Dva klavíry, jeden nezapomenutelný koncert: Má vlast v podání Kahánka a Sekery

Několikaminutové ovace vestoje, hřmotný potlesk a k tomu pár výkřiků bravo! bravo! Jako přídavek naposledy klavír temperamentně rozezněli Ivo Kahánek a Miroslav Sekera hutným sforzatovým úvodem osmého slovanského tance od Dvořáka. Pokračovali efektním dynamickým a frázovým vykreslováním podmanivé melodie furiantu, kterou umocnili emocí, z níž sršela česká syrová lidovost. I poté se znovu publikum zvedalo ze židlí za potlesku, jež neznal konce. Ale dovolte mi, milí čtenáři, vám vysvětlit, co tomuto afektovanému finále předcházelo a pojďme se společně poohlédnout za jedním nenápadným, leč krásným hudebním zážitkem. Vše se začalo v malé klášterní kapli Panny Marie v Jeseníku, srdci hor obklopeném uchvacujícími výhledy ze všech světových stran. A to samo o sobě nemálo přidává uměleckému počínání na zvláštně okouzlující atmosféře. Letošní 18. ročník Klášterních hudebních slavností se navíc přidává k oslavám Roku české hudby a pokračuje tak v obdivování českých krás a pyšní se výrazným tématem pod názvem Z českých luhů a hájů, jehož hlavní pointou je představit Smetanovo dílo v netradičních podobách. První z nich bylo provedení cyklu Má vlast na zahajovacím koncertě souborem zabývajícím se historicky poučenou interpretací Musica Florea. V případě druhého provedení vsadila dramaturgie na očekávanou verzi pro dva klavíry.

Nežli majestátně, tak spíše romanticky a s větší procítěností se Sekera na pozici prima položil do prvních taktů Vyšehradu s proslulými arpeggii. Naopak Kahánek si své rozklady harfového charakteru majestátně vychutnával. Ani po několikátém návratu hlavního tématu se hudební výraz neuchýlil k nudnému opakování. Interpreti se jej zcela zjevně snažili po celou dobu tvořivě promýšlet a společně tak dospěli k jeho působivému přechodu do nižší dynamiky s výrazově smiřujícím se charakterem vybízejícímu spíše než k hřmotnému nacionalismu, k pokoře vůči bohaté české historii. Mimohudební program a náměty z dalších uměleckých oborů zažívaly v 19. století (někdy ale i dříve) velký rozkvět. Jedna věc je, když se posluchač s těmito mimohudebními představami seznámí před tím, než dílo hudebně pozná, druhá věc je pak ta – a právě proto to zmiňuji v tomto kontextu – když si skladbu poslechne a následně si v mysli a před vlastníma očima začne představovat výjevy, jež mu hudba evokuje. Lze odhadovat, že právě k tomuto jevu dochází snad pokaždé při poslechu tohoto Smetanova klenotu.

Před závěrem Vyšehradu se zdálo, jako kdyby se basy klavíru, na který hrál Ivo Kahánek, zvukově stíraly, což lze přisoudit nižší kvalitě hudebních nástrojů, která se prozradila právě zvukem – a to jak ve vysokých, tak i v basových polohách. Nutno podotknout, že si s tím ale umělci poradili skvěle a jejich obrovské zkušenosti a technické kvality problém z velké části eliminovaly, ucho posluchačů se přizpůsobilo a navíc veškerá pozornost směřovala jednoduše k hudbě, o níž by se dalo v tomto případě psát velmi dlouze. Zmiňme primárně alespoň ještě jednu zajímavost, která na sebe upoutala pozornost klavírní transkripcí, jejíž průzračnost velmi pestře odlišovala jednotlivé kompoziční techniky. Slyšitelně se ve Vltavě ozývalo kontrapunktické prolínání hlasů, které vygradovalo znovu v romanticky hutnou akordickou sazbu. To se opakovala například i v části Z českých luhů a hájů. Domnívám se, že tento jev symfonická verze umožňuje zaznamenat o mnoho méně. Na druhou stranu by zase někdo mohl postrádat rozmanité barvy jednotlivých nástrojů, patrné například v Šárce anebo i ve Vltavě.

U Vltavy jsem si upřímně kladla otázku, jak se asi Kahánek, který se nyní usadil na pozici prima, vypořádá s úvodním šveholením prvních tónů v pianissimu. A opravdu mám pocit, že dosáhnout požadované kvality zvuku v ideálním poměru s dynamikou bylo na tento nástroj náročné i pro něj. Ovšem v následujících pasážích, konkrétně po dechberoucí zvukomalbě šumících vodních proudů a pramenů, po veselém venkovském svatebním výjevu a polce, která vynikala mimo taneční ráz pečlivě a uvědoměle vedeným legatem pod staccatovým nábojem, jenž umocnil Sekera perfektně temperamentními a hbitými basovými postupy, se také Kahánkovi podařilo nový lesní motiv zjemnit až do mystické éterické kouzelnosti. Čím déle se klavíristé oddávali smetanovským tématům a svébytným, originálním melodiím, tím více je hudba stejně jako posluchače bezdyšně pohlcovala.

Úvodní takty Šárky mne pak spíše nežli vášní a dramatičností zaujaly z hlediska interpretační charakteristiky dvou vrcholových klavíristů jedné národnosti. Dokonalá souhra, zvučný a šťavnatý tón, pestrá dynamická škála, brilantní technika, sebejistota, zpěvnost a detailní hluboké hudební vyjádření a mnohé další kvality jsou pro ně naprostým základem, a tak je zde ani nemá smysl výrazněji zmiňovat. Oba jsou špičkoví interpreti, oba bez klopýtnutí překračují technické vypjatosti jakékoli úrovně děl, oba mají bohatou duši a jejich hudba hraje v nich, ne pouze na klaviatuře. To samo o sobě je u všech muzikantů maximálně fascinující, ale co mne uchvátilo ještě více a co ve mně vyvolávalo pocit jakéhosi zvláštního posluchačského uspokojení – jejich rozdílnost a originalita a jejich spojení. Kahánek těžil po celou dobu, jak na pozici prima, tak i seconda, z odhodlanějšího a ráznějšího přístupu, jenž urputně stahoval k afektu, avšak ne k tomu nepřirozenému! Horní rejstříky nástroje se nejspíše po zhodnocení podmínek nebál rozeznít ostřeji a úderněji, čímž dosáhl větší dynamické škály. Sekera naopak jako kdyby se po celou dobu naopak soustředil na větší kulatost a měkkost tónu, který tím pádem nenabyl takové síly a dodával melodiím sice méně průbojnější, ale o to více intimnější profil. Jejich souhrou došlo k mimořádnému propojení, potěšující a zároveň velmi vzácné symbióze.

Na excelentně vygradovaný, emocionálně strhující a jen stěží popsatelný závěr Šárky pak navazovala stejnojmenná část námětu celého festivalu Z českých luhů a hájů, jež právě opět Kahánek, asi řádně rozehraný z předešlé části, energicky odstartoval. V lyrické části došlo k mírumilovnému zklidnění směřujícímu k fugovému zpracování nového motivu, jež vyrostl v další z mnoha podmanivých popěvků celého cyklu. Byla to zrovna báseň Tábor, která svým způsobem symbolizovala onu rozdílnost obou pianistů. Úvodní část věty „Ktož jste boží bojovníci“ podnítila Kahánka k plamennému úhozu. „Prostež od Boha pomoci a doufejte v něho“ zas odrážela jemnost Sekerova výrazu. Cyklus uzavřel monumentální Blaník.

Dlužno dodat, že mistrovství vynášení hlasů, s nímž si oba hráči nejen mezi svýma rukama, pohrávali, dodávalo jejich hře až nečekanou lehkost. Idylickou malbou, pomyslnými jemnými tahy štětců a precizním zvýrazněním kontur, jež nápaditě vyplňuje paleta barev a jejich odstínů, dokončili dva hudební malíři dílo, v němž lze spatřit stopy české historie, legendy, pohlcující přírody a vřelé lidové kultury – motivy prostupující dílem jednoho z tvůrců naší národní a sebevědomé hudební tradice.

Má vlast: Miroslav Sekera & Ivo Kahánek – klavíry
21. července 2024, 20:00 hodin
Kaple Panny Marie, Jeseník

Program:
Bedřich Smetana: Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník)

Účinkující:
Ivo Kahánek – klavír
Miroslav Sekera – klavír