Emil Viklický: K opeře mě teď hned tak někdo nedostane

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Svůj první rozhovor s Emilem Viklickým jsem před časem dělala korespondenčně a byla to pro mě tragédie. Na každou otázku přišla jako odpověď jedna či dvě věty. Písemná sdílnost mu rozhodně není vlastní, a proto jsem využila jeho přítomnosti v Olomouci, kde je na první prosincový čtvrtek ohlášen v sále Reduta Moravské filharmonie slavnostní koncert ke skladatelovým šedesátým pátým narozeninám, nazvaný Pocta olomouckému rodáku Emilu Viklickému. Jeho rodné město se letos hlásí ke slavnému rodákovi více než kdy předtím! Nejen tímto symfonickým koncertem, ale i jazzovým koncertem v Jazz Tibet Clubu a operním večerem, který zmapuje Viklického dosavadní operní tvorbu. Strávila jsem hodinku s příjemným společníkem, osobně mnohem sdílnějším, který se začal vzpěčovat jen při mém neobratném použití slov jako nejlepší nebo slavný
Kdy jste se rozhodl, že se budete seriózně věnovat hudbě? Ještě po dvacítce jste studoval na univerzitě v Olomouci matematiku, takže jak to vlastně bylo?

Všechno byla otázka toho, co se tady dělo. Já jsem chtěl vždycky dělat muziku, ale ukázalo se, že mám talent na matematiku. Byl jsem poslušný syn a otec říkával: „Prosím tě, chceš mít dalšího umělce v rodině?“ Nechtěl jsem…

Kdo z vaší rodiny byl ten umělec číslo jedna?

Je známo, že můj tatínek učil tady na univerzitě výtvarnou výchovu a můj strýc Viktor Viklický byl výtvarník. Ten byl to číslo jedna. Ve třicátých letech namaloval Masarykův portrét, podle kterého se v roce 1936 dělala jeho známka. On byl v roce 1948 odsouzený a zavřený. Řekl údajně v holickém pivovaru, že není boha, který by ho donutil pracovat na komunisty. O tom, že to řekl, já nepochybuji. Byl úspěšný portrétista a bonviván, měl rád kulečník, víno, ženy… Otec mi to nikdy otevřeně neřekl, jen naznačil něco o aférce s dámou, jejíž manžel se po osmačtyřicátém dostal k moci a takto se mu „odměnil“. Od pétépáků se vrátil, když mi bylo pět, tedy v roce 1955.

Takže není divu, že rodina nebyla nadšená z dalšího umělce…

Matika mi šla, tak jsem ji vystudoval. Je známo, že se matematika pojí jednoznačně s hudbou, to říká František Koukolík. Psychiatři to vědí a teď mi říkal náš dirigent Tim Hankewich, že se v Americe otevírají fakulty, nazývané science – matematika, fyzika, chemie – a hned k nim přiřadí hudbu! U nás to zatím není, ale v Americe na to přišli a už to takto funguje.

Vy jste vlastně také exemplární příklad toho, že to spojení funguje…

Psychologové říkají, že existuje mnoho příkladů dětí, které by chtěly dělat muziku a zároveň mají i velký matematický talent, a nemohou se rozhodnout. Šel jsem studovat matematiku, protože to bylo v Olomouci, nikam jsem nemusel… Diplomku jsem dělal ze symetrických polynomů a pan profesor Jiroušek mě navrhl na doktorát. S novým, takovým ruským titulem „promovaný matematik“ a s doporučujícími papíry v ruce jsem šel na studijní oddělení. Tam mi jeden soudruh řekl, že ho mé symetrické polynomy nezajímají, a že pokud chci doktorát, budu studovat marxismus, až se ze mě bude kouřit. A to jsem opravdu nechtěl.Takže jste se začal věnovat hudbě. Měl jste svobodné povolání v socialismu hned od začátku?

Jasně! Bylo to docela srandovní. Rozhodl jsem se jít do Prahy a začal jsem hrát jazz s Luďkem Hulanem. Jazz se tehdy hrál sice málo, ale hrál se. Ovšem musel jsem na vojnu. Naštěstí mě vzali do AUS a mezitím jsem si během toho roku vojny kontakty v Praze rozšířil a mohl jsem tím pádem jen hrát.

Kdy jste začal skládat, tedy opravdu psát party, nejen jazzové improvizace?

Hned. Je třeba pochopit, že jazzový pianista není jenom interpret, ale kromě toho musí umět přemýšlet, jak hrát nějaké sólo, improvizaci. Improvizace musí mít nějaký tvar, musí to být, jak já říkám, „instantní káva“.

Ale improvizace je umění okamžiku.

No, ale dvacet let trvá, než se to člověk naučí! Dá opravdu práci a je velice těžká, aby vše dávalo smysl…

Co a proč považujete za svůj největší umělecký úspěch?

To budou muset zhodnotit jiní. Mám rád melodram pro bigband Wyntona Marsalise a dva recitátory na text Václava Havla The Mystery of Man. Byl napsán v roce 2004 pro koncert u příležitosti otevření Lincoln Center of Jazz v New Yorku se třemi koncertními sály. Bylo tehdy třikrát vyprodáno pro tři tisíce lidí a noviny psaly skvělé recenze. Pan prezident do jedné z rolí chtěl původně Richarda Gera, ale ten kvůli jiným závazkům nemohl. Jezdil jsem ve výtahu s Glenn Close nebo Normanem Freemanem a vše bylo vykoupeno osmerou prohlídkou u ochranek. Chci tím jen říct, že tato skladba měla asi největší společenský dopad! Jestli ale je nebo není ta moje nejlepší, to posoudit neumím. K tomu je hudební kritik!

V mém melodramatu nakonec účinkovala u nás vcelku neznámá, nicméně v Americe velice uznávaná a slavná shakespearovská herečka Alfre Woodward a mužskou roli dělal „čenošský Belmondo“ Mario van Peebles. Prosil jsem o radu paní režisérku Lídu Engelovou a ta mi jen řekla, že potřebuji co největší kontrast v provedení – na jedné straně Havel filozof, na druhé Havel člověk. Alfre seděla v krásných dlouhých šatech a četla Havlovy myšlenky o důstojnosti a mysterióznosti člověka. Mario dostal jedinou instrukci, že nesmí přijít ve smokingu jako všichni ostatní muži a to že bude ten kontrast! Na koncert tedy dorazil v džínách, černém triku a v černé kožené bundě. Recitoval texty typu „Olgo, prosím tě, neposílej mi citrony, jsou těžký, pošli mi radši tři sta dobrejch cigaret!“ Nevím, jestli už to tehdy nebylo malinko „za čáru“, kdyby to Havel viděl… Na koncertě měla moje skladba ze šesti (po dvaceti pěti minutách) uváděných jednoznačně největší ohlas! Já jsem totiž měl zkušenost z opery, ostatní „kluci jazzoví“ – a že to byli páni jazzmani – tu zkušenost neměli, chybělo jim to drama, které u mě díky kontrastu bylo! Bylo to prostě dokonalé.

Dostali jsme se nějak oklikou k mé další otázce – jak jste se dostal k opeře? Proč jste si ji vybral? Vy, jazzový skladatel a pianista…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář