V čele rezidenčního festivalového orchestru, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, stanul nizozemský dirigent Conrad van Alphen. Jeho sympatické a nijak interpretačně nevybočující vedení orchestru se k estetice krumlovského festivalu příjemně hodilo. Se symfoniky nejprve uvedl Brahmsovu Akademickou slavnostní předehru c moll pro orchestr, op. 80. Ta byla příjemným dramaturgickým prvkem koncertu, zahraná tempově standardně, jednotně a příjemně přirozeně. Závěrečná část s Gaudeamus igitur připomínala zdůrazněný pochod.
Na Mendelssohnův houslový koncert se vždy srdečně těším. Jeho jásavý obsah a přirozená a zářivá melodičnost ve mně vyvolává pocity blaženosti a odpoutává mě od jakýchkoli pocitů zlosti. Sólista by měl dokázat akcentovat tu zářivost skladby a vybarvit svým hráčským uměním všechna místa v partituře. Ta hudba má být jemná a plná napětí, radostných tónů a má pomalu gradovat v záplavě citů.
Houslistka Maria Solozobova ale nijak nepřesvědčila. Její výkon byl jako celek roztříštěný a několikrát se slyšitelně dopustila citelných nepřesností. Kolísavost její hry byla patrná především v expresivních částech koncertu, naopak v pomalých momentech se snažila o vyrovnanou hru. Její výkon se tak několikrát razantně změnil. Koncert má přirozeně plynout a sólista dotvářet tuto přirozenou citovou hudbu svým bezprostředním a ryzím muzicírováním. Marii Solozobové se nepodařilo vytvořit ani jednu z těchto vlastností. K finálnímu hodnocení jistě přispěla i nelichotivá akustika sálu, ovšem již začátek byl velmi těžkopádný a monotónní. Bez přirozeného napětí, o které se sice orchestrální hráči pokusili, ovšem bez odezvy sólistky. Po citelných chybách ve hře, nepřirozené akcentaci a slyšitelné nervozitě byla závěrečná kadence první věty spíše pokusem bez záplavy citové krásy. Závěr věty negradoval a spíše jen tak plynul. Andante bylo o poznání příjemnější. I souhra s orchestrem zde nabrala mnohem lepší obrysy než v ostatních částech koncertu. V těchto místech se interpretace přiblížila ke standardní interpretaci koncertu. V závěrečné větě se bohužel vrátily četné problémy z věty první a ve zdůrazněném závěru byl koncert efektně uzavřen. Sólistka se dočkala silného potlesku ve stoje, ovšem koncert byl bez přídavku.
Dvořákova Osmá symfonie G dur, op. 88 byla v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, stejně jako počáteční Brahms, příjemnou, standardní, vyrovnanou a přirozenou skladbou. Conrad van Alphen častokrát za pultem až tančil, ovšem většinou se nepokoušel o žádné interpretační inovace a mohlo se tak zdát, že dal hráčům plnou důvěru v jejich interpretační představě. Ta akcentovala klasického Dvořáka, radostné momenty napříč symfonií i rozličné charaktery jednotlivých vět. První v závěru široce vyvrcholila, druhá věta byla naplněna upřímnou citovostí a romantickou náladou. Finále bylo nezvykle jemné, i když počáteční rázná fanfára tomu zprvu nenasvědčovala. Příjemný a klasický Dvořák, hodný rozhlasových symfoniků.
Hodnocení autora recenze: 70%
Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2017
Dirigent: Conrad van Alphen
Maria Solozobova (housle)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
15. července 2017 Zámecká jízdárna Český Krumlov
program:
Johannes Brahms: Akademická slavnostní předehra c moll pro orchestr, op. 80
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
= přestávka =
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88
