Dva mimořádné večery v polovině Moravského podzimu

Čas plyne jako voda a brněnský festival Moravský podzim koncerty uspořádanými ve dnech 6. a 7. října 2019 překlenul polovinu své produkce. Ačkoliv se festival dosud hojně prezentoval dílem Bohuslava Martinů, programy koncertních dnů číslo sedm a osm skladatelovo dílo kompletně opomenuly. Obdivovatelé poličského rodáka i ostatní návštěvníci Moravského podzimu se však mohli těšit na svěží a neotřelá umělecká díla, interpretovaná představiteli domácí scény i řadou zajímavých zahraničních hostů – taková byla náplň koncertů s názvy „Večeře & Paráda“ a „Weinberg 100 (I)“.

Nedělní koncert se uskutečnil v prostorách až na pár míst zcela zaplněného sálu Divadla na Orlí. Společným jmenovatelem všech čtyř provedených skladeb zde byl brněnský ansámbl Brno Contemporary Orchestra, cílící na uvádění soudobé hudby v rámci kompaktních dramaturgických celků a originálních projektů spojujících vícero druhů umění. A nejinak tomu bylo i při „Večeři & Parádě“. Jak již název večera napovídá, středobodem nedělní události se staly premiéry skladeb Le Dîner (v překladu Večeře) od současného, ve Francii sídlícího a na západní straně polokoule poměrně známého českého skladatele Ondřeje Adámka, a Parády, tedy jednoaktového baletu Erika Satieho v aranžmá dirigenta a uměleckého vedoucího Brno Contemporary Orchestra Pavla Šnajdra.

Samotná Večeře, kterou byl koncert zahájen, započala nenápadným nástupem členů orchestru na jeviště, a to ještě při doznívajícím ruchu v hledišti. Hráči byli postupně usazováni výtvarnicí Charlotte Guibé, která byla po celou dobu nedílnou součástí provedení této experimentální skladby. Hned od počátku se na jevišti dělo tolik vizuálně-hudebních podnětů, že šlo jen stěží všechny vstřebávat bez otevřených úst. Hudebníci, usazeni kolem stolu, své obvyklé hudební nástroje vyměnili za talířky, sklenice, prkýnka, příbory a jiné kuchyňské náčiní, jež je běžně k nalezení v každé průměrně vybavené domácnosti. Během zvukomalebné předehry a četného přesouvání hudebníků na pódiu, jež bylo součástí nápadité a místy logisticky náročné choreografie, byl orchestr nešťastně přerušen. Příčinou bylo nespuštění chystané projekce na plátno. Nejeden návštěvník v ten moment uvažoval, jestli se náhodou nejedná o součást představení – bohužel tomu tak nebylo. Avšak ani tato rušivá příhoda neměla vůbec žádný dopad na nastolené tempo a atmosféru, všichni hráči po vyřešení problému pokračovali s noblesou.

Ryze experimentální instrumentace se postupně prolnula se zvuky standardních nástrojů, na něž však interpreti hráli nejrůznějšími alternativními technikami. Housle tudíž chvilkami suplovaly ukulele, klavír zase plnil roli standardního melodicko-harmonického nástroje společně s využitím hry kartáčem přes jeho struny. Dirigent Pavel Šnajdr během řízení orchestru navíc zvládl vyluzovat zvuky krájením zeleniny, čímž žoviálně a s nadhledem demonstroval svou kuchařskou zručnost. Sugestivní hra se zvuky byla doplněna videoprojekcí a činností Charlotte Guibé, která s francouzským a ihned tlumočeným komentářem malovala na plátno, míchala barvy a prováděla další podobné umělecké úkony. Ty díky vhodnému nazvučení samozřejmě nezůstaly bez slyšitelného povšimnutí. Pětivěté experimentální dílo v režii Jiřího Adámka tak stálo na hranici koncertu a performance a po závěrečném vylití barev z talířků na plátno bylo odměněno zaslouženým potleskem.

Dále Večeři v předpřestávkovém programu doplnilo devět písní pro vysoký hlas a jazzový orchestr Na pohlednice od Emila Františka Buriana. Brno Contemporary Orchestra při skladbě doplnila sopranistka Irena Troupová. V konfrontaci s Adámkovým dílem Burianova jindy progresivní, až avantgardní skladba zůstala v pozici konzervativního doplňku, i přesto však orchestr předvedl vkusný a jednotný výkon, přičemž slova uznání si zaslouží fyzicky náročný výkon bicisty, jenž obstarával bohatou baterii bicích nástrojů. Troupová pak svůj part přednesla svědomitě a se srozumitelnou dikcí.

Po nucené přestávce, zapříčiněné přestavbou pódia, přišel na řadu Africký cyklus pro osm dechových nástrojů a klavír od českého komponisty Jana Rychlíka. Třebaže skladba vznikla v roce 1961, svou prací s patterny a jejich vrstvením v lecčems předjímala skladebné postupy později nastoupivšího amerického minimalismu. V Rychlíkově případě se však jednalo o jakýsi jazzový minimalismus, v němž byly zřetelné poněkud bebopové, neustále se cyklící melodie. Orchestr se i přes několik málo intonačních nepřesností se skladbou vypořádal se ctí a i přes fakt, že se v kontextu dalších skladeb jednalo o nejslabší opus večera, Africký cyklus příjemně naladil na závěrečnou Parádu.

Před tou se orchestr propadl do orchestřiště, aby uvolnil pódium pro přichystanou projekci a tanečníky Diane Portelli a Doriana Malliu. Šnajdrovo aranžmá zdařile zachytilo ducha Satieho revolucionářství a zároveň se vyznačovalo střídmou, leč účinnou instrumentací. Vizuální složka provedení, na níž se pod záštitou uměleckého vedoucího Rubena Zahry podíleli Charles Bezzina (masky a loutky), Ritienne Zammit (kostýmy), MAKA Visuals (projekce) a Christ Scicluna (animace), pak vyzařovala přátelskou energii. Bodré animace i kostýmy vytvářely efektní dojem a v poklidném duchu společně s decentní choreografií ukončily vskutku experimentální, ale lehce stravitelný a hlavně všestranně vydařený večer. Lze namítat, že takový večer by vhodněji pasoval na program dalšího festivalu pořádaného Filharmonií Brno – Expozice nové hudby –, v tomto případě se však jednalo o příjemný odpočinek od místy jednotvárného uměleckého zaměření první poloviny Moravského podzimu.