Dvě barokní opery ve dvou komorních prostorách a v jednom večeru

Inscenaci pro uvedení v jednom večeru zkouší ředitel Národního divadla moravskoslezského a režisér Jiří Nekvasil jak s profesionály operního souboru, tak v rámci Operní akademie Ostrava s talentovanými studenty zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity. První premiérový termín je určen profesionálním pěvcům, druhý bude premiérou studentskou. Unikátní je počin nejen obsazením, ale také prostory, pro něž je určen: italská opera zazní v Divadle „12“ a dílo Purcellovo pak bude vůbec první divadelní produkcí ve slavnostním sále Divadla Jiřího Myrona. Obě díla navíc hraje NDM vůbec poprvé.

Opera Claudia Monteverdiho (1567–1643) Tanec nevděčnic (Il ballo delle ingrate) měla premiéru při příležitosti svatby vévody z Mantovy v roce 1608. Byla jedním z prvních operních děl vůbec; žánru bylo tehdy deset let. Opera jako žánr vznikla jaksi omylem: skupina florentských intelektuálů se snažila rekonstruovat antické drama a vyšla jim z toho v roce 1598 zpěvohra – opera. Popularita žánru rostla raketově především v době baroka a opera ovládla celou Evropu. Druhé připravované dílo Dido a Aeneas (Dido and Aeneas) Henryho Purcella (1659–1695) mělo premiéru v roce 1688 a přestože jde o zřejmě první dochovanou anglickou operu, je považována za vrcholné dílo. Opera původně vznikla pro dívčí lyceum v londýnské čtvrti Chelsea, dnes ji velmi často a s úpěchem uvádějí operní domy po celém světě.

Obě díla jsou napsána na libreta podle příběhů antické mytologie. V Monteverdiho opusu se s bohyní Venuší a jejím synem Amorem vydáme na samou hranici podsvětí, do říše boha Plutona. Ten na chvíli dovolí (na prosby Amora a Venuše) vyjít před zraky diváků nevděčnicím, které v podsvětí trpí za to, že se za svého života vysmívaly nápadníkům a odmítaly lásku. V Purcellově opeře pak budeme účastni jímavého příběhu tragické lásky královny Didony a trojského vojevůdce Aenea, jejichž krátké štěstí zničí nenávistné zlé síly.

„V repertoáru naší opery jsou barokní díla zatím výjimečnými hosty. V jednom večeru nyní divákům představíme vůbec poprvé v našem divadle dvě opery, které patří k tomu nejlepšímu, co barokní skladatelé vytvořili! Začneme v Divadle „12“ Monteverdiho dílem a po přestávce pak poprvé přeneseme představení do slavnostního sálu v patře Divadla Jiřího Myrona, kde se díky originálnímu uspořádání hlediště ocitnou diváci doslova uprostřed nádherné hudby,“ přiblížil Jiří Nekvasil. „V obou operách se zároveň představí komorní sbor starších dívek a chlapců z Operního studia NDM, které u nás působí již 29 let pod vedením Lenky Živocké. V Tanci nevděčnic spoluúčinkují členky baletního souboru NDM,“ rozvinul Jiří Nekvasil.

„Diváky zveme už 45 minut před začátkem první opery do kavárny Národní dům na dramaturgický úvod – umocní to zážitek a umožní si jej vychutnat opravdu naplno. Opery uvádíme v italském a anglickém originále, děj v češtině bude součástí tištěného programu k inscenaci,“ doplnil Jiří Nekvasil.

V Divadle „12“ a ve slavnostním sále zazní hudba v podání komorního orchestru s moderními nástroji, smyčce doplní cembalo a podmanivý zvuk barokní loutny zvané teorba. Členy orchestru jsou kromě profesionálů také studenti FU OU.

Hudebního nastudování se ujal Jiří Habart (nar. 1992), absolvent Janáčkovy akademie múzických umění a dnes dirigent operního orchestru NDM. Původně se věnoval hře na housle, později vystudoval dirigování a už během studií si přibral i hru na barokní housle. Nastudovat barokní operu je dnes podle něho dirigentský oříšek. „Barokní partitury neobsahují nic kromě not, není tam prakticky nic o dynamice, artikulaci, nejsou tam pokyny, jak tu hudbu hrát. Je tu disproporce mezi výsledným, pompézním a energickým zněním a tím, jak málo je v notách napsáno,“ řekl Jiří Habart a pokračoval: „Já sám jsem například pro operu Dido a Aeneas musel zkomponovat jednu mezihru v místě, kde skladatel uvedl pouze pokyn k improvizaci ‚kytara sólo’, ale noty nikde! Monteverdi pak například neuvádí, jak rychle máme hrát, vše se tedy řídí podle citu a principu zrychlování či zpomalování podle významu textu.“

Scénu pro obě díla vytvořil David Bazika, kostýmy jsou dílem Hany Knotkové, choreografie se ujal Lukas Zuschlag.

Operní akademie Ostrava má za sebou už tři realiazce: Po Čtyřnotové opeře Toma Johnsona (2019) nastudovali profesionálové se studenty na začátku roku 2020 Školu žárlivých Antonia Salieriho a po covidové pauze měla v minulém roce premiéru komorní rodinná opera Maurice Ravela Dítě a kouzla, která je stále na repertoáru. Někteří studentští učinkující přitom už dnes působí v profesionálních operních i muzikálových souborech nejen v Ostravě.

Například Dominika Škrabalová účinkovala jako studentka ve Čtyřnotové opeře a dnes je již stálicí opery. V obou barokních dílech má hlavní ženskou roli – bohyně Venuše v Monteverdiho opeře a královny Dido v díle Purcellově. „Žasnu, co dokáže divadelní technika a kostýmy – inscenační tým Monteverdiho operu pojal s obrovským důvtipem. Setkávají se v něm bohové, kteří jakoby si odskočili z nějakého večírku celebrit. Sem tam se někomu zalichotí, sem tam se na někoho vytáhne nějaká špinavost, prostě vysoká společnost. Opera Dido a Aeneas je atypická provedením přímo mezi lidmi ve slavnostním sále v Divadle Jiřího Myrona. Lidé sedí kolem nás a my tak vlastně hrajeme v aréně. Vytváří se tam mnohem intimnější prožitek a to je přesně to, co příběhu Dido a Aenea, dodává na opravdovosti,“ těší se z práce Dominika Škrabalová.

Kromě Dominiky Škrabalové se ostravští diváci už pravidelně v operách a muzikálech setkávají s dalšími bývalými (či ještě současnými studenty) zpěvu FU OU – Karolínou Levkovou, Klárou Hlúškovou, Pavlem Divínem a dalšími. „Přesně tenhle efekt měla a má Operní akademie Ostrava mít: otevírá talentovaným studentům zpěvu cestu do profesionálních divadel,“ zdůrazňuje garantka programu Eva Dřízgová-Jirušová, dlouholetá sólistka opery NDM a vedoucí katedry zpěvu na FU OU. Operní akademie Ostrava byla v Česku první a stále je u nás unikátním projektem.

Malé Divadlo „12“ pro šedesát diváků a také slavnostní sál v patře Divadla Jiřího Myrona vznikly rekonstrukcí komplexu divadla před čtyřmi lety. NDM sálu využívá pro společenská setkání, dosud se v něm konaly také koncerty nebo prostor sloužil pro natáčení speciálních projektů. Nyní ožívá také divadelní produkcí. Sál nese v každé sezóně jméno některé z výrazných osobností z historie Národního divadla moravskoslezského. V této je pojmenován po „první dámě ostravské činohry 20. století“ – Táni Hodanové. Výstava k její poctě byla otevřena 2. února a k vidění bude v sále do konce této sezóny.