Dvacet let od velkého třesku: Domingo a Gheorghiu v Praze

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Česká republika, leden 1994: jeden z nejmladších států světa vstupuje v čele s prezidentem Havlem a premiérem Klausem do druhého roku své existence. K přijetí postkomunistické země do NATO a Evropské unie je ještě daleko, ekonomický experiment zvaný kuponová privatizace pokračuje takzvanou druhou vlnou. V amerických filmech už je možné zahlédnout vážně míněné postavy, používající mobilní telefony, myšlenka internetu se však zatím pohybuje kdesi v kategorii science fiction. Na televizní obrazovky míří ve velkém stylu první česká celoplošná soukromá stanice Nova. V oblasti kultury slibuje režisér Jan Svěrák nebývalý kinematografický zážitek v podobě svého právě dokončeného snímku Akumulátor 1 (na který ještě téhož roku naváže kultovní Jízdou), událostí číslo jedna se zdá být připravovaný koncert legendární skupiny Pink Floyd na Strahově. Šéfdirigent České filharmonie Gerd Albrecht dává najevo svou nelibost nad skutečností, že zahájení festivalu Pražské jaro nepřipadne našemu prvnímu orchestru, ale FOKu za řízení Neeme Järviho. Týž festival mimochodem avizuje také rossiniovský recitál Agnes Baltsy nebo hostování Birmingham Symphony Orchestra s jeho pozoruhodným mladým šéfdirigentem Simonem Rattlem.

Ve druhé polovině února se v médiích objevuje zpráva, která způsobí okamžitou senzaci, a to zdaleka nejen mezi milovníky klasické hudby:„Jeden z nejslavnějších tenoristů světa, Španěl Plácido Domingo, zavítá v dubnu do Prahy, aby se jeho pěveckým uměním mohli pokochat i naši příznivci této světově uznávané hvězdy. Sportovní halou zazní 24. dubna výjimečný hlas Plácida Dominga, kterého doprovodí Český symfonický orchestr pod taktovkou amerického dirigenta Eugena Kohna. S Domingem bude zpívat mladá sopranistka rumunského původu Angela Gheorghiu,“ informoval mezi jinými 25. února 1994 deník Práce. Fotografie španělského tenora následně zaplavují většinu českých novin a časopisů. Není divu: poněkud výstřední hudební skupina jménem „Tři tenoři“ je právě na vrcholu popularity a nahrávku koncertu Carrerase, Dominga a Pavarottiho z římských Caracallových lázní z roku 1990 mají doma na kazetě, gramodesce či kompaktním disku miliony lidí po celém světě. Do dalšího společného vystoupení tenorových velikánů v Los Angeles zbývá na začátku roku 1994 ještě téměř půlrok, nicméně o tom, že na světě momentálně neexistují slavnější operní pěvci, než je zmíněná trojice, nepochybuje v té době snad nikdo.

Chtělo by se věřit, že uspořádat a vyprodat stadionový koncert tenorové superstar, která se zatím Prahou pouze mihla (v zimě roku 1991 natáčel Domingo v chrámu sv. Jakuba za přítomnosti publika vánoční koledy), je v dosud kulturně vyhladovělé české kotlině sázkou na jistotu. Opak je však pravdou – pořádající agentura Pragokoncert vedla s Domingovým managementem jednání dlouhé měsíce. Značným problémem bylo už jen nalezení volného termínu v umělcově nabitém kalendáři. Nakonec se podařilo využít relativně dlouhého období, které trávil Plácido Domingo ve Vídni coby dirigent připravované nové inscenace Belliniho Puritánů ve Staatsoper. Obezřetní tenorovi impresáriové následně žádali platbu předem, a aby jim čeští partneři vyhověli, museli si počáteční kapitál s vysokým úrokem půjčit. S částkou šest set tisíc korun za pronájem Sportovní haly v Holešovicích se tak náklady na koncert vyšplhaly na tehdy neuvěřitelných patnáct milionů korun…

Ceny vstupenek jsou stanoveny tak, aby si návštěvu koncertu mohlo dovolit co nejširší spektrum Domingových obdivovatelů – nejlacinější lístek na galerii stojí tři sta devadesát korun, takzvaná „Super kategorie“, tedy prvních deset řad před pódiem, přijde na tři tisíce šest set. Relativně nízké vstupné je podmíněno optimismem pořadatelů, že se koncert podaří nejen vyprodat, ale sehnat pro něj i řadu nadšených sponzorů. V dopise potencionálním partnerům z 16. února 1994 ředitel Pragokoncertu Tomáš Sousedík nikoli bezdůvodně uvádí: „S ohledem na to, že projekt velmi spěchá, žádáme Vás o zprávu (i negativní) pokud možno obratem.“ Dva měsíce na přípravu a finanční pokrytí akce uvedených rozměrů, to je skutečně risk, na jaký by si dnes troufl opravdu jen málokdo.

Prahu v mžiku pokrývají plakáty s fotografií sympatického seladona ve smokingu a se založenýma rukama, prodej vstupenek se nesměle rozjíždí a zaměstnanci Pragoncertu mají plné ruce práce. Přijíždějí profesionálové z Domingovy suity, prohlížejí Sportovní halu od shora až dolů, jejich bedlivou kontrolou musí projít i prezidentské apartmá hotelu Penta, kde bude Mistr v Praze relaxovat, a také stříbrný Mercedes, který mu bude celou dobu k dispozici. Následně přichází poštou dvacet kilogramů not, které okamžitě putují ke zvolenému doprovodnému orchestru, jímž je poněkud záhadné těleso s názvem Český symfonický orchestr. Jedná se o bývalé filmové symfoniky (zkráceně FYSIO), kteří na sebe jako velmi flexibilní orchestr upozornili například v pražské produkci muzikálu Bídníci. Nastudování repertoáru pro Domingův koncert je svěřeno Leoši Svárovskému.

Dalším tlustým balíkem, doručeným pořadatelům, je seznam požadavků, které bude třeba splnit. Co se týče osobních přání Plácida Dominga, je nutno zajistit mu šatnu se zrcadlem a třemi židlemi, šalvějový a černý čaj s medem, minerálky, šampaňské a masáž před koncertem i po něm. Horší je to s precizními nároky na ozvučení haly; v roce 1994 u nás ještě mnoho specialistů na podobné úkoly není, a tak je tímto úkolem nakonec pověřena patnáctičlenná skupina odborníků z Mannheimu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat