Emmanuel Villaume vytvořil nový tempový plán v Brahmsově 4. symfonii

Koncertní rozloučení orchestru PKF – Prague Philharmonia se sezónou 2022/2023 se neslo v duchu absolutní hudby klasicko-romantického střihu. Zazněly skladby, jejichž působnost je závislá na souhře čistě hudebních parametrů, tedy skladby bez zjevné ambice vyjádřit něco jiného než sebe samu. Posluchači se tedy mohli plně soustředit na hudební myšlenky, na souhru jejich kontrastů i koordinujících mechanismů, které je k sobě přibližují, popřípadě od sebe vzdalují. Do nerušené pozornosti publika se též dostala rovina instrumentálních výkonů a jejich myšlenkové závažnosti. Koncert vydal intenzivní čistě hudební estetickou informaci. V této formě i kvalitě je třeba si jí vážit.

Na programu zazněly skladby autorů, jejichž školení i pozdější kreace je zařazují mezi mistry detailistické kompoziční práce: Carla Reineckeho (1824–1910) a Johannesa Brahmse (1833–1897). Oběma skladatelům předpovídal zářnou budoucnost již za jejich života Robert Schumann ve svém časopisu Neue Zeitschrift für Musik. Oblíbený Koncert pro harfu a orchestr e moll Carla Reineckeho dal vyniknout hlavní hvězdě večera harfistovi Emmanuelu Ceyssonovi z Francie. Dílo umožňuje představit sólistovu techniku i muzikalitu v prostředí, kde hráč musí v bohaté faktuře diferencovat vůdčí linie a doprovodné vrstvy, a poté vůdčí linie tvarovat v závislosti na orchestrálním dění. Harfista Emmanuel Ceysson vytvořil mnoho poetických barevných odstínů svého nástroje i dynamickou pregnanci, která plně korespondovala s požadavky partitury. Carl Reinecke někde velmi odvážně připisuje k harfovému partu i relativně robustní orchestrální spolupráci, avšak nikde nebyla harfa dynamicky překryta. Za příkladnou zvukovou syntézu lze pak uvést duo mezi harfou a lesním rohem (Mikuláš Koska), kde oba hráči využili schopnost vytvořit ušlechtilý zvuk svých nástrojů. Orchestr PKF s šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem se stal sólistovi spolehlivým partnerem. Skladba Carla Reineckeho (současníka Bedřicha Smetany) byla přijata s velkými sympatiemi. Harfista Emmanuel Ceysson byl mnohokrát vyvoláván a dvakrát přidával. Především první přídavek Der Vogel als Prophet od Roberta Schumanna přinesl rozměr závažného díla i jeho okouzlující interpretaci.

Harfový koncert Carla Reineckeho časově obklopily po obou stranách skladby Brahmsovy. V interpretaci obou se ukázal šéfdirigent Emmanuel Villaume jako silná osobnost. Jeho vliv na orchestrální těleso byl patrný jak v oblasti souhry, tak v energii dynamických vln, které ve skladbách probíhaly. Na začátku koncertu zazněla Tragická předehra. Dílo se svým datem vzniku (1880) i motivickou náplní přibližuje Symfonii č. 4 e moll vyplňující druhou polovinu večera. K přívlastku Tragická neposkytnul Brahms žádné podrobnější vysvětlení, jeho užití v názvu však zdůvodňují temné a dramatické pasáže, které se v partituře často vyskytují. Při poslechu zjišťujeme, že je v kompozici mnoho společných faktorů s poslední větou zmiňované symfonie, mezi jinými například principy motivické práce, rytmický průběh a další. V procesu sledování energické a pevné intepretace Emmanuela Villauma se na koncertě vtírala otázka, zda následná symfonie nepřinese jen duplicitní efekty z Tragické předehry. Nestalo se tak. Dirigent zvolil pro provedení symfonie zcela odlišnou koncepci.

V druhé polovině večera zazněla již zmíněná Symfonie č. 4 e moll Johanessa Brahmse, dokonalé dílo, o němž legendární dirigent Hans von Bülow (1830–1894) prohlásil, že je „pevné jako skála“. Myslel tím například také to, že je dokonalou souhrou řetězů všech tvůrčích rozhodnutí na úrovni celku i detailu, mimořádným mechanismem, kde všechno se vším souvisí a každý jeho aspekt podmiňuje jiný – čtyřvětým monolitem působícím jako samostatný výsledek velkého tvůrčího ducha. Dirigent Emmanuel Villaume se však odvážil tempové parametry poněkud aktualizovat. Jeho pojetí symfonie sleduje více základní kostru (melodický a souzvukový obrys) než detailní průběh. Připomnělo mi to vize teoretika Heinricha Schenkera (1868–1935) opírající se o redukcionistická vysvětlování hudby (viz dále knihu SPURNÝ, Lubomír. Heinrich Schenker (1868–1935): kapitoly z hudební teorie a analýzy. Praha 2012). I když v našich končinách jsou jeho vývody pokládány za poněkud spekulativní, na Západě a v USA nachází stále pokračovatele.

Villaumův interpretační názor zvyšuje úvodní tempo nejenom věty první Allegro non troppo a třetí Allegro giocoso, ale i věty druhé Andante moderato. Tím druhá věta ztrácí roli volné věty a najednou spadá mezi věty hybné. Na vrub takových úprav nutno však podotknout, že s enormním zrychlením tempa dochází i ke změně pohybových priorit, kdy se promění hodnoty předepsaného metra. V určité chvíli už lze hovořit o dezinterpretaci notového zápisu. Vznikla tak otázka, jaká část Brahmsovy symfonie bude svým pomalým tempem zastupovat zrychlenou druhou větu. Dirigent Emmanuel Villaume funkci volné věty určil Triu ze scherza věty třetí. To se dostalo tempově pod větu druhou. Částečnou kompenzaci absence volné věty přinesly také epizodické tempové zlomy v závěrečném Allegro energico e passionato. Jeho průběh však dirigent udržel v pozoruhodné jednotě. S tak promyšleným řešením poslední věty se často nesetkáváme. K dotvoření pohledu na nekonvenční názorový postoj šéfdirigenta Villauma na interpretaci Brahmsovy Čtvrté symfonie může sloužit následující detail. Ve druhé větě mezi takty 41–50 dirigent překvapivě dynamicky posílil variační protihlas rozkládající se v prvních houslích. Stalo se tak na úkor tematicky založených linií v druhých houslích, violy a violoncella. Popisované zesílení bylo natolik pregnantní, že zcela upozadilo tematickou rovinu. Jako by šlo o francouzské baroko, kde se také někdy posilovaly protihlasy vůči tématu.

Závěrečný koncert 29. sezóny orchestru PKF – Prague Philharmonia provázely bouřlivé ovace publika. Byly nejenom poděkováním za samotný koncert, ale i za celou sezónu. Těšíme se na následující, třicátou.

A9 Brahms. Reinecke
18. června 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina

Program
Johannes Brahms: Tragická předehra op. 81
Carl Reinecke: Koncert pro harfu a orchestr e moll op. 182
Johannes Brahms: Symfonie č. 4 e moll op. 98

Účinkující
Emmanuel Ceysson – harfa
PKF – Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent