Festival začal nekompromisně rovnou dvěma nejslavnějšími díly Dvořáka. Cellovým koncertem h moll a Novosvětskou. Anastasia Kobekina nastoupila v jasně červeném kompletu dlouhých šatů s kalhotami, ideálním pro posazení cellistky. Do Prahy si přivezla vzácné violoncello z dílny Antonia Stradivariho z roku 1698. Kobekina je technicky mimořádně zdatná hráčka, srší energií a současně vkládá do kantilén velké emoce. První věta Allegro byla nádherná. Energický začátek, dravost a síla, ztišené vedlejší téma a společně vyzpívaný citlivý duet s flétnou… Její nástroj zní krásně a měkce ve vyšších polohách, basy nemá tak mohutné, jak jsme zvyklí u moderních violoncell. Ve třetí větě zvolili s dirigentem velmi svižné tempo, z nějž se příliš neslevovalo – možná ke škodě věci. Kobekina většinu rychlých technických pasáží projela bezchybně v tempu jako etudu, ustupovala do pozadí a nechala vyznít sóla v orchestru (duo s klarinetem, s houslemi jen přizvukovala). Pro mě se tak ztratila řada oblíbených míst, která jsem si nemohla vychutnat jako u jiných přednesů.
Orchestr nebyl tak tvárný jako sólistka, jeho nástupy zněly tvrdě a hlučně oproti cellovému sólu, zvláště v pomalé druhé větě. Příliš se dynamicky neomezoval a občas jemnou hru cellistky překrýval.
V Symfonii č. 9 e moll „Z nového světa“ se situace změnila a orchestr Tonhalle předvedl dynamicky vrstevnatou, propracovanou a inspirativní reprodukci Dvořákova díla. První věta, zvláště její závěr, vyzněla triumfálně. Zvuk smyčců byl měkký a líbezný, dechy pevné a neochvějné jako skála v souhře i intonaci. Dirigent Paavo Järvi se většinu času na hráče usmíval, vytvářel optimistický zářivý obraz Dvořáka, jak jej známe. Druhá věta byla výjimečná – taková pianissima a ztišení, zpomalení tempa, skoro zastavení bez dechu, jsme v partituře nevídali. V místech, kde hraje pouze pár nástrojů, jakoby kvarteto, se Järvimu podařilo vytvořit izolovaný ostrůvek intimní komorní atmosféry, něco jako „koncert v koncertu“ (dle vzoru divadlo na divadle). Bylo to okouzlující a publikum téměř nedýchalo. Järvi dirigoval Novosvětskou zpaměti, nejen svým elegantním rozmáchlým gestem, ale i celým tělem, když zdůrazňoval například rozšafný taneční ráz Dvořákovy hudby a natřásal se do rytmu. I na hráčích orchestru byla vidět mimořádná angažovanost. Poslední věta se prohnala Dvořákovou síní ve velkém tempu jako bouře. Publikum bylo nadšené a po superdlouhém potlesku si vyžádalo přídavek: Sibeliův Valse triste. Pokud předtím předvedl orchestr dechberoucí pianissima, zde bychom mohli ještě o jedno p přidat (pppp), kdyby taková značka v partituře existovala. Takové kousky nám Tonhalle připravil na úvod. Festival začíná a laťka je hodně vysoko.
Dvořákova Praha: Zahajovací koncert
čtvrtek 7. září, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program:
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95, B. 178, „Z Nového světa“
Účinkující:
Tonhalle-Orchester Zürich
Anastasia Kobekina – violoncello
Paavo Järvi – dirigent
