Dvořákův Jakobín v Plzni naposledy

  1. 1
  2. 2

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni se 14. června pod taktovkou šéfdirigenta Ivana Paříka rozloučila se svojí zatím poslední inscenací opery Antonína Dvořáka Jakobín. Téměř vyprodané divadlo bylo svědkem kupodivu až příliš věcného loučení, bez sentimentu. Ani samotné vyprodané hlediště sentiment neprojevovalo a potlesky po jednotlivých dějstvích byly poměrně chladné. Snad až v závěru samém publikum teprve roztávalo a dalo i najevo, které výkony derniéry ho nejvíc zaujaly. Musím dodat, že v odměření aplausu sólistům se zračilo poměrně dost reality, což zajisté být nemusí a mnohdy ani nebývá. Průběžný pocit, že snad do divadla na derniéru zavítalo spíše neoperní publikum, se tudíž nepotvrdil. xxDvořákův Jakobín, který zažil svoji premiéru v Národním divadle v Praze v roce 1889, je bez patosu českým operním klenotem. Vedle Smetanovy Prodané nevěsty je patrně nejčeštější operou s obrovským gejzírem hudebních nápadů a skvělou instrumentací. Je to půvabný obraz českého maloměsta doby rokoka z časů těsně po francouzské revoluci s využitím akcentace připomenutí hudebnosti českého prostředí. V postavě učitele Bendy postavil Dvořák pomník kantorům doby Raisovy. Rovněž u předlohy měl Dvořák, usilující o tradiční, přísně vystavěná libreta /ovšem se střídavým štěstím /, text Marie Červinkové – Riegrové. Naplnil ho takovou mírou hudební invence, nad níž dodnes žasneme, ale kterou už slovutný  Karel Kovařovic musel doplnit řadou škrtů, aby dílo bylo koncízní a mělo dobrý dramatický spád.

Psát o derniéře je vždy trochu zvláštní. Hudební interpretace je přísně vázána na čas (oproti výtvarnému či literárního umění), který je jí vyměřen. S derniérou odchází jakoby na věčnost. Zůstává jistě v paměti interpretů, kteří jí věnovali svůj talent i obrazně řečeno mnoho potu a dřiny. Zůstává ale vždy i v paměti diváků. Trvale u těch, které uměleckou silou oslovila. Slovy geniálního herce Ladislava Peška, zcela odchází smrtí posledního diváka, který ji viděl a uchovával si ji ve vzpomínkách…
Premiéra právě na věčnost odchozí inscenace byla v říjnu 2010. Hudební nastudování se chopil Ivan Pařík, v režii Magdalény Švecové, na scéně a v kostýmech Zuzany Přidalové. Sbory, které v Jakobínu mají důležitou roli, nastudoval Zdeněk Vimr. Plzeň si musela dané inscenace sama velmi cenit, neboť ji postavila na vždy ožehavou půdu přehlídky krajských operních scén v Praze ve Stavovském divadle. V ohlasech kritiky však v Praze příliš neuspěla, obdobně jako Budějovice s Verdiho Otellem. Právem?  Neprávem?  Shodou okolností?  To už lze zpětně seriózně zodpovědět jen obtížně. Já jsem inscenaci viděl až nyní v derniéře, a tak jen glosuji některými pozdními postřehy. Vědom si dobře faktu, že daná inscenace již je na onom uměleckém světě a za čas ji zcela určitě nahradí zcela jiná.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Jakobín (DJKT Plzeň)

[Celkem: 2    Průměr: 4/5]

Související články


Komentáře “Dvořákův Jakobín v Plzni naposledy

  1. Viděla jsem plzeňskou inscenaci Jakobína v Praze loni na operním festivalu a mně osobně se líbíla více než ta současná v Národním divadle.
    A kritika, kterou jsem zde někde četla „staromódní scéna, ve škole to vypadalo jako ve staré škole :-)“ – no to mi bylo milejší než když v pražské incenaci „ve škole“ padesátiletí sboristé házejí půl hodiny po susedech bábrlata, zatímco baleťáci nadzvedávají smyčci „děvčatům“ sukně -ono vše po chvíli omrzí, že?
    A pěvecké výkony byly vyrovnané, velice dobré, odcházela jsem spokojená! Pěkný, klasický Jakobín.

Napsat komentář

Reklama