Aida

Aida je opera o čtyřech dějstvích, kterou napsal Giuseppe Verdi na libreto Antonia Ghislanzoniho v letech 1870 až 1871. Měla premiéru v Káhiře, Dar el-Opera al-Misría (Khedivial Opera House) dne 24. prosince 1871.

Dílo a jeho vznik

Aida patří k vrcholným a nejoblíbenějším dílům italského skladatele Giuseppe Verdiho. Dlouho to dokonce vypadalo, že půjde o Verdiho operu poslední. Až o dlouhých patnáct let později totiž měla premiéru další Verdiho vrcholná opera Otello (1887) a pak ještě následovalo poslední dílo, Falstaff (1893), opět na shakespearovský námět. Mezi Aidou a Otellem vzniklo slavné Verdiho Requiem (1874).

Aida vznikla na objednávku pro nové operní divadlo v egyptské Káhiře, které bylo slavnostně otevřeno u příležitosti oslav zahájení provozu Suezského průplavu. Tehdejší egyptský chediv Isma’il Paša Verdiho požádal o zkomponování ódy k otevření divadla, což však skladatel odmítl; provoz divadla byl tedy zahájen jeho operou Rigoletto. Isma’il Paša však nadále lákal zdráhajícího se Verdiho ke zkomponování opery pro káhirské divadlo, a to zejména nabídkou vysoké odměny. Verdi nakonec objednávku přijal. Námětem byla povídka francouzského egyptologa Augusta Marietta, kterou zprostředkoval libretista opery Don Carlos, Camille du Locle.

Verdi na opeře pracoval od léta 1870, v srpnu téhož roku byla uzavřena smlouva a až poté byl jako definitivní libretista určen Antonio Ghislanzoni. Verdi se u znalců starého Egypta seznamoval s jeho dějinami a kulturou, se zvyky i nástroji a dal zhotovit šest zvláštních rovných trumpet staroegyptské formy, které jsou nazývané „aidovky“. Úzce spolupracoval s libretistou, aby dosáhl ideálního souladu duší, citů i vášní, stejně jako ideálního skloubení výjevů intimních a komorních s těmi výpravnými a ansámblovými.

Kompozice Aidy byla v podstatě dokončena již v listopadu 1870, orchestrace pak v únoru 1871 a poslední zásahy v partituře jsou ze srpna 1871. V té době již měla být opera podle smlouvy premiérována, jenže dekorace se vyráběly v Paříži a prusko-francouzská válka zavinila značné zpoždění. Verdi dal souhlas s odložením premiéry, která se nakonec konala 24. prosince 1871. Evropská premiéra následovala krátce poté, v únoru 1872 v milánské La Scale. Od té doby se Aida zařadila mezi nejhranější operní díla na celém světě.

Synopse opery

První dějství

V paláci egyptského faraona se rozhoduje o tom, kdo bude vojevůdcem pro tažení do Etiopie. Mezi kandidáty je i Radames, který by pomocí úspěchu ve válce rád dosáhl svého svazku s etiopskou otrokyní Aidou. Na lásku Aidy a Radama žárlí faraonova dcera Amneris, která je do Radama zamilovaná. – Radames se nakonec opravdu stává vojevůdcem a je tomuto úkolu zasvěcen. Aida je z toho ale vnitřně rozpolcena, neboť Radames, jehož miluje, má vést vojsko proti její vlastní zemi.

Druhé dějství

Amneris se snaží vylákat z Aidy tajemství její lásky k Radamovi, předstírá proto před Aidou, že Radames padl. Aida se však přizná teprve ve chvíli, kdy Amneris odhalí svou lež a oznámí jí naopak, že Radames žije a je na cestě do vlasti. – Mezi zajatci poznává Aida svého otce Amonasra. Nikdo z Egypťanů ale netuší, že se jedná o krále Etiopie.

Aida žádá Radama o propuštění zajatců a ten o to prosí faraona. Ten však rozhodne, že Aida i její otec mají být dále drženi jako rukojmí; ostatní zajatce propouští. Všichni oslavují Radama jakožto dobrého vojevůdce. Faraon nabízí Radamovi za vítězství ruku Amneris a následnictví trůnu. Radames nemůže tuto nabídku odmítnout, i když je tím zdrcena Aida i on sám. Radames doufá, že po další vítězné válce přesvědčí faraona, že nemusí pojmout za ženu Amneris, ale její otrokyni Aidu.

Třetí dějství

Aida čeká za večerního ticha na břehu Nilu na Radama a vzpomíná na svou krásnou ztracenou vlast. Přichází za ní její otec a snaží se ji přesvědčit, aby vyzvěděla od Radama vojenská tajemství, aby tak on, král Etiopie, mohl snadno porazit egyptská vojska. Aida žádost odmítá. Ráda by se sice vrátila do své vlasti, ale nechce Radama podvést. Otec ji ke zradě nakonec donutí tím, že ji prokleje.

Aby Aida otcovo prokletí překonala, obrátí se na Radama s otázkou, kterou jí otec poručil. Zároveň Radamovi nabízí společný útěk do Etiopie. Radames souhlasí s útěkem a přitom jí prozradí rozmístění egyptských vojsk. Vtom vystupuje z úkrytu Amonasro, Aidin otec, a prohlašuje, že je etiopským králem. Radames chápe, že se dopustil zrady Egypta, umožňuje sice útěk Aidy a Amonasra, ale sám se přiznává ke zradě a vydává se do rukou faraona. Svědkem jeho zrady byla také Amneris, která se v chrámě chystala na svatbu.

Čtvrté dějství

Amneris stále miluje Radama a nabízí mu, že když se zřekne Aidy a vezme si místo ní ji samotnou, zachrání ho před smrtí. To však Radames odmítá. Je postaven před faraonův soud a za svou zradu odsouzen k pohřbení zaživa. Amneris marně prosí, aby byl ušetřen. – Radames je zazděn do podzemní hrobky, vzpomíná na Aidu a doufá, že klidně žije daleko odtud. Najednou se však objeví Aida, která se v hrobce již dříve ukryla, neboť tušila, co Radama čeká. Chce s ním sdílet společný osud. Aida a Radames umírají a nad jejich hrobkou naříká nešťastná Amneris.

Hudba

Verdiho Aida je skutečným hudebním dramatem s hudbou, která je něžně vroucí i vznešeně patetická. „Hudba Aidy je cizokrajná, a přece typicky italská a příznačně verdiovská; je posledním stupněm Verdiho cesty od starého operního schématu s uzavřenými čísly k hudebnímu dramatu, v němž recitativ, árie i ansámbly slouží dramatickému i psychologickému vrcholení. Nepopírá staré formy, ale přetváří je novým výrazem a životní silou. Stará architektura formy a nová technika, velké masové scény i baletní obrazy, lidský hlas, vedený vznosnou melodií, skutečná ,zpívaná řeč‘ a mohutný zvuk orchestru, jenž sice podmalovává a podporuje hlasy, ale zároveň je samostatný ve zpracovávání motivů a zvukové mnohosti. To vše tvoří nedílný celek obdivuhodné stylové jednoty.“ (Anna Hostomská)

„Jednotlivým scénám vévodí Verdiho melodie, průzračné a čisté. Málokdy jsou tu vedeny orchestrem. Ten vytváří pestrý doprovod s vlastním hudebním životem, pozoruhodně vypracovaný zvlášť s bohatým ornamentem středních hlasů. Durový charakter se často mění v mollový a naopak, je to jeden z příznačných rysů hudby Aidy. A také bohatá chromatičnost trápivé citovosti proti diatonice ,hudby kněží‘ – kontrast patrný už v orchestrálním úvodu. A pozoruhodná instrumentace. Takové barevné odstíny italská operní hudba ještě neznala.“ (Jan P. Kučera)

Recepce opery

Premiéry díla

První představitelkou titulní role měla být česká sopranistka Tereza Stolzová. Kvůli prusko-francouzské válce ale nakonec ani ona, ani Verdi na premiéru do Egypta neodcestovali. Světovou premiéru v Káhiře dirigoval Giovanni Bottesini a Aidu zpívala Antonietta Anastasi-Pozzoni.

Stolzová zpívala roli Aidy až při evropské premiéře 8. února 1872 v divadle La Scala v Miláně; dirigentem byl Franco Faccio. Tereza Stolzová pak podepsala smlouvu na třicet představení v Káhirské opeře v sezoně 1873–1874 za astronomický honorář 150 000 francouzských franků. Mimo to se jí dostalo poct od samotného chediva Isma’ila Paši.

Další provedení

Aida se brzy hrála v dalších velkých italských divadlech: Teatro Regio di Parma (20. 4. 1872), Teatro di San Carlo v Neapoli (30. 3. 1873), La Fenice v Benátkách (11. 6. 1873), Teatro Regio di Torino (26. 12. 1874) či Teatro Comunale di Bologna (30. 9. 1877).

První významná uvedení mimo Itálii následovala takto: Teatro Colón v Buenos Aires v Argentině (4. 10. 1873), USA, Academy of Music v New Yorku (26. 11. 1873), Německo, Berlín (20. 4. 1874), Rakousko, Dvorní opera ve Vídni (29. 4. 1874), Maďarsko, Budapešť (10. 4. 1875), Francie, Paříž, Théâtre-Lyrique Italien, Salle Ventadour (22. 4. 1876), Velká Británie, Londýn, Královská opera v Covent Garden – titulní roli zpívala Adelina Patti (22. 6. 1876), Austrálie, Royal Theatre, Melbourne (6. 9. 1877), Paříž, Opéra (Palais Garnier, 22. 3. 1880), Metropolitní opera v New Yorku (12. 11. 1886).

Pravidelně se Aida hraje například ve Veronské aréně s opulentní výpravou. Slavné jsou inscenace režiséra Franca Zeffirelliho v milánské La Scale a jinde.

České premiéry Aidy

Na našem území byla Aida poprvé uvedena německým souborem v Praze 11. 12. 1875. V pražském Národním divadle se Aida hrála poprvé 15. 2. 1884.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Aida, etiopská otrokyně (soprán) – Antonietta Anastasi-Pozzoni

Král egyptský (bas) – Tommaso Costa

Amneris, jeho dcera (mezzosoprán) – Eleonora Grossi

Radames, egyptský vojevůdce (tenor) – Pietro Mongini

Amonasro, etiopský král (baryton) – Francesco Steller

Ramfis, velekněz (bas) – Paolo Medini

Posel (tenor) – Luigi Stecchi-Bottardi

Kněžka (soprán) – Marietta Allievi

Kněží, kněžky, vojáci, dvořané, otroci, zajatci, lid.

Noty a libreto

Notový materiál na IMSLP.

Libreto ve fulltextu na Online Library of Liberty.

Notový materiál na Indiana University School of Music.

Durata

Opera Aida trvá cca 145 minut.

Slavní interpreti

První Aidou v evropské premiéře v milánské La Scale v roce 1872 byla Tereza Stolzová, k dalším slavným představitelkám této role patřily Adelina Patti, Ema Destinnová, Maria Callas, Maria Caniglia, Renata Tebaldi, Zinka Milanov, Antonietta Stella, Leontyne Price, Birgit Nilsson, Martina Arroyo, Gwyneth Jones, Montserrat Caballé, Mirella Freni, Julia Varady, Jessye Norman, Katia Ricciarelli, Margaret Price, Galina Višněvskaja, Aprile Millo, Violeta Urmana, Anja Harteros či Anna Netrebko.

U nás Aidu zpívaly například Marie Sittová, Růžena Maturová, Ludmila Červinková, Drahomíra Tikalová, Marie Podvalová, Libuše Domanínská či Alena Míková.

Radames

Radama zpívali slavní tenoristé Enrico Caruso, Beniamino Gigli, Richard Tucker, Mario Del Monaco, Jussi Björling, Giuseppe Di Stefano, Carlo Bergonzi, Jon Vickers, Franco Corelli, Plácido Domingo, Luciano Pavarotti, José Carreras, Roberto Alagna, José Cura, Jonas Kaufmann.

V Česku to byl např. Bohumil Pták, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Beno Blachut či Vilém Přibyl.

Amneris

Amneris zpívaly Ebe Stignani, Oralia Domínguez, Giulietta Simionato, Fedora Barbieri, Rita Gorr, Fiorenza Cossotto, Grace Bumbry, Agnes Baltsa, Elena Obraztsova, Ghena Dimitrova, Dolora Zajick, Olga Borodina či Ildikó Komlósi.

Z českých interpretek to byly Klementina Kalašová, Gabriela Horvátová, Štěpánka Štěpánová, Marta Krásová, Marie Podvalová, Ivana Mixová, Věra Soukupová či Eva Urbanová.

Nejznámější nahrávky

EMI, 1951, dirigent: Oliviero De Fabritiis, Palacio de Bellas Artes orchestra and chorus, hlavní role: Maria Callas, Oralia Domínguez, Mario Del Monaco, Giuseppe Taddei, Roberto Silva.

Decca, 1952, dirigent: Alberto Erede, Accademia Nazionale di Santa Cecilia orchestra and chorus, hlavní role: Renata Tebaldi, Ebe Stignani, Mario Del Monaco, Aldo Protti, Dario Caselli.

EMI, 1955, dirigent: Tullio Serafin, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Maria Callas, Fedora Barbieri, Richard Tucker, Tito Gobbi, Giuseppe Modesti.

Decca, 1959, dirigent: Herbert von Karajan, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna Friends of Music Society chorus, hlavní role: Renata Tebaldi, Giulietta Simionato, Carlo Bergonzi, Cornell MacNeil, Arnold van Mill.

Decca, 1962, dirigent: Sir Georg Solti, Teatro dell’Opera di Roma orchestra and chorus, hlavní role: Leontyne Price, Rita Gorr, Jon Vickers, Robert Merrill, Giorgio Tozzi.

EMI, 1967, dirigent: Zubin Mehta, Teatro dell’Opera di Roma orchestra and chorus, hlavní role: Birgit Nilsson, Grace Bumbry, Franco Corelli, Mario Sereni, Bonaldo Giaiotti.

RCA Red Seal, 1970, dirigent: Erich Leinsdorf, London Symphony Orchestra, John Alldis choir, hlavní role: Leontyne Price, Grace Bumbry, Plácido Domingo, Sherrill Milnes, Ruggero Raimondi.

EMI, 1974, dirigent: Riccardo Muti, Philharmonia Orchestra, Royal Opera House chorus, hlavní role: Montserrat Caballé, Fiorenza Cossotto, Plácido Domingo, Piero Cappuccilli, Nicolai Ghiaurov.

EMI, 1979, dirigent: Herbert von Karajan, Vienna Philharmonic orchestra, Vienna State Opera chorus, hlavní role: Mirella Freni, Agnes Baltsa, José Carreras, Piero Cappuccilli, Ruggero Raimondi.

Deutsche Grammophon, 1983, dirigent: Claudio Abbado, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Katia Ricciarelli, Elena Obraztsova, Plácido Domingo, Leo Nucci, Nicolai Ghiaurov.

Decca, 1986, dirigent: Lorin Maazel, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Maria Chiara, Ghena Dimitrova, Luciano Pavarotti, Leo Nucci, Paata Burchuladze.

Sony, 1991, dirigent: James Levine, Metropolitan Opera orchestra and chorus, hlavní role: Aprile Millo, Dolora Zajick, Plácido Domingo, James Morris, Samuel Ramey.

Teldec, 2001, dirigent: Nikolaus Harnoncourt, Vienna Philharmonic orchestra, Arnold Schoenberg Chor, hlavní role: Cristina Gallardo-Domâs, Olga Borodina, Vincenzo La Scola, Thomas Hampson, Matti Salminen.

Warner Classics, 2015, dirigent: Antonio Pappano, Accademia di Santa Cecilia orchestra and chorus, hlavní role: Anja Harteros, Ekaterina Semenchuk, Jonas Kaufmann, Ludovic Tezier, Erwin Schrott.