Dvě nadané režisérky a dvě výjimečné inscenace. Malíř Mathis v Mainzu a Jenovéfa v Mannheimu

Státní divadlo v Mainzu není zrovna v centru pozornosti operních fanoušků, kteří jezdí za operou a pěveckými hvězdami, o to více však může překvapit například současnou výtečnou inscenací Malíře Mathise z pera německého skladatele Paula Hindemitha (premiéra se konala v Mainzu 18. března 2017). O vzniku díla, jeho obsahu či o peripetiích Paula Hindemitha s provozováním jeho hudební činnosti poté, co byla v nacistickém Německu „ocejchována“ jako bolševická kultura, jsme na Opera Plus psali podrobně v souvislosti s uvedením Malíře Mathise v Theater an der Wien (2012) či v drážďanské Semperoper (2016). Uvedení díla právě v Mainzu má příchuť autenticity, neboť v Mohuči (Mainzu) se odehrává většina obrazů momentální operní fresky Paula Hindemitha.

„Vykonal jsi vše z toho, čím tě Bůh pověřil? Je toho, co jsi vytvořil, dost, nebo jsi jen pln prospěchu, který ti z toho plyne,“ zazní v úvodním monologu tvůrce insenheimského oltáře. Malíř Mathis přitom píše na podlahu jeviště tato úvodní slova a tím předznamenává centrální téma opery – „osobní odpovědnost umělce a jeho chování v době zásadních společenských změn“.

Režisérka Elisabeth Stöppler využívá jednoduché prostředky, ale neobyčejně účinně pracuje s divadelním prostorem – hraje se na holé scéně, jen s minimálními rekvizitami, podlaha jeviště je mírně nakloněna a funguje jednou jako malířské plátno, jindy třeba jako bojiště, navíc tyto proměny občas získávají další význam, kdy například kresby na podlaze jsou vzápětí pošlapány botami příchozích bouřících sedláků.

Dominantní složkou inscenace je dokonalá interakce všech účinkujících a dobře zvládnutý světelný design. Mezi postavami jsou výborně prokresleny jednotlivé vztahy do těch nejmenších detailů, a to má silný vliv na vnímání diváků. Zajímavým způsobem je například řešeno pálení knih ve středověké Mohuči – aniž by oheň a knihy byly fyzicky ukázány: kardinálův rádce Capito, který dá příkaz k pálení knih, rozhazuje po prázdné scéně hadry, aby sboristé smazali texty, které předtím byly krátce křídou na podlahu jinými postavami napsány. Každá jednající osoba v sobě nese určitý charakteristický prvek, ať je to zvláštní kostýmování či pohybová stylizace. Představení je jedinečné v tom, jak silné téma je zprostředkováno jednoduchým způsobem.

Absolutní prvenství v mohučské produkci si právem odnáší geniální režie Elisabeh Stöppler a její tým, scénografka Annika Haller či kostýmní výtvarnice Su Sigmund. Elisabeth Stöppler pochází z Hannoveru, působila v operách v Hamburku, Hannoveru či Norimberku a od sezony 2014/2015 je „domácí“ režisérkou souboru v Mainzu, kde dosud například inscenovala Cherubiniho Médeu, Poulencovy Dialogy karmelitek, Gounodova Fausta či naposledy Belliniho Normu v nové kritické „Bartoli“ verzi.

Reprízu dirigoval velmi dobře dirigent Hermann Bäumer, jediným slabým místem večera byly poměrně rozsáhlé škrty v partituře tohoto obsáhlého díla.

V náročné hlavní roli Mathise se uvedl americký basista Derrick Ballard, působící už řadu let trvale v německých divadlech, který má ve svém repertoáru velké německé role německého: Kašpara v Čarostřelci, Sarastra, Dalanda, ale i třeba Smetanova Kecala. Derrick Ballard se projevil jako tvárný představitel a rovněž pěvecky naplnil roli velice uspokojivě.

Jeho protihráčem v přetěžkém tenorovém partu Albrechta, mohučského kardinála a arcibiskupa, byl spolehlivě zpívající Alexander Spemann, ovšem největším hudebním zážitkem bylo obsazení role Ursuly Litevkou Vidou Mikneviciute. Mladá půvabná žena štíhlého zjevu vládne krásným sopránem nádherné barvy, který se vždy dobře nese nad orchestrem. Vida Mikneviciute je členkou opery v Mainzu od roku 2011, dosud zde ztvárnila významné role jako je Elettra v Idomeneu, Fiordiligi v Così fan tutte, Eva v Mistrech pěvcích norimberských, Markétka ve Faustovi, Mimi v Bohémě, Violeta Valéry v Traviatě či Adalgisa v sopránové verzi Belliniho Normy. Její umění jistě brzo přesáhne hranice souboru, protože už dnes je zvána na četná angažmá do Berlína, Hamburku (zatím v menších rolích), a určitě by byla zajímavá i pro pražské publikum.

Druhou velkou ženskou roli Reginy zpívala Dorin Rahardja, zpočátku působící zastřeně, nicméně během představení se výborně rozezpívala a předvedla ucelený pěvecko-herecký výkon. I ostatní role v obsazení byly dobře zazpívány a vždy výtečně odehrány, byla znát vysoká profesionalita a opravdový tvůrčí přístup všech inscenátorů a účinkujících.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 80%
scénické provedení – 100%
***

Národní divadlo v Mannheimu uvedlo minulou sobotu premiéru jediné opery Roberta Alexandra Schumanna (1810–1856) Jenovéfa (v originále Genoveva).

Po několika navržených látkách se Schumann odhodlal ke zhudebnění legendy o Jenovéfě a poté, co mu básník Friedrich Hebbel odmítl napsat libreto podle svého vlastního dramatu, rozhodl se vytvořit si k opeře vlastní text. Kompozice u něj probíhala méně obvyklým způsobem – nejdříve skládal hudbu a na hotová hudební čísla teprve vymýšlel text. Světová premiéra se uskutečnila v Lipsku, a to v červnu 1850, ale dílo se tehdy dočkalo rozporuplného přijetí.

Česká premiéra se konala (v německém znění) v Novém německém divadle, a to v roce 1902. Dnes je toto dílo prakticky neznámé českému publiku, i když nedávno, v roce 2014, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava uvedlo dílo v německém originálu, v hudebním nastudování Charlese Olivieri-Munroea a v režii Martina Glasera.

Pro čtenáře, kteří neznají legendu o Jenovéfě či její hudební zpracování Robertem Schumannem, pár slov k obsahu díla: „Falckrabě Siegfried táhne na pokyn vévody Karla Martella do boje proti Arabům, kteří napadli franckou říši. Opouští svoji ženu Jenovéfu a svěřuje ji do péče Gola. Golo využívá slabosti a stesku Jenovéfy po manželovi a pokusí se Siegfriedovu manželku svést. Ta se brání a nazve Gola bastardem, přičemž tato urážka se Gola silně dotkne a rozhodne se Jenovéfu zničit – k tomu mu má dopomoci i jeho bývalá kojná Margareta. Vykonstruuje lest, při které je Jenovéfa očerněna, a spěchá zprávu o Jenovéfině domnělé nevěře za tepla sdělit Siegfriedovi, který si léčí své válečné zranění ve Strassburgu. Ten i díky mocné magii Margarety uvěří, že jej žena podvedla – a protože nechce Jenovéfu ani vidět, udělí Golovi plné právo, aby s Jenovéfou krutě naložil – v posledním aktu pak trpící Jenovéfa ve skalnaté krajině čeká na svoji smrt, ale v poslední chvíli se vše obrátí: Margareta nemůže dál žít s pocitem viny, prozradí Siegfriedovi lest, kterou nastražil Golo na jeho manželku – ten neváhá, ihned vyhledá Jenovéfu a na poslední chvíli ji zachrání.“

Jenovéfa je typické dílo německého romantismu a německého pohledu na svět, stylizace jednotlivých postav v tomto duchu byla znát z celé inscenace, přestože režisérka Yona Kim pochází z Jižní Koreje. Studovala dějiny umění, filozofii a divadelní vědu na univerzitě ve Vídni a od té doby se pohybuje v německy mluvící oblastech. V současnosti nyní působí jako režisérka a jako docentka divadelní režie na Vysoké škole hudby a divadla v Hamburku.

Divákovi není předváděna klasická romantická hra o statečné Jenovéfě, která vytrpí všechna příkoří, aby nakonec zvítězila nad všemi (jak bylo výše stručně převyprávěno libreto opery): Ocitáme se v domě Siegfrieda a Jenovéfy, ze kterého na první pohled vyzařuje čistota, poklid a mír – vše je podpořeno bílou scénou, na které je (jen vedle pár kusů měšťanského nábytku) umístěn romantický obraz laně a jelena. Tato idyla je ovšem čistě zdánlivá, pod povrchem doutná vytrvalý oheň; každá z jednajících postav má v sobě vnitřní nepokoj, ale nepokoj nevládne jen v nitru postav, ale rovněž ve společnosti: postavy mají nasazený (dle doslovného vyjádření režisérky v divadelním programu) duševní náhubek, který se stává nedílnou součástí jejich životních postojů.

Atmosféru, kterou chtěla režisérka vytvořit na jevišti, čerpala i z německých dějin, z období před a po občanské revoluci v Německu (březen 1848) – v této době také skládal Schumann svoji operu. Takzvaná „předbřeznová“ a „pobřeznová perioda“ předznamenala mnoho společenských změn včetně vlivu na společenskou morálku. Ale především Yona Kim nachází silné paralely pocitů lidí kolem roku 1848 s těmi současnými.

Jenovéfa v této inscenaci je jakousi ikonou doby, kdy všichni mají pod dokonalou kontrolou své city. K podtržení pocitu rozdvojenosti postav (vnější sebeovládání a jiný vnitřní pocit) používá režisérka u hlavních postav herecké dvojníky, což výborně vychází například v závěru, kdy je Jenovéfa zachráněna: „herecký double“ Jenovéfy zas pokorně sedí po boku svého manžela, „skutečná“ Jenovéfa uléhá však do hrobu a přikrývá se vrstvou zeminy – už nechce žít v tomto světě.

Inscenace nabídla dalších několik silných okamžiků: ve druhém aktu, poté co byla nastražena past na Jenovéfu – čeledíni a děvečky doslova očerňují běloskvoucí Jenovéfu na bílém lůžku kusy bláta: tento prvek sice není zcela původní (podobný moment se objevuje i v curyšské inscenaci režiséra Martina Kušeje z roku 2008), ale je neobyčejně působivý. Curyšská inscenace před lety znamenala zásadní nový pohled na inscenování Schumannova díla, a tak je pochopitelné, že se režisérka se záznamem na DVD (zřejmě) seznámila a našla určité společné prvky v Kušejově a své režii.

Nový pohled na dílo přináší též pojetí Gola, ten je ztvárněn zprvu jako milující obětavý člověk, platonicky obdivující manželku svého pána, ale ve skutečnosti je to psychicky nemocný člověk, jehož nemoc se naplno rozvine v extrémní situaci, kdy jeho city jsou odmítnuty a on je vykázán z výsluní panského dvora jako bastard. Neuvěřitelná zloba, kterou on od tohoto okamžiku šíří, je dána jeho tragickou diagnózou, je to i postava, která už nebyla schopna žít v souladu s rozdvojenou morálkou společnosti – Golo vnější slupku odhodil a začal ukazovat spodní zrůdnost. Při vytváření této koncepce postavy se režisérka nechala inspirovat přímo osudem Roberta Schumanna, který rovněž trpěl těžkou psychickou chorobou, poslední léta života činil peklo ze života svému okolí a po pokusu o sebevraždu nakonec zemřel v sanatoriu v Endenichu u Bonnu v roce 1856, ve věku šestačtyřiceti let.

Operu v Národním divadle v Mannheinu hudebně nastudoval talentovaný britský dirigent Alexander Soddy, který zde zastává funkci Generalmusikdirektora, má za sebou již řadu úspěchů na mezinárodních scénách, například v Bayreuthu 2013–2015 byl asistentem Kirilla Petrenka při nastudování tetralogie Prstenu Niebelungova. Orchestr pod jeho vedením hrál nesmírně stylově, čistě – tato stránka inscenace byla bezvadná. Hlavní role Jenovéfy byla svěřena sopranistce Astrid Kessler (nedávno velmi příznivě přijaté v La Wally ve vídeňské Volksoper), tato křehce působící interpretka v duchu té nejlepší německé tradice předvedla opravdu příkladnou pěveckou i hereckou kreaci.  Maria Markina, členka souboru,disponovala hezkým mezzosopránem příjemné barvy, její projev se bohužel často ztrácel ve zvuku orchestru.

Vedle hlavní ženské aktérky tíha produkce spočívala na umění tenoristy Andrease Hermanna, který zpíval roli Gola – jeho projevu se nedalo nic podstatného vytknout, jeho tenčímu hlasu však občas chyběla nosnost.

Třetím hlavním interpretem byl v roli Siegfrieda ázerbájdžánský baryton Evez Abdulla, který se představil sytým hlasem a projevem, který by možná více slušel Alfiovi ze Sedláka kavalíra či Escamilovi z Carmen, jeho etnický zjev a řeč těla neodpovídaly zcela stylizaci celé produkce. Jako celek ovšem byla inscenace nadprůměrná ve všech svých složkách.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 90%
scénické provedení – 90%

Paul Hindemith:
Mathis der Maler
Hudební nastudování: Hermann Bäumer
Režie: Elisabeth Stöppler
Scéna: Annika Haller
Kostýmy: Su Sigmund
Dramaturgie: Anselm Dalferth
Philharmonisches Staatsorchester Mainz
Chor und Extrachor des Staatstheater Mainz
Statisterie des Staatstheaters Mainz
Premiéra 18. března 2017 Grosses Haus Mainz
(psáno z reprízy 30. 4. 2017)

Albrecht – Alexander Spemann
Mathis – Derrick Ballard
Lorenz von Pommersfelden – Ks. Hans-Otto Weiss
Wolfgang Capito – Steven Ebel
Riedinger – Stephan Bootz
Ursula – Vida Mikneviciute
Hans Schwalb – Lars-Oliver Rühl
Regina – Dorin Rahardja
Truchsess von Waldburg – Georg Lickleder
Sylvester von Schaumberg – Johannes Mayer
Gräfin Helfenstein – Genevieve King
Graf von Helfenstein (němá postava) – Klaus Ortlieb / Michael Peter
Pfeifer des Grafen – Frederik Bak

www.staatstheater-mainz.com
***

Robert Schumann:
Genoveva
Hudební nastudování: Alexander Soddy
Režie: Yona Kim
Scéna, kostýmy: Herbert Murauer
Sbormistr: Dani Juris
Světla: Reinhard Traub
Dramaturgie: Albrecht Puhlmann / Cordula Demattio
Orchestr a sbor Nathionaltheateru Mannheim
Premiéra 29. března 2017 Opernhaus Mannheim
(psáno z reprízy 2. 5. 2017)

Genoveva – Astrid Kessler
Hidulfus – Bartosz Urbanowicz
Siegfried – Evez Abdulla
Golo – Andreas Hermann
Margaretha – Maria Markina
Drago – Thomas Berau
Balthasar – Valentin Anikin
Caspar – Philipp Alexander Mehr

www.nationaltheater-mannheim.de