Dvakrát pátá symfonie v podání Filharmonie Brno

  1. 1
  2. 2
Filharmonie Brno ve svém v pořadí již třetím abonentním koncertu z cyklu s názvem Filharmonie v divadle I nabídla dvě symfonická díla, která byla svými autory zkomponována v pořadí vždy jako pátá. Ve čtvrtek 12. května 2022 uvedl orchestr pod taktovkou svého hostujícího dirigenta Roberta Kružíka v prostorách brněnského Janáčkova divadla hudbu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče a Miloslava Kabeláče, v jehož skladbě se sólově představila členka souboru Národního divadla Brno Jana Šrejma Kačírková.

Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 5 – Jana Šrejma Kačírková, Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)
Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 5 – Jana Šrejma Kačírková, Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)

Právě Kabeláčova Symfonie č. 5 b moll, op. 41 z roku 1960 byla jedinou náplní první poloviny koncertu. Dílo napsané pro soprán (bez textu) a orchestr nese podtitul Drammatica. Komponista nebyl příznivcem programnosti své hudby, díky tomuto označení lze dílo a priori vykládat různými způsoby. Kabeláč přitom tento opus vnímal jako pandán ke svému patrně nejznámějšímu orchestrálnímu dílu Mysterium času (1957), proti jehož koncepční jednotě stojí ustavičná konfliktnost a dramatičnost hudebních prostředků skladatelovy „pětky“. Jak bylo možné dočíst se v programním textu, jehož autorem je Jan Špaček, v díle lze rozeznat melodické podobnosti s hudebním materiálem užitým ve Dvořákově Requiem a Bachově Velké mši h moll, jež Kabeláč bezesporu bezpečně znal. Třebaže skladatel tyto aspekty striktně odmítal, skladbě přisuzují jistý niterný až duchovní charakter. Právě v tom tkvěla dramaturgická síla skladby zasazené do kontextu s Šostakovičovým dílem (nemluvě o okolnostech složité doby, již zažíváme).

Jakési „zastrčení“ Jany Šrejmy Kačírkové mezi první pulty skupiny primů a dirigentský pult Roberta Kružíka patrně naznačovalo interpretační záměr držet sólový soprán jako součást orchestru, nikoliv jako výsostně sólový nástroj. V tomto smyslu čtyřvětá Drammatica vyzněla opravdu pospolitě, jelikož co do dynamického vyvážení jednotlivých sekcí (a to právě včetně sólového sopránu) toto provedení působilo jednotně a v dobrém slova smyslu jednotvárně. Je proto otázkou, jestli by dílo protkané modálními melodickými figurami a nejrůznějšími rytmicky distinktivními finesami nesneslo větší plasticitu výrazu či důraznější akcent na skýtané hudební kontrasty. Co do průraznosti se totiž Kružíkovo uchopení poněkud lišilo například od nahrávek díla v nastudování Karla Ančerla.

Možná díky tomu mohla vyniknout elegičnost a jemnost sólistického vstupu koncertní mistryně Marie Petříkové ve třetí větě, jakož i sólový violoncellový výstup Lukáše Poláka ve větě čtvrté, který byl zase jakýmsi dialogickým protipólem vůči sopránovému cantu firmu. Kačírková po celou dobu svého výkonu působila naprosto soustředěně, což se projevilo v jejím intonačně přesvědčivém přednesu. Vzhledem k uvedené charakteristice celkového vyznění skladby však nebylo možné vždy naplno rozeznat její pečlivou práci s koloraturní deklamací. V tomto smyslu si interpreti večera jako by šetřili síly na úplné finále skladby, které mělo povšechně parametry potřebné pro úplné vyznění úchvatnosti Kabeláčovy hudby, a bylo proto dynamicky i výrazově patřičně propracovanou katarzí.

Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 5 – Jana Šrejma Kačírková, Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)
Miloslav Kabeláč: Symfonie č. 5 – Jana Šrejma Kačírková, Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)

Subjektivně je nutné poznamenat, že mezi osmi symfoniemi Miloslava Kabeláče (charakterem i obsazením vždy velmi odlišnými) lze nalézt hned několik příkladů, které lze vůči uváděné Symfonii č. 5 považovat za reprezentativnější příklad skladatelova dosud ne zcela doceněného díla – jakkoliv se poslední dobou (i díky některým studiovým nahrávkám) dočkává jeho dílo zvýšené pozornosti.

I přesto (nebo navzdory tomu) lze na provedení díla Filharmonií Brno shledat především dvě pozitiva. Tím prvním je neotřelý přístup při nastudování přibližně pětatřicetiminutové skladby (oproti nastíněnému uchopení Karla Ančerla, nebo přístupu Marka Ivanoviće z poměrně recentní nahrávky). Tím druhým, možná důležitějším pozitivním faktorem, je snaha v horizontu několika let v Brně uvést všechny symfonie Miloslava Kabeláče, což lze považovat za záslužný dramaturgický tah z hlediska znovuobjevování díla pozapomenutých tuzemských autorů (což v České republice bohužel není samozřejmostí). Kéž by skladatelovo dílo ani po tomto uvedení v Brně nezapadlo.

Ve druhé polovině koncertu zazněla rovněž čtyřvětá a také v pořadí pátá symfonie Dmitrije Šostakoviče. Symfonie č. 5 d moll měla premiéru v listopadu roku 1937. Jednatřicetiletý skladatel přitom procházel vcelku komplikovanou životní etapou vycházející z „velkých čistek“ Stalinova diktátorského režimu, které ústily v životní i umělecké nejistoty. Dobové reálie díla i jeho hudební charakter by i díky fundovanému programnímu textu bylo možné popisovat velmi zevrubně. Pro potřeby tohoto textu jen zmiňme, že složitá situace dala vzniknout rafinovanému dílu, které částečně ustupuje Šostakovičovým estetickým ideálům, zároveň pasuje na výklady nejrůznějších ideologií. Nicméně není podbízivou a dobově poplatnou skladbou a nese jasné rysy skladatelova hudebního myšlení.

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 – Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 5 – Robert Kružík, Filharmonie Brno, 12. května 2022 (foto Vojtěch Kába)

Po pauze se tedy na pódium vrátil velký orchestr, oproti první polovině doplněný především bohatou sekcí bicích nástrojů, klavírem, celestou a druhou harfou. Již od prvních taktů bylo z Kružíkova energického projevu, který se projevil i na interpretačním nasazení celého orchestru, patrné, že Šostakovičova hudba orchestru vyhovuje více než ta Kabeláčova. Onu dirigentovu energičnost bylo přitom možné vnímat nejen vizuálně, nýbrž i sluchově. Orchestr jeho jasná gesta totiž z hlediska dynamiky, frázování i jiných výrazových odchylek následoval velmi důsledně po celou dobu trvání bezmála padesátiminutové kompozice. V souladu s nastíněným nasazením Kružík zvolil poměrně rychlá tempa, která však ostrosti, rytmické pulzaci a občasné specifické grotesknosti Šostakovičova hudebního jazyka vcelku svědčí. Přitom zůstal prostor pro patřičné zdůraznění propracovaných nástrojových dialogů, které nezřídka fungovaly na responsoriálním principu – kromě některých nejistot v melodickém klenutí je lze obecně považovat za vydařené. Za zmínku stojí, že nejvíce prostoru v těchto sólistických vstupech (kromě již zmiňované Petříkové) dostal interpretačně excelující flétnista Petr Pomkla.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments