Emergency Dances II. – Limity tělesnosti

Druhé podzimní vydání tohoto tanečně pohybového večera, iniciovaného uměleckým uskupením Tantehorse v roli kurátora, mělo podtitul „Limity tělesnosti“. Opět ve velkém sále Paláce Akropolis, který byl tentokrát proměněn do arény se sezením ve třech směrech, se představili mladí tvůrci, prezentující svůj úhel pohledu a tělesnou zkušenost na základě daného tématu. Vzhledem k tomu, že stejně jako v minulých uvedeních večerů Emergency Dances se i tento hlásil ke snaze o kritický dialog mezi tvůrci a veřejností, přinášíme do této debaty tuto recenzi, byť s omluvou za menší zpoždění.

Večer otevřela mladá slovenská tanečnice Bora Debnárová, která spolu s Jindřiškou Křivánkovou a za doprovodu živé hudby a zpěvu autorek RRRR+A, připravila tanec s názvem Not To Take a Prayer, snažící se vnímat tělesnost v jeho duchovní intimitě. Anotace v programu odkazovala k výzkumu tělesného stavu modlitby skrze Alchemy of Breath, což je způsob metody osobnostního rozvoje pomocí systematiky vzorců dechových cvičení. V celku ale větší přínos tomuto dílu nelze konstatovat, rozporuplný výsledek jejich snažení působil trochu smutným dojmem, vzhledem k tomu, jaké inspirativní možnosti téma samotné nabízí. Taneční pohyb se své podobě neoddálil formě, kterou můžeme vidět například u účastníků tanečních parties. Bohužel v některých chvílích scházela vzájemnost dynamická a rytmická korespondence tance s hudbou (především u Bory Debnárové), čímž se ještě zdůraznila nevýraznost celé taneční akce a akcentoval dojem existence její pevné struktury. Ovšem v rámci zkoumání spirituality a transcendence během představení je takovýto jev poměrně dysfunkční a v případě snahy o sdělení výsledku výzkumu zase neúčelný. Pro diváka byla bezpochyby jediným zajímavým zážitkem možnost vidět opravdu tančit Jindřišku Křivánkovou, které svou přirozeností pohybu dodala celkové atmosféře dojem příjemného pohlazení za zvuku world music.

Homo Sensorium byl název druhé autorské performance, kterou vytvořili choreograf Martin Talaga a vizuální umělec Denis Baštuga. Kromě jejich obnažených těl podložených dvěma dlouhými úzkými tubusy evokujícími falus, která procházela minimalistickými pohyby z pózy do pózy, dominovaly jevišti především čtyři dřevěné rámy vymezující prostor pro existenci těl. Vizuální efekt pracující s tělem jako architekturou působil velmi distingovaně a homo sensorium v něm představoval další stupeň vývoje člověka jako živočich, jehož údy mají schopnost rozpoznávat a analyzovat povrch i prostor okolí. Příjemné časování a hudba Filipa Míška daly této intelektuální vizi velmi vkusnou podobu.

Experiment pro dvě herečky a šicí stroj naopak využíval tělo jako společensko-politický nástroj, což je jako heslo ovšem spíše trochu klišé než jakákoliv forma angažovanosti v této audiovizuální performanci nazvané Druhá kůže. Dílo je společnou kooperací česko-polského týmu vedeného režisérkou Aidou Mujačič a scénografkou Kristýnou Kužvartovou. Šicí stroj jako metaforické zpodobnění výroby je hlavním hrdinou na scéně, která v tomto večeru již byla vůči divákovi situována jednosměrně. Dvě herečky (Ewa Zurakowska, Paula Dobozs) v různých situacích při šití v různých scénách doplňoval 8mm film promítaný naživo, což v tomto konkrétním večeru přineslo i technické problémy. Tím se zřejmě značně proměnilo i celkové vnímání tohoto závěrečného kusu publikem. Do určité chvíle totiž fungovalo vše, jak mělo: dynamika časování, práce se zvukem stroje, expresivita jednotlivých obrazů, nicméně najednou jako by černá tma zahalila nejen sál, ale i mysl tvůrců a v rozvleklosti zbylé části díla se ztratila jeho vlastní souvztažnost i logika. Ale i to se může stát, protože divadlo je živý proces a každé představení tak trochu sázkou do loterie. Tak snad při příštím uvedení to vyjde, protože dle startu bylo znát, že to stojí za to. Hodně štěstí v novém roce.

Emergency Dances II.

Not To Take a Prayer
Koncept: Bora Debnárová
Dramaturgie: Jindřiška Křivánková
Performují: Bora Debnárová, Jindřiška Křivánková
Hudba, zpěv: RRRR+A
Light design: Karlos Šimek
Výtvarník kostýmu: Andrijana Trpkovič

Homo Sensorium
Koncept, choreografie, performance: Martina Talaga, Denis Baštuga
Hudba: Filip Míšek
Light design: Karlos Šimek

Druhá kůže
Námět a scénář: Aida Mujačić, Kristýna Kužvartová
Režie: Aida Mujačić
Dramaturgie: Małgorzata Chodyna
Performance: Ewa Zurakowska, Paula Dobosz
Hudba: Aida Mujačić, Josef Láska, Michal Nachtigal
Scénografie, kostýmy: Kristýna Kužvartová, Michal Nachtigal
Film, video: Ilona Malá
Light design: Michal Horáček

Premiéra: 21. 10. 2019, Palác Akropolis

Psáno z představení 20. 11., Palác Akropolis.