Efektní „Vivaldi Recomposed“ s působivým Danielem Hopem na Strunách podzimu

Osvětlená plovoucí scéna na Vltavě, lodičky, rozsvícená večerní Praha… Pro někoho příslib neopakovatelného romantického zážitku, pro jiného kýč. Takto rozporuplně by se dala charakterizovat i hudebních složka druhého koncertu letošního ročníku Strun podzimu, který přinesl 19. září 2020 dvě moderní úpravy notoricky známých kompozic hudební minulosti: Smetanovu Vltavu v úpravě Jiřího Slavíka a Vivaldiho Čtvero ročních dob od aranžéra Maxe Richtera v podání Daniela Hopea a Epoque Orchestra.
Struny podzimu 2020, Vivaldi Recomposed: Daniel Hope (foto Petra Hajská)

Struny podzimu, hudební festival, který do Prahy každým rokem zve zajímavé a něčím originální osobnosti rozmanité hudební sféry, si pro své posluchače letos připravil novinku; poprvé totiž nabídl dva koncerty pod širým nebem. Před týdnem to bylo Avishai Cohen Trio na střeše Lucerny, dnes Daniel Hope a Epoque Orchestra na Vltavě. Tento festival se těší hojné divácké účasti už 24 let, ale troufám si tvrdit, že výběr těchto nových míst konání „přitáhl“ ještě větší množství posluchačů. Například dnes dokázalo spojení divácky přitažlivého programu, romantiky na Vltavě a taktéž určité nedobrovolné umělecké abstinence, kterou po jarním rušení kulturních akcí posluchači zažívali, shromáždit okolo tisícovky diváků (což ještě nepočítám posluchače, kteří koncert sledovali „na černo“ z mostu Legií nebo z nábřeží od Národního divadla). Klobouk dolů před organizátory, že dokázali uspořádat akci tohoto typu a velikosti i v kulturně nejisté době.

Hlavním lákadlem dnešního večera tedy byla osobnost houslisty Daniela Hopea (který s totožným repertoárem vystoupil – velice úspěšně – na Strunách podzimu před sedmi lety) a jeho „předskokanem“ se stal Jiří Slavík se svou skladbou Vltava na Vltavě. Toto zpracování výběrem hudebních prostředků pěkně dokumentuje, že mnohé věci se od Smetanových dob nezměnily, ale zároveň přináší i aktualizaci toku Vltavy (např. nejsou zahrnuty dnes již zkultivované svatojánské proudy). Kompozičně zajímavým a z hlediska výstavby díla účinným prvkem pak bylo zařazení krátkého sóla harfy, které poté přebraly housle, než zaburácel opět celý orchestr.

Struny podzimu 2020, Vivaldi Recomposed: Daniel Hope (foto Petra Hajská)

Dramaturgické spojení úprav právě Smetanovy Vltavy a Vivaldiho Čtvera ročních dob do jednoho koncertu se ukázalo jako velice vhodné. V obou případech se totiž jedná o díla (alespoň v českém prostředí) opakovaně uváděná a pro některé posluchače vzhledem k jejich koncertní frekvenci možná až únavná. Zvláště Vivaldi dostal nálepku turistické hudby a, jak příznačně píše Boris Klepal, „status osvědčené a patřičně otravné hudební vycpávky“.

Struny podzimu 2020, Vivaldi Recomposed: Daniel Hope (foto Petra Hajská)

A s tím se právě snaží Max Richter, autor projektu „Vivaldi Recomposed“, bojovat. Části této Vivaldiho notoricky známé kompozice dává do jiných kontextů, a to z hlediska stylovosti i instrumentace, čímž vytváří jakýsi dialog mezi stoletími. Od Vivaldiho si vypůjčuje ty nejznámější melodické obrysy, které poté spřádá do minimalistických patternů, čímž vytváří komfortní dojem poslechu „něčeho, co už znám“, ale co zároveň přináší něco nového. Díky aktualizaci hudebních vyjadřovacích prostředků má pak tato úprava výhodu v tom, že je schopna uspokojit ucho kdejakého moderního posluchače. Mnohým náročnějším posluchačům ale (a musím se přiznat, že k nim patřím) nevyhovuje velký důraz na efekt: nadužívání některých minimalistických prostředků (např. gradace vytvořená pouze zvyšováním dynamiky při opakování rytmicko-melodických vzorců a poté general pauza) nebo efektně působící táhlá melodie v sólových amplifikovaných houslích, která se zvukově až nepřirozeně nese skrz masu ostinátní repetitivnosti v orchestru.

Struny podzimu 2020, Vivaldi Recomposed: Daniel Hope (foto Petra Hajská)

Dalo by se namítnout, že tato hra s působivostí interpretace je způsob, jakým se v současnosti dociluje dojmu hudebního virtuóza. Ve Vivaldiho době stačilo ohromit diváky běhavými pasážemi a jinými technicky náročnými prostředky, ale stačí to dnes? Nepotřebuje dnešní průměrný divák ještě něco víc, aby byl ohromen podobnou měrou jako posluchač v 18. století? Domnívám se, že o ono „něco víc“ se pořadatelé snaží. Hudba bývá posluchači vtloukána do hlavy působením na jeho primární smysly. Do toho když se ještě přidá prostředí světýlek, řeky… Někdo je nadšen, pro jiného tento přístup překonává hranici kýče.

Struny podzimu 2020, Vivaldi Recomposed (foto Petra Hajská)

Co však lze z o něco objektivnějšího pohledu potvrdit, jsou neodmyslitelné interpretační kvality Epoque Orchestra i hlavního aktéra dnešního večera, Daniela Hopea. Tento houslista hrál stejný program již mnohokrát; technicky má skladbu naprosto zvládnutou, a tak si může s interpretací už jen tak pohrávat, což se dnes nejednou potvrdilo. Škoda jen, že (pravděpodobně kvůli technické nemožnosti zcela zesynchronizovat amplifikovaný zvuk) na diváky někdy působilo, že mu ne vždy úplně vyšla souhra s orchestrem. Jeho nástupy, které byly někdy až moc napřed, spolu se ztrácející se konkrétností zvuku, vznášejícího se nad vodou, dodaly – na této vysoce profesionální úrovni – místy dojem určité rozkolísanosti.

Koncert však měl u publika obrovský úspěch. Ovacemi ve stoje si publikum vyžádalo dva přídavky: September Song Kurta Weilla v úpravě Paula Batemana a Humoresku Antonína Dvořáka.

5 1 vote
Ohodnoťte článek

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments