Emil Viklický: K opeře mě teď hned tak někdo nedostane

Svůj první rozhovor s Emilem Viklickým jsem před časem dělala korespondenčně a byla to pro mě tragédie. Na každou otázku přišla jako odpověď jedna či dvě věty. Písemná sdílnost mu rozhodně není vlastní, a proto jsem využila jeho přítomnosti v Olomouci, kde je na první prosincový čtvrtek ohlášen v sále Reduta Moravské filharmonie slavnostní koncert ke skladatelovým šedesátým pátým narozeninám, nazvaný Pocta olomouckému rodáku Emilu Viklickému. Jeho rodné město se letos hlásí ke slavnému rodákovi více než kdy předtím! Nejen tímto symfonickým koncertem, ale i jazzovým koncertem v Jazz Tibet Clubu a operním večerem, který zmapuje Viklického dosavadní operní tvorbu. Strávila jsem hodinku s příjemným společníkem, osobně mnohem sdílnějším, který se začal vzpěčovat jen při mém neobratném použití slov jako nejlepší nebo slavný…
Kdy jste se rozhodl, že se budete seriózně věnovat hudbě? Ještě po dvacítce jste studoval na univerzitě v Olomouci matematiku, takže jak to vlastně bylo?

Všechno byla otázka toho, co se tady dělo. Já jsem chtěl vždycky dělat muziku, ale ukázalo se, že mám talent na matematiku. Byl jsem poslušný syn a otec říkával: „Prosím tě, chceš mít dalšího umělce v rodině?“ Nechtěl jsem…

Kdo z vaší rodiny byl ten umělec číslo jedna?

Je známo, že můj tatínek učil tady na univerzitě výtvarnou výchovu a můj strýc Viktor Viklický byl výtvarník. Ten byl to číslo jedna. Ve třicátých letech namaloval Masarykův portrét, podle kterého se v roce 1936 dělala jeho známka. On byl v roce 1948 odsouzený a zavřený. Řekl údajně v holickém pivovaru, že není boha, který by ho donutil pracovat na komunisty. O tom, že to řekl, já nepochybuji. Byl úspěšný portrétista a bonviván, měl rád kulečník, víno, ženy… Otec mi to nikdy otevřeně neřekl, jen naznačil něco o aférce s dámou, jejíž manžel se po osmačtyřicátém dostal k moci a takto se mu „odměnil“. Od pétépáků se vrátil, když mi bylo pět, tedy v roce 1955.

Takže není divu, že rodina nebyla nadšená z dalšího umělce…

Matika mi šla, tak jsem ji vystudoval. Je známo, že se matematika pojí jednoznačně s hudbou, to říká František Koukolík. Psychiatři to vědí a teď mi říkal náš dirigent Tim Hankewich, že se v Americe otevírají fakulty, nazývané science – matematika, fyzika, chemie – a hned k nim přiřadí hudbu! U nás to zatím není, ale v Americe na to přišli a už to takto funguje.

Vy jste vlastně také exemplární příklad toho, že to spojení funguje…

Psychologové říkají, že existuje mnoho příkladů dětí, které by chtěly dělat muziku a zároveň mají i velký matematický talent, a nemohou se rozhodnout. Šel jsem studovat matematiku, protože to bylo v Olomouci, nikam jsem nemusel… Diplomku jsem dělal ze symetrických polynomů a pan profesor Jiroušek mě navrhl na doktorát. S novým, takovým ruským titulem „promovaný matematik“ a s doporučujícími papíry v ruce jsem šel na studijní oddělení. Tam mi jeden soudruh řekl, že ho mé symetrické polynomy nezajímají, a že pokud chci doktorát, budu studovat marxismus, až se ze mě bude kouřit. A to jsem opravdu nechtěl.Takže jste se začal věnovat hudbě. Měl jste svobodné povolání v socialismu hned od začátku?

Jasně! Bylo to docela srandovní. Rozhodl jsem se jít do Prahy a začal jsem hrát jazz s Luďkem Hulanem. Jazz se tehdy hrál sice málo, ale hrál se. Ovšem musel jsem na vojnu. Naštěstí mě vzali do AUS a mezitím jsem si během toho roku vojny kontakty v Praze rozšířil a mohl jsem tím pádem jen hrát.

Kdy jste začal skládat, tedy opravdu psát party, nejen jazzové improvizace?

Hned. Je třeba pochopit, že jazzový pianista není jenom interpret, ale kromě toho musí umět přemýšlet, jak hrát nějaké sólo, improvizaci. Improvizace musí mít nějaký tvar, musí to být, jak já říkám, „instantní káva“.

Ale improvizace je umění okamžiku.

No, ale dvacet let trvá, než se to člověk naučí! Dá opravdu práci a je velice těžká, aby vše dávalo smysl…

Co a proč považujete za svůj největší umělecký úspěch?

To budou muset zhodnotit jiní. Mám rád melodram pro bigband Wyntona Marsalise a dva recitátory na text Václava Havla The Mystery of Man. Byl napsán v roce 2004 pro koncert u příležitosti otevření Lincoln Center of Jazz v New Yorku se třemi koncertními sály. Bylo tehdy třikrát vyprodáno pro tři tisíce lidí a noviny psaly skvělé recenze. Pan prezident do jedné z rolí chtěl původně Richarda Gera, ale ten kvůli jiným závazkům nemohl. Jezdil jsem ve výtahu s Glenn Close nebo Normanem Freemanem a vše bylo vykoupeno osmerou prohlídkou u ochranek. Chci tím jen říct, že tato skladba měla asi největší společenský dopad! Jestli ale je nebo není ta moje nejlepší, to posoudit neumím. K tomu je hudební kritik!

V mém melodramatu nakonec účinkovala u nás vcelku neznámá, nicméně v Americe velice uznávaná a slavná shakespearovská herečka Alfre Woodward a mužskou roli dělal „čenošský Belmondo“ Mario van Peebles. Prosil jsem o radu paní režisérku Lídu Engelovou a ta mi jen řekla, že potřebuji co největší kontrast v provedení – na jedné straně Havel filozof, na druhé Havel člověk. Alfre seděla v krásných dlouhých šatech a četla Havlovy myšlenky o důstojnosti a mysterióznosti člověka. Mario dostal jedinou instrukci, že nesmí přijít ve smokingu jako všichni ostatní muži a to že bude ten kontrast! Na koncert tedy dorazil v džínách, černém triku a v černé kožené bundě. Recitoval texty typu „Olgo, prosím tě, neposílej mi citrony, jsou těžký, pošli mi radši tři sta dobrejch cigaret!“ Nevím, jestli už to tehdy nebylo malinko „za čáru“, kdyby to Havel viděl… Na koncertě měla moje skladba ze šesti (po dvaceti pěti minutách) uváděných jednoznačně největší ohlas! Já jsem totiž měl zkušenost z opery, ostatní „kluci jazzoví“ – a že to byli páni jazzmani – tu zkušenost neměli, chybělo jim to drama, které u mě díky kontrastu bylo! Bylo to prostě dokonalé.

Dostali jsme se nějak oklikou k mé další otázce – jak jste se dostal k opeře? Proč jste si ji vybral? Vy, jazzový skladatel a pianista…

Zvolil jsem operu proto, že jsem chtěl napsat nějakou velkou formu. Nikdy jsem nebyl jen jazzman. Jsem matematik, který od začátku, tedy od roku 1971, píše soudobou muziku! Začal jsem dokonce psát soudobou muziku podle matematických modelů! Dokonce jsem chtěl psát diplomku na Markovovy řetězce, což je pravděpodobnost pravděpodobnosti. Nejsem jazzový pianista, ale skladatel, který zjistil, že matematické modely nikam nevedou. Když jsem v průběhu těch let do své první opery psal pro jazz, vždycky mi to vyskočilo.

Jak jsme mluvili o tom melodramatu… Tehdy se mě jeho dirigent Wynton Marsalis ptal, proč po první i druhé jazzové větě je ta třetí soudobá muzika? Já na to: protože to tak je, já to tak chci! Protože mi to prostě tak vyšlo! Nikdy jsem se nevešel jen do jazzové škatulky, do které mě novináři pořád cpou.

Jaký vztah máte k opeře jako k živému umění?

K Janáčkovi! Jednoznačně! Nebo to je také Britten.

A co třeba Verdi nebo Puccini?

Puccini! Ten byl dokonalý! Puccini ale bral spoustu našich dalších skladatelů, jako byli Štaidl nebo Svoboda. Tam odtud to všechno tahali, což je dobře, protože Puccini je dokonalý!

Takže prvotní popud napsat operu vzešel od koho?

Už jsem říkal, že jsem chtěl zkusit velkou formu!

Ano, ale velká forma je i symfonie nebo symfonická báseň…

Ale ty mě nebaví. Opera je drama, je to vášeň! Symfonická báseň, to mě nikdy nenapadlo, i když mám ve čtvrtek v Olomouci vlastně koncert složený z mých symfonických věcí…Posuňme se tedy k oné slavnostní události, která vás čeká: ke koncertu Moravské filharmonie, nazvanému Pocta olomouckému rodáku Emilu Viklickému. Je to koncert k vašim půlkulatým narozeninám… Odkud vzešel prvotní popud jej uspořádat?

To se zeptejte mé kamarádky Kateřiny Zahradníčkové, jak ji to napadlo. Vloni mi zavolala, jestli nebudu mít příští rok nějaké výročí. No a teď jsem byl už v Olomouci v kapli Božího těla, pak v Jazz Tibet klubu a teď i ve Filharmonii! A Kateřina připravila ještě večer z ukázek z mých oper, které budou zpívat členky souboru Ensemble Damian Markéta Israel Večeřová a Anna Jelínková, a taky Jiří Přibyl z Moravského divadla v Olomouci. – Vůbec bych se nedivil, kdyby příští týden nikdo nepřišel! Proto, že už by byli všichni na mě naštvaní…

Počkejte, kolikrát jste kromě Jazz klubu v Olomouci koncertoval?

Nikdy. Jednou mi dalo město nějakou cenu, ale já si pro ni nepřišel. Byl jsem jinde…

A pro tento slavnostní koncert jste napsal novou skladbu, že?

Obrazy pro orchestr. Ty budou mít v Olomouci českou premiéru. Měla být sice světová, ale košická filharmonie přesunula termín koncertu a olomouckou tím pádem předběhla. S dirigentem Timem Hankewichem jsme z Košic přijeli rovnou sem do Olomouce.

Co bude dál na programu?

Moravský triptych pro mezzosoprán a orchestr. Ten jsem napsal v roce 2004 pro brněnskou Filharmonii a Zuzanu Lapčíkovou. Sólo bude teď zpívat další olomoucká rodačka Anna Jelínková. Díky Triptychu jsem se v Americe seznámil s dirigentem slavnostního koncertu Timothy Hankewichem! Ten tam měl velký úspěch, protože sólo zpívala Iva Bittová. Dokonale uměla prodat to drama, které je skoro operním příběhem. Matka synáčkovi nalila medu a jeho dívce jedu, jenomže on se synáček napil jedu…

Dvojkoncert pro harfu, hoboj a orchestr, to je docela zajímavá skladba! Jana Boušková, naše skvělá harfistka, chtěla po mě koncert, totéž Jan Adamus pro hoboj. Hlavně mladým a krásným ženám se těžko říká ne. Slíbil jsem, dlouho pak odolával a nakonec jsem oběma napsal ten kus dohromady! Jana Boušková je fenomenální, dokáže stisknout na harfě tři pedály na jedné straně, což znalci jistě musí ocenit!

Nakonec přijdou na řadu Klíče od svítání. Ty si u mě objednala v roce 1991 dramaturgyně žilinské filharmonie jako reflexi na tehdejší rozdělování republiky. My jsme to rozdělení mnozí nechtěli, protože jsme věděli, že to pro oba národy bude minus! Inspirací mně byla píseň z Bartókovy sbírky Keby som mal klúče, zajímavá nejen tím, že začíná dvěma kvartami nad sebou, což je naprosto úžasné, ale i svým textem. Mladý muž v ní chce klíček od svítání, aby mohl pořád zůstat u své milé. Takže docela symbolický text. Tato skladba bude mít už své čtrnácté provedení, hrála se nejen u nás, ale i v Německu, Polsku, na Slovensku.

Při koncertu budete i účinkovat, že? Pokřtíte nově zakoupené koncertní křídlo Steinway…

Ano, a je vynikající, už jsem na něj cvičil! V Triptychu i v Klíči budu hrát klavírní part.Dovolte mi na závěr obligátní otázku. Co vás teď v nejbližší době čeká a jaké jsou vaše další sny a plány? Rodí se třeba nějaká nová opera?

Po olomouckém koncertu rychle odjíždím do Prahy, protože mě čeká zájezd do Tokia. A sny? To vám neřeknu, protože jsem pověrčivý. Operu… Jedině na objednávku! Že bych trávil půl roku života proto, aby mi pak z mé opery vyndali osm minut jako v Máchovi, to se mi nechce. Když někdo nerespektuje, co jsem napsal já… To by se muselo všechno smluvně ošetřit… Námět v hlavě nějaký mám, ale sešlo se mi tolik nabídek k hraní, že teď prostě hraju. K opernímu světu mě teď hned tak někdo nedostane!

Pane Viklický, děkuji za rozhovor. Přeji vám vše nejlepší k narozeninám, pevné zdraví a i do dalších let hodně úspěchů!

Vizitka:
Emil Viklický se narodil v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, takže ho po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.

První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy, a to jak v rytmice, tak zejména v rozvíjení tématu improvizacemi. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, a na sólové desce Zuzany Lapčíkové. Ta se ještě spolu s kontrabasistou českého původu Jiřím Georgem Mrazem podílí na další Viklického nahrávce, která se natáčela v roce 2000 v USA pro firmu Fantasy/Milestone (číslo desky MCD 9309-2) a jež představuje zatím nejintegrálnější propojení jazzu s moravským folklorem.

Po vydání debutového alba se však Emil Viklický zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem. Po návratu ze studií natočil alba Okno a Dveře se svými spolužáky, kytaristou Billem Frisellem, baskytaristou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Krátce poté natočil album duet s klavíristou Jamesem Williamsem, který nejen hostoval i v SHQ, ale s nímž spolupracuje dodnes – koncert ve Španělském sále 1999.

V osmdesátých letech se Emil Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím, ať již s Joe Newmanem na albu Midgets, ale především se skandinávskými muzikanty: hrál s Česko-norským bigbandem na albu Jazznost a úzkou spolupráci s Viklickým navázal finský trumpetista a skladatel Jarmo Sermilä. Viklický a Sermilä nejen natočili pouze v duu experimentálně laděné album Confluence plné elektroniky, ale oba také účinkovali v Česko-finském kvartetu. Jejich spolupráce trvá nadále, koncem devadesátých let natočili industriálem ovlivněné album improvizací Neuro. Mezinárodním projektům se Emil Viklický věnoval i v devadesátých letech, kdy nahrál s kvartetem Bennyho Baileyho album While My Lady Sleeps, s americkým multiinstrumentalistou Scottem Robinsonem desku Magic Eye, s britskými jazzmany saxofonistou Julianem Nicholasem a bubeníkem Dave Wickinsem album Food Of Love a s belgickým saxofonistou Stevem Houbenem desku Bohemia After Dark.

Od počátku osmdesátých let se však Emil Viklický začal věnovat také vážné hudbě, zejména komorní (Částečná symetrie pro flétnu, hoboj, basklarinet a piano, Tauromaquia pro hoboj, housle a piano nebo Adaemus pro sólový hoboj), zároveň hodně experimentoval také v oblasti elektroakustické hudby. Spojení vážné hudby s jazzem nepřinášela jen skladba Par pondus pro housle a jazzový big band, ale také vysoce ceněné album Homage To Joan Miró, na kterém hostovalo Talichovo kvarteto.

V devadesátých letech vyšlo i první album věnované čistě vážné hudbě, jímž byla Pocta Josipu Plečnikovi, kde klíčové Dopisy Plečnikovi zpívala Magdalena Kožená. V září 2000 měla ve Státní opeře premiéru Viklického opera Faidra, která zvítězila v mezinárodní soutěži nazvané Nová opera pro Prahu 2000.

V roce 2002 měla v Berlíně koncertní premiéru opera Der Ackermann und Der Tod (Oráč a Smrt), jevištní premiéra byla ve Státní opeře Praha v lednu 2003 pod taktovkou Přemysla Charváta s Janou Sýkorovou a Alešem Brisceinem v hlavních rolích. Tato pražská inscenace byla pohostinsky uvedena na obou berlínských operních scénách Deutches Oper a Unten den Linden s velkým úspěchem.

V květnu roku 2003 měla premiéru v pražském Národním Divadle (Kolowrat) komorní opera Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ na libreto Yohanana Kaldiho. Toto představení bylo bez souhlasu autora zkráceno cca o 8 minut, takže na své první kompletní uvedení tato opera teprve čeká.

Lincolnovo Centrum v New Yorku si od E. Viklického objednalo v roce 2004 melodram na text Václava Havla. Skladba The Mystery of Man zazněla při slavnostním otevření nového koncertního sálu v New Yorku, Columbus Circle ve dnech 28.–30. října 2004 v podání Bigbandu Wyntona Marsalise a recitátorů Alfree Woodardové a Mario Van Peeblese.

Značnou část své energie vkládá Emil Viklický do tvorby filmové hudby, které se věnuje od poloviny osmdesátých let, kdy složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.

Rozsáhlou tvorbou, výrazně přesahující hranice jazzu, potvrdil Emil Viklický svou všestrannost a jasně ukázal, že patří k nejosobitějším domácím tvůrcům přelomu tisíciletí.

(Zdroj: www.viklicky.com)

Foto archiv, archiv Emila Viklického, Tomáš Krist