Dva skladatelé, dvě cesty. Havlíček a Petrov na jednom pódiu

Dlouholeté zkušenosti v oblasti práce se zvukem a hudební kompozice učinily z Karla Havlíčka jednoho z nejvyhledávanějších hudebních skladatelů a zvukových designerů v Evropě a USA. V Čechách začínal v první polovině devadesátých let jako klávesista indie rockové skupiny Southpaw a v oboru komerční kompozice si záhy proklestil cestu na výsluní jako autor hudby reklam a znělek pro TV Nova.

Ambice měl však ještě vyšší. Proto v prvních letech milénia využil možnosti odstěhovat se za prací do kalifornského Los Angeles, kde v té době žil jeho bratr. V nově nalezeném zázemí se mu pozvolna začalo dařit a mravenčí prací dnes již dvou minulých dekád se mu podařilo podílet se na tak významných projektech, jakými byla například originální hudba ke snímku Lion Ark (Lví archa). Britsko-americký dokument o záchraně lvů uspěl v několika soutěžích a zájem o Havlíčkovu práci rapidně vzrostl.

Následovala tak prestižní angažmá, jako například tvorba hudby traileru seriálu HBO The Penquin (Batman sága) nebo soundtracku původního seriálu HBO Europe Terapie a Mamon. Na domácí půdě uspěl jako nominant několika cen Českého lva, včetně nominací za film Bratři (2024) a seriály Profesor T (2018) a Mamon (2015). Mimo jiné je autorem všech znělek České televize a to včetně té uvádějící hlavní zpravodajský pořad Události.

Uklidnění a odstup od soutěživé vřavy amerického filmového průmyslu pro něj v posledních letech představuje (vlastními silami vybudované) pracovní útočiště Kabelovna Studios v pražských Holešovicích. Po dlouhých letech práce na zakázku, jak sám říká, zde nalézá dostatek prostoru pro vlastní autonomní tvorbu. Výběr z repertoáru posledních dvou alb vyprodukovaných právě v tomto studiu (Spoken – 2020, It´s Never Late to See the Light – 2024) zazněl i na středečním koncertu.

V první polovině to byly skladby Solitude, Above Ground a Daylight, všechny z roku 2020. V té druhé pak Adele a It´s Never Late to See the Light z let 2024 až 2025. Jako své hudební vzory Havlíček identifikuje skladatele Maxe Richtera a islandského multi-instrumentalistu Ólafura Arnaldse. To je velice výmluvné. Podobně jako tvorba těchto dvou významných hudebníků nese Havlíčkova hudba pečeť spirituálně ambientního charakteru se značným sklonem k nové jednoduchosti, až minimalismu-úspornosti. Z konzistentně obrazotvorné, až étericky konejšivé atmosféry prezentovaných skladeb vystupoval snad jedině kus s názvem Adele, v kterém autor, sám od klavíru, demonstroval svou zálibu v kontrastech. Na různých úrovních skladby jsme v ní slyšeli protiklady v dynamice, faktuře (složitost vs. jednoduchost) tempu, artikulaci (ostrost vs. vázanost) i výrazu (melancholie vs. dravost). Použitá elektronika byla hudbě spíše obohacením a splývala s nástroji v jeden celek. Byla sympaticky nenápadná, nevázala na sebe příliš mnoho pozornosti a jako taková se nejevila býti výchozím prostředkem autorovy inspirace. Havlíček je především spontánním hudebníkem se silným melodicko-harmonickým cítěním. Technika ho nedefinuje, ale obohacuje. A to je správné. 

Položil–li si někdo někdy otázku, zda je možné stát se seriózním skladatelem i ve zralém věku a usedl minulou středu společně s několika dalšími desítkami posluchačů do publika beze zbytku zaplněného Studia 1, pak dostal jednoznačnou odpověď. Ano, je to možné. Svou tvorbu z let 2024 až 2025 předvedl na koncertě také Vadim Petrov, syn předního českého skladatele shodného jména. Ačkoli je kytaristou školeným na Pražské konzervatoři, většinu svého života strávil ukotven v různých profesích (hudební režisér, tiskový mluvčí, manažer v oblasti lidských zdrojů, expert se zaměřením na kyberzločiny), skladatelské geny v sobě nezapře. Vždyť kolik jiných komponistů bez mnoha let aktivní praxe by v časovém intervalu jen o něco málo delším než jeden rok zvládlo vytvořit sedm relativně komplexních skladeb pro různé formy komorních uskupení, v jednom z případů navíc s extenzivním využitím elektronické a vizualizační složky.

Zdatnou kompoziční techniku až neoklasického ražení demonstroval ve dvou skladbách pro smyčcové kvarteto (Divnočas a Devil´s Bride) a třech skladbách pro kytaru, hoboj a smyčce (Carvoeiro, Causa Králík a Modrá planeta), jakémsi koncertu k poctě svého otce, jehož sólový part přednesl přední český kytarista, profesor Janáčkovy akademie múzických umění, Vladislav Bláha.

Silnějšího účinku na posluchače docílil však Petrov až ve skladbě Prolínání pro recitátora, trubku, marimbu, kytaru a smyčce s prvky elektroniky využívající počítačových programů a to i díky síle recitace Pavla Štěpánka a vizuální show svého syna, nejmladšího z rodiny Petrovů, Vadima Vooku Petrova. Intenzivně katarzním momentem koncertu bylo v jeho závěru provedení Petrovovy doposud pravděpodobně nejreprezentativnější vokálně instrumentální kompozice na text Jaromíra Nohavici Náš Pán pro mezzosoprán, marimbu, hoboj, trubku a smyčcový orchestr. Emočně vypjaté zpracování šesti slov (Náš Pán nás má dál rád) v sebejistém podání Martiny Kociánové si v mnohém nezadalo s velebností, jíž nacházíme například v Góreckého 3. Symfonii (Symfonie žalostných písní). Vskutku důstojný závěr celého programu.

Plně angažovaný a zároveň citlivý hudební projev členů orchestru Prague Philharmonia s koncertní mistryní Pavlou Tesařovou a jejich hostů dopřál dostatek prostoru adekvátně podnětné prezentaci sólistů. Chvályhodné také je, že hudebníci svou neokázalou distingovaností umožnili autorům zazářit pro tentokrát nejenom ze stran programové brožury, ale i přímo ve světle reflektorů.

Poděkování patří i moderátorce a současně dramaturgyni večera i celé řady Haně Dohnálkové za to, že se nebála v rámci jednoho koncertního programu postavit vedle sebe autory s odlišnými tvůrčími východisky. Přeneseně slovy Karla Havlíčka: „Kontrasty fungují!“

Mezi klasikou a elektronikou: Karel Havlíček a Vadim Petrov (Cyklus soudobé hudby S)
11. června 2025, 19:00 hodin
Studio S1, Vinohradská 12, Český rozhlas, Praha

Program:
Karel Havlíček: Solitude (2020) 
Karel Havlíček: Above Ground (2020) 
Karel Havlíček: Daylight (2020) 
Karel Havlíček: Adele (2024) 
Karel Havlíček: It’s Never Late To See The Light (2025) 
Vadim Petrov: Devil’s Bride pro smyčcový kvartet (2024) 
Vadim Petrov: Divnočas pro smyčcový kvartet (2024) 
Vadim Petrov: Modrá planeta pro komorní orchestr, kytaru a hoboj (2024) 
Vadim Petrov: Carvoeiro pro komorní orchestr, kytaru a hoboj (2024) 
Vadim Petrov: „Causa Králík“ pro smyčcový orchestr a kytaru (2024) 
Vadim Petrov: Prolínání – pro smyčcový orchestr, marimbu, trubku a recitátora (na text Ondřeje Kašiny, 2025) 
Vadim Petrov: Píseň pro smyčcový orchestr, mezzosoprán, marimbu a trubku (2025)

Účinkující:
Karel Havlíček a Vadim Petrov 
Martina Kociánová – zpěv 
Vladislav Bláha – klasická kytara 
Dramaturgie a moderace – Hana Dohnálková 

Součástí koncertu byly světelné vizualizace.