zvukové dispozice, velkému zvuku pomohla i výraznější pedalizace. Měl jsem pocit, že poslouchám nikoli část koncertu z opusu 19, ale spíše něčeho, co patří do Sonáty č. 29 B dur, op. 106, zvané Hammerklavier, kterou Beethoven zkomponoval až o téměř jednu dekádu později. Bylo patrné, že tento Beethovenův umělecký vývoj Emanuel Ax vnímal a dokonale zrealizoval.
Skvělou atmosféru předvedli všichni aktéři ve druhé, volné větě. Musím opět vyzdvihnout hru orchestru, všichni vzorně a soustředěně následovali gesto svého šéfdirigenta, který všechny velejemné a drobné tempové nuance sólisty vnímal s muzikantskou a dirigentskou samozřejmostí naprosto dokonale. Třetí věta, Rondo, byla hudebně strhující, nakažlivá agogika hlavního tématu byla ukázkově jednotná, jak u sólisty, tak při expozici všech nástrojových skupin. Bylo to strhující, veselé a nakažlivé, pro mě se jedná o referenční provedení, hudebně, stylově, interpretačně a zejména zvukově naprosto dokonalé.
Brucknerova architektura v dokonalé zvukové rovnováze
Po přestávce zazněla opět jediná kompozice, Symfonie č. 7 E dur Antona Brucknera. Jedná se o rozsáhlou sedmdesát minut trvající skladbu členěnou klasicky do čtyř vět. Určitě jde asi o nejpřístupnější Brucknerovo dílo, stále však platí, že poslech této hudby si musí jak hudebníci, tak zejména publikum „vysedět“. Byl jsem velmi zvědav, jak dirigent a orchestr přistoupí k dílu, které je ve svém základu a charakteru od Beethovena diametrálně odlišné.
Počet hudebníků na pódiu se více než zdvojnásobil, měl jsem obavy, aby hutný zvuk Brucknerovy partitury Smetanovu síň nepřehltil. Mé pochybnosti však byly zcela zbytečné, orchestr si i v těch nejexponovanějších místech uchoval svůj ušlechtilý a dokonale vybalancovaný zvuk. Rozsáhlá první věta se skutečně nesla v širokém Allegro moderato, Sir Donald Runnicles osvědčil neuvěřitelný klid, orchestr udržel v požadované tempové šíři, skvěle gradoval všechna veledlouhá dynamická vzedmutí, lyričtější části jsou však výrazově naléhavé, někdy pocitově až trýznivé, vysvobozením bylo vždy, když dirigent skvěle vypointoval změny z mollových tónin do durových. Musím velmi ocenit, že orchestr si šetřil svůj zvukový potenciál jen na ta skutečně vrcholná místa, ta se pak logicky stala opěrnými body celé věty jak hudebně, tak formálně.
Druhá věta Adagio byla skutečně tak pomalá, jak si Bruckner uměl představit. Interpretace byla příkladně široká a majestátní, v této hudbě však není prostor pro Dvořákovu poetiku či Čajkovského melancholii. Úspěch slavila dokonalá spolupráce dechových skupin, sólistické výkony byly excelentní, opět musím vyzdvihnout zvukovou krásu a ušlechtilost s jakou všichni hráli.
Zvolené tempo u Scherza nebylo přehnané, o to jasnější a srozumitelnější byl jeho obsah, přesnost a souhra byla skvělá, závěrečné Finále bylo interpretační oslavou Brucknerovy symfoničnosti. Rozsáhlé dynamické gradace dosahovaly monumentálních rozměrů, nikdy však nedošlo ke zvukové předimenzovanosti. Nevím, jak to orchestr dělá. Vše znělo velmi přesvědčivě, zvukově hutně a přitom ušlechtile a měkce. Tento výkon mi připomněl můj zážitek z vystoupení Boston Symphony Orchestra se Seiji Ozawou ve Smetanově síni před více než třiceti lety.
Výkon Sira Donalda Runniclese byl dokonalým příkladem toho, jak má dirigent hudbě sloužit. Vlastně dirigoval stále jednoduše, bez větších vizuálních efektů; mohu dokonce říci, že pouze taktoval. Celý orchestr měl přitom absolutní jistotu a důvěru ve vše, co dělá. Rád bych vyzdvihl množství skvělých sól, ale zabralo by to mnoho dalších stránek, byly to výkony obdivuhodné, výkon orchestru působil dokonale kompaktně, úroveň komunikace mezi jednotlivými hráči navzájem i s dirigentem u pultu byla bytostně harmonická.
Po skončení koncertu se dostalo aktérům po právu nadšených ovací, které orchestr s pokorou přijal. Květiny pro pana dirigenta a koncertního mistra skončily ihned s naprostou samozřejmostí v rukou členek orchestru, opět vyzdvihuji zdvořilé a jaksi samozřejmé vystupování orchestru i mimo hru. Publikum odcházelo v majestátní a slavnostní náladě a jistě i s dobrým pocitem na duši, Sir Donald Runnicles se pak ve společnosti několika hostů při drobné oslavě svých narozenin vyznal k obdivu krásy stověžaté Prahy a vyzdvihl naše skvělé a vnímavé publikum. Krásný večer, obrovský zážitek z pozitivní a šťastné energie orchestru, skvělého Sira Donalda Runniclese a naprosto famózního Emanuela Axe.
Drážďanská filharmonie
16. listopadu 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19
Anton Bruckner: Symfonie č. 7 E dur
Účinkující
Emanuel Ax – klavír
Drážďanská filharmonie
Sir Donald Runnicles – dirigent