Dvakrát Theater an der Wien: Mozartova Figarova svatba a Hasseho Siroe

Terapie Figarem ve Vídni – jak ji vidí český divák

Když jsem se chystal do Theater an der Wien na představení Figarovy svatby 20. dubna letošního roku, v žádném případě jsem nečekal klasickou rokokovou inscenaci a po této stránce jsem nebyl až tolik překvapen – nová inscenace Figarovy svatby se odehrává v psychiatrickém sanatoriu, chcete-li prostě v blázinci. Již na počátku představení někteří diváci dávají jasně najevo, že se jim režijní pojetí prostě nelíbí, až tyto drobné projevy nevole přeruší (německy) francouzský dirigent Marc Minkowski a požádá publikum o klid, aby mohl nerušeně se svým orchestrem pracovat. Rozhodně představení po režijní stránce nepostrádá koncepci a s touto koncepcí vy jako divák můžete a nemusíte souhlasit.Prostředí blázince umožňuje režisérovi rozehrát plnou paletu vztahů mezi jednajícími osobami, přičemž v této inscenaci mají dominantní úlohy hrabě Almaviva s hraběnkou, Figaro se Zuzankou tu hrají podružnou roli a nakonec k jejich svatbě vůbec nedojde. Přitom většina pěvců zůstává neustále na scéně i v situacích, kdy se pěvecky do děje nezapojují – a do děje to přináší nové pohledy a postřehy. Hrabě vystupuje jako primář psychiatrického oddělení a zpočátku „rozděluje“ role jednotlivým pacientům.Nad vším, jak se zdá, má úplnou kontrolu a sám se zapojuje do hry „na Figara“ – i když (alespoň v první části inscenace) dobře dopředu ví, jak se jednotlivé dějové zápletky vyřeší. Hraběnka je jen zčásti frustrovaná zálety svého manžela, ona sama beze studu rozehrává milostné zápletky s Cherubínem.Takhle to funguje určitou dobu, až se „hra na divadlo“ vymkne z ruky samotnému hraběti Almavivovi a nastává totální deziluze prakticky všech jednajících postav. To, co je v „klasické režii“ decentně naznačeno, se zde divákovi bez obalu nabízí, pro „zahradní hrátky“ v posledním aktu Figarovy svatby si režisér vystačí (bez převleků) se čtyřmi nemocničními postelemi – postavy příběhu nepotřebují pro ukojení svých milostných tužeb roušku tmy a převlek – provádějí své zálety zcela nepokrytě před zraky podváděné osoby – a nutno říci, že tato část inscenace patří k nejsilnějším z hlediska intenzity režisérovy výpovědi.Velkým lákadlem pro diváky bylo hudební nastudování Marca Minkowského, který rozhodně nediriguje Mozarta nijak akademicky, naopak cítí velmi silně dramatismus příběhu a stejným způsobem Figarovu svatbu interpretuje. Pod jeho vedením orchestr Les Musiciens du Louvre Grenoble podal vynikající výkon.

Pěveckou ozdobou představení byl (dle očekávání) představitel Almavivy, francouzský barytonista Stéphane Degout, který výborně zpívá a celým svým zjevem a hereckým projevem je ideálním hrabětem.Po odřeknutí Christiny Schäfer byla role hraběnky svěřena mladé sopranistce Anett Fritsch, o které jistě ještě hodně uslyšíme v budoucnu – je to půvabná žena s přirozenou hereckou intuicí, disponující krásným rovným hlasem, a tak po právu sklidila velké ovace po obou svých áriích i při závěrečné děkovačce. Představitel Figara (trochu potlačený v režijní úpravě) Alex Esposito překvapil nádherným hlasem a nesmírně mrštným hereckým projevem. Představitelka Zuzanky, maďarská sopranistka Emöke Barath zůstala interpretačně i pěvecky (menší hlas) za již zmíněnými kolegy, ale i přesto se jednalo o výkon, za který bychom byli vděčni na českých operních scénách. V ostatních úlohách zpěváci podali standardně velmi dobré výkony, na jaké jsou vídeňští diváci zvyklí.Hodnocení autora recenze: 75 %
***

Následujícího dne jsem se vydal do Theater an der Wien na koncertní provedení barokní opery Johanna Adolfa Hasseho Siroe. Provádění koncertních podob málo známých barokních skvostů má v tomto divadle již dlouho tradici, mimo jevištních děl si tak pravidelní diváci mohou užít až deset koncertních provedení oper za sezonu.

Pro českého operního diváka málo známý německý skladatel Johann Adolf Hasse (1699, Bergedorf – 1783, Benátky) vytvořil za svého života asi šedesát italských oper, komponovaných většinou na oblíbená operní libreta první poloviny osmnáctého století (především z pera tehdy nesmírně uznávaného básníka Pietra Metastasia).Skladatelova životní dráha byla silně ovlivněna jeho studiem a pobytem v Itálii a v Sasku (kam jej povolal Friedrich August I. a posléze i II.). Zajímavostí je, že se Johann Adolf Hasse roku 1771 v Miláně sešel poprvé a naposledy i s Wolfgangem Amadeem Mozartem, mimo jiné jeho velkým obdivovatelem. Kromě oper složil Johann Adolf Hasse též dvanáct oratorií, šedesát mší a rekviem, devadesát kantát a stovky dalších skladeb.

Koncertní provedení jeho opery Siroe bylo v Theater an der Wien načasováno po uvedení stejnojmenné nahrávky společnosti Decca na trh, přičemž orchestr, dirigent i většina účinkujících byla totožná s obsazením na uvedené nahrávce.

Samotný příběh opery Siroe, zpracovaný i řadou jiných skladatelů, čerpá z oblíbeného orientálního prostředí (Persie) a řeší souboj dvou bratrů (Siroe a Medarse) o budoucím nástupnictví trůnu po jejich otci (Cosroe); do děje opery se aktivně zapojují chtěné i nechtěné milenky prince Siroe, navíc jedna z nich (Emira) se ještě maskuje do mužského přestrojení, aby tak pomstila smrt svého otce.Koncertní provedení opery představilo vrcholnou úroveň interpretace staré hudby, orchestr Armonia Atenea řízený velkým znalcem barokní hudby, George Petrou, podal špičkový výkon. V titulní roli prince Siroe se ve vynikající formě představil jeden z nejlepších counter-tenorů dnešního operního jeviště, Max Emanuel Cenčić, oslnivou pohyblivost svého hlasu předvedla Julia Lezhneva, představitelka Laodice, velký objev barokní opery posledních sezon. I představitelé ostatních rolí, Mary-Ellen Nesi, Roxana Constantinescu či Juan Sancho úžasným způsobem interpretovali své party, a to nejen pěvecky, nýbrž i herecky (jednalo se spíše o semi-stage než o klasické koncertní provedení). Moderní civilní „kostýmování“ představitelů podpořilo částečnou hereckou akci na jevišti včetně rozlišení mužských a ženských postav opery – a to se velmi rafinovaným způsobem podařilo i pomocí kostýmu Emiry, která v průběhu děje ztvárňovala mužskou i ženskou postavu v opeře.Příští koncertní provedení opery, které čeká na vídeňského diváka, opět bude stát za to: mimo jiné Laura Aikin a Raffaella Milanesi se představí ve stěžejních rolích skvostné opery seria La clemenza di Tito, ovšem nikoli z pera Wolfganga Amadea Mozarta, nýbrž Christopha Willibalda Glucka. Především posluchači, kteří znají tuto výbornou nahrávku opery (byla uvedena na gramofonový trh přibližně před rokem), by si toto ojedinělé dílo neměli nechat ujít.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: Marc Minkowski
Režie: Felix Breisach
Scéna: Jens Kilian
Kostýmy: Doris Maria Aigner
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Erwin Ortner
Dramaturgie: Konrad Kuhn
Les Musiciens du Louvre Grenoble
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 11. dubna 2015 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 20. 4. 2015)

Conte di Almaviva – Stéphane Degout
Contessa di Almaviva – Anett Fritsch
Susanna – Emöke Barath
Figaro – Alex Esposito
Cherubino – Ingeborg Gillebo
Bartolo – Peter Kalman
Don Curzio / Basilio – Sunnyboy Dladla
Barbarina – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Marcellina – Helene Schneiderman
Antonio – Zoltán Nagy
***

Johann Adolph Hasse:
Siroe
(koncertní provedení)
Hudební nastudování a dirigent: George Petrou
Armonia Atenea
21. dubna 2015 Theater an der Wien Vídeň

Cosroe – Juan Sancho
Siroe – Max Emanuel Cenčić
Medarse – Mary-Ellen Nesi
Emira – Roxana Constantinescu
Laodice – Julia Lezhneva
Arasse – Lauren Snouffer

www.theater-wien.at

Foto Herwig Prammer, archiv, Theater an der Wien, facebook M. E. Cenčiće / @ MTI