Antonín Dvořák v oratoriu zhudebnil středověkou náboženskou sekvenci, za jejíhož autora je považován italský františkánský mnich Jacopone da Todi. Latinský text vypovídá o ukřižování Krista z pohledu jeho trpící matky. V mimořádně působivé gradaci je celá skladba dovedena do optimistické durové tóniny, která nenechává posluchače na pochybách o tom, že skladatelova víra vyšla z prožitých životních zkoušek neotřesena a vidí naději ve vzkříšení. Mohutný účinek finále umocňuje mistrovská fuga na slovo „amen“ a úchvatná a capellová sborová pasáž. Dvořákovo ztvárnění Stabat Mater patří mezi ty nejslavnější, po boku Pergolesiho, Rossiniho nebo nověji Pendereckého.
Claus Peter Flor byl hlavním hostujícím dirigentem Dallas Symphony Orchestra, London Symphony Orchestra a také v Tonhalle-Orchester Zürich, kde zároveň působil jako umělecký poradce. V letech 2008 až 2014 působil jako hudební ředitel Malajské filharmonie, se kterou spolupracoval na nahrávkách děl českých autorů. Byla to například symfonie Asrael Josefa Suka, která se setkala s celosvětovým ohlasem, a také Má vlast Bedřicha Smetany či několik děl Antonína Dvořáka. V repertoáru se Flor zaměřuje především na velká symfonická díla období romantismu a dále až po současnost.
Slovo dramaturga Martina Rudovského: Stála Matka bolu plná / vedle kříže uplakaná / na němž visel její Syn. Sekvence Stabat Mater, srdcervoucí středověký text o utrpení matky, která vidí svého milovaného Syna umírat na kříži, tvoří dnes neodmyslitelnou součást křesťanských Velikonoc. Je to text natolik silný, že jej zhudebnila řada skladatelů. V roce 1877 se k jeho zhudebnění uchýlil také Antonín Dvořák. Ve své tragické rodinné situaci plně prožíval každý verš. Hudba, která odráží jeho zármutek nad ztrátou všech svých tří dětí, je mimořádně prostoupená emocemi, ale také hlubokou pokorou k Bohu a nekonečnou nadějí.
