„Bylo to v ruských dějinách období chaosu a intrik, poznamenané otřesy na trůně. Takže děj jedné z oper skladatele Antonína Dvořáka šlo přizpůsobit současné době i vkusu,“ napsala dnes agentura AFP o Dvořákově opeře Dimitrij, poprvé scénicky uvedené ve Spojených státech tento pátek ve Fisher Center – Bard College v Annandale on Hudson na severu státu New York.
„S ruskými intrikami a zpochybněním legitimity moci nabízí Dvořákův Dimitrij zjevnou paralelu s USA roku 2017, kdy postavením prezidenta Donalda Trumpa otřásají obvinění ze sepětí s Ruskem a pochyby ohledně politické důvěryhodnosti politika-miliardáře,“ poznamenala agentura.
Ve skutečnosti se inscenace více týká samého Ruska. Při uvedení na Bard College je dílo částečně situováno do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, jiné chaotické doby v ruských dějinách mezi pádem Sovětského svazu a příchodem Vladimira Putina k moci.
Dvořákův Dimitrij se odehrává na počátku sedmnáctého století, v době válek a hladomorů v Rusku, které prožívá mocenské vakuum před příchodem Romanovců, poslední carské dynastie. V úvodní scéně hlavní postava díla táhne s polským vojskem na Moskvu v boji o ovládnutí Ruska. Pražská premiéra dnes i u nás zřídka uváděné Dvořákovy opery slavila úspěch v roce 1882, ale pak skladatel Dimitrije přepracoval a o více než století později se opera skoro nikdy nehrála mimo své rodiště.
Prezident Bard College Leon Botstein, který je současně vynikajícím dirigentem, však hájí neznámá díla. Botsteina okouzlil námět opery a fascinovala hudba, utkaná z jemných harmonií, příznačných pro Dvořáka. V díle je cítit i silný vliv italské opery, píše zahraniční agentura a cituje dirigenta: „Celek vytváří ohromující, podmanivé dílo, dalo by se dokonce říci, že trefné. Proč tedy zůstávalo opomíjené?“
Sedmdesátník Botstein, který vede Bard College od roku 1975 a učinil z tohoto soukromého zařízení v idylickém údolí řeky Hudson intelektuální křižovatku, se věnuje oživování zapomenutých děl. Dimitrij je součástí letního festivalu Bard SummerScape, zaměřeného letos na Fryderyka Chopina.
Leon Botstein, který také řídí newyorský Americký symfonický orchestr, rád kritizuje operní domy, zejména ve Spojených státech, které podle něj až příliš lpí na známých dílech a věhlasných zpěvácích.
„Je to hon na toho, koho považují za novou hvězdu, Enrica Carusa naší doby,“ říká v narážce na slavného italského tenora z počátku minulého století. „Je to samozřejmě směšné, protože opera již nezaujímá takové místo v kultuře, jaké mívala v době, kdy katapultovala Carusa do výšin světového věhlasu,“ poznamenal. Uctivou výjimku uděluje Plácidu Domingovi.
Při vší podpoře pro nová díla se Leona Botsteina hluboce dotýká, jaké množství méně známých skladeb někdejších skladatelů upadá do zapomnění. Hudba se se podle něj stala jakýmsi bývalým olympijským sportem, z něhož si pamatujeme pouze vítěze, a to jen díky někdejším vítězstvím. „Je to směšné a velice smutné. Je to kulturní tragédie,“ říká americký dirigent.
