Dvořákova Svatá Ludmila ušima jednoho audiofila

Nedávno se mi dostala do ruky nahrávka Dvořákova méně hraného oratoria Svatá Ludmila, kterou řídí německý letos zesnulý dirigent Gerd Albrecht, jež byl několik let také šéfdirigentem České filharmonie, a byl neslavně odejit. Důvodů o tom bylo vysloveno několik, ale jedno je jisté, jestli nerozuměl českým filharmonikům nebo oni nerozuměli jemu, rozuměl české hudbě a natočil několik zdařilých nahrávek českých autorů.Jedná se o nahrávku Gerda Albrechta a WDR Sinfonieorchester Köln, Lívia Ághová (Ludmila), Michelle Breedt (Svatava), Piotr Beczała (Bořivoj), Luděk Vele (Ivan), WDR Rundfunkchor Köln, Pražský komorní sbor (nahráno 1999, Orfeo, CD 2000).

Dvořákovu Svatou Ludmilu znám ještě z vinylové nahrávky z roku 1964 dirigenta doktora Václava Smetáčka, později přepsané na CD, také velmi zdařilou, obsazenou renomovanými pěvci jako byla Eva Zikmundová, Věra Soukupová, Beno Blachut, Richard Novák se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a Pražským filharmonickým sborem. Této nahrávce nelze asi také mnoho vytknout, pěvecké obsazení je homogenní, české a srozumitelné. V nahrávce dominuje nádherný kovový soprán Evy Zikmundové, a pro mě pak barevný a kulatý tenor Beno Blachuta, po jehož odchodu česká hudební a pěvecká scéna dlouho hledala (a jestli vůbec někdy našla) náhradu.

Další Smetáčkova nahrávka Svaté Ludmily se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu z roku 1984, vydána na CD 1994, se už tak neprosadila a zůstala ve stínu jeho nahrávky první.

Jiří Bělohlávek, který se v poslední době též svým dirigentským uměním vyjádřil k odkazu Antonína Dvořáka soubornou nahrávkou jeho symfonií a koncertů, Svatou Ludmilu nahrál již v roce 2004, vydána 2005 na CD v krásném bookletu. Po prvním poslechu jsem tuto nahrávku odložil do knihovny (má opravdu hezkou obálku) a už nikdy nepustil. Přes veškerou snahu dirigenta o nový interpretační pohled a hvězdným obsazením ženských partů (Eva Urbanová – tehdy ještě na vrcholu a famózní Bernarda Fink), u mužských tenorů to byla až na Petera Mikuláše (u toho bych si v roli sv. Ivana představoval profundnější bas) tragédie. Nevím, kdo měl na svědomí obsadit do nemalé a nelehké role Bořivoje Stanislava Matise, který měl problémy nejen s intonací, rytmem, jednotností vokálů a občas zápasil i s barvou. Po poslechu nahrávky jsem byl tak rozhořčen a rozmrzen, že jsem dokonce napsal tajemnici paní Urbanové, jak je možné, že dala svolení, aby se objevila vedle takového zpěváka. Můj slušný dotaz zůstal bez odezvy. Pan Briscein, zpíval příjemně, ale Jeník v Prodance mu asi sluší víc. Vzhledem k tomu, že se jednalo o mimořádný projekt, jenž se jen tak nebude opakovat, s vidinou nahrávky, tak je dvojnásob škoda, že se nepodařilo sestavit zcela vyrovnaný sólový ansámbl a že někdo podcenil pěvecké obsazení.

Jsem velice rád, že vznikla i nahrávka Gerda Albrechta, která je po zvukové i pěvecké stránce velmi zdařilá, ačkoli se tam objevují dva zahraničí pěvci – Michelle Breedt z Jihoafrické republiky a Polák Piotr Beczała (dnes sólista Covent  Garden a Metropolitní opery), jejich čeština mě neuráží, protože celý svůj výkon směřují k dokonalé znělosti vokálů a popravdě řečeno vždy raději odpustím nepřesnost ve výslovnosti než špatnou intonaci, nebo když se tenor na fis dusí, že byste mu nejraději poskytli první pomoc, protože máte strach, zda to vůbec dozpívá. To se mi u pana Beczały stát nemůže. V árii Ó, cestu ukaž mi, jak jí mám dobýt……před křížem Krista na kolena padám při nádherných tenorových výškách se mi dostavuje mrazení v zádech a to je neklamná známka, že mám co dočinění s opravdovým umělcem. Dále je nutno litovat, že part Svatavy je tak skoupý a že paní Breedt nemůže rozvinout své pěvecké kvality v širší míře. Paní Ághová zní vyrovnaně ve všech polohách a na rozdíl od paní Urbanové nezpívá sebe ale Dvořáka. Výběr hlasů pěveckého kvarteta, Pražského komorního sboru byl asi velmi zdařilý a tomu odpovídá i celková úroveň nahrávky. Navíc ospravedlňuje i dirigenta Albrechta, že byl člověk na svém místě a tak jak se k němu zachovala česká politická a hudební elita je smutné. Ve světle všech těchto trapných skutečností možná mnohým uniklo, že Česká filharmonie si v zahraničí podržela renomé výjimečného orchestru především zásluhou Albrechtovy originální a objevné dramaturgie. Jeho vyhnáním se vůbec situace nevyřešila, naopak se Česká filharmonie dostala do velmi těžké situace střídáním šéfů a hostujících dirigentů, než se postu ujal natrvalo Jiří Bělohlávek. Přesto Gerd Albrecht nijak nezahořkl a po letech se vrátil do Prahy, aby tu provedl se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK Beethovenovu Devátou. I přes veškeré nástrahy po letech přiznal, že česká hudba a Praha v jeho životě hrály vždy výraznou roli. Říká: „Z hlediska mého uměleckého působení to byl nádherný čas.” Ať mu hrají andělé v nebi!

Foto archiv