Druhá dimenze ticha Paula van Nevela

Po deseti letech v Praze opět hostoval belgický Huelgas Ensemble. Představil program, jehož pilířem byla šestihlasá mše In illo tempore letošního jubilanta Claudia Monteverdiho (1567-1643). Charismatický umělecký vedoucí ansámblu Paul van Nevel posluchače zaskočil nejenom nevšední dramaturgií, ale především netradičním kruhovým postavením souboru uprostřed kostela, které si vyžádalo jistou změnu zaběhaného a léty prověřeného „zasedacího pořádku“ v sále. Část návštěvníků tuto prostorovou úpravu zprvu nesla s nelibostí, odměnou jim však byl vedle uměleckého i netradiční akustický zážitek velmi konkrétního a bezprostředního zvuku tělesa.

Koncert otevřela dvojice pětihlasých madrigalů Philippa de Monte (1521-1603), u nichž Paul van Nevel umně využil kontrast sólového obsazení hlasů (Solingo in selve) a sborového tutti (Fui preso). Monteverdiho šestihlasá Missa In illo tempore, jež se jako tenká nit vinula celým večerem, je součástí sbírky Cantus Sanctissimae Virgini vydané u benátského tiskaře Ricciarda Amadina roku 1610, kde bychom našli i jeho proslavené Mariánské nešpory. Na rozdíl od nich je ovšem toto mešní ordinárium komponováno v konzervativním stylu vokální polyfonie šestnáctého století. Jeho předlohou je totiž šestihlasé moteto In illo tempore nizozemského skladatele Nicolase Gomberta (1495-1560) z roku 1539. Nevel se mistrným způsobem chopil Monteverdiho partitury a představil ji publiku nikoliv ve světle raně barokní interpretační praxe, jak bývá u tohoto skladatele zvykem, ale právě naopak – jako dovršení franko-flámského polyfonního umění, jež se svým souborem objevuje téměř čtyři desetiletí. Monteverdi tak zazněl v „gombertovském“ pojetí s jeho zdánlivě nekonečnými frázemi a plným zvukem, který umocňovalo obsazení vysokých tenorů na pozici altu.

Zbylá čtveřice autorů, jejichž skladby tvořily pomyslný kontrapunkt k Monteverdiho mši In illo tempore, zde byla zastoupena zhudebněním textů jednoho z největších italských básníků – Francesco Petrarky (1304-1374). Prvního z nich – skladatele a novátorského hudebního teoretika Nicolu Vicentina (1511-1576) – reprezentoval náročný pětihlasý chromatický madrigal Laura che ‘l verde lauro, obsazený sólovými hlasy. Velmi podobné smělé harmonické postupy bylo slyšet i v madrigalu Amor i’ho molti e molt’ anni pianto málo známého skladatele Cesareho Tudina (†1591), v jehož skladbě Nevel skvěle pracoval s dynamikou, především s pianissimem (které sám nazývá druhou dimenzí ticha). Poslední skladatelská dvojice – Giaches de Wert (1535-1596) a Luca Marenzio (1553/54-1599) – patří k nejvýraznějším zástupcům pozdního italského madrigalu, pro jehož expresivitu našel Nevel adekvátní interpretační uchopení, prosté jakékoliv teatrality nebo přetvářky.

Závěr koncertu patřil Agnus Dei z Monteverdiho mše, na němž už byla patrná jistá únava a nesoustředěnost po náročném programu. Napětí se nicméně podařilo udržet až do konce, a to i díky tomu, že publikum vyslyšelo žádost umělců a netleskalo mezi skladbami (ticho ovšem narušovaly bručící reprosoustavy v kostele). Nápad s postavením ansámblu do kruhu v centrální části koncertní síně – jakkoliv se na začátku mohl zdát bizarní – se nakonec ukázal jako šťastné řešení. Publikum totiž více než při tradičním „pódiovém“ vystoupení vtáhl do hudebního dění či spíše „vsál“ do sebe a učinil tak jeho prožitek intenzivnějším. Příhodná akustická dispozice kostela však neodpustila sebemenší nesouhru nebo intonační zaváhání. Vzhledem k tomu, že jich bylo za celý večer jako šafránu, nelze výsledný dojem nazvat jinak než skvělý.

Hodnocení autora recenze: 95%

Huelgas Ensemble & Monteverdi
Paul van Nevel (umělecký vedoucí)
Huelgas Ensemble
10. října 2017 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Claudio Monteverdi: Messa da Cappella
Phillipe de Monte: Solingo in selve, Fui preso
Nicola Vincentino: Laura che ‘l verde lauro
Cesare Tudino d’Atri: Amor i’ho molti e molt’ anni pianto
Giaches de Wert: Mia benigna fortuna
Luca Marenzio: Solo e pensoso

www.fok.cz