Hélios Azoulay je francouzský hudební skladatel, klarinetista a spisovatel narozený v roce 1975 v Nice. Proslul především interpretací hudby komponované v koncentračních táborech a experimentálními kompozicemi inspirovanými dadaismem a pop artem.
Životopis
Narodil se jako syn básníka a fluxusového umělce Danyho Azoulaye, který zemřel v Indii ve věku 29 let. Studoval na konzervatoři v Nice, odkud byl vyloučen, a pokračoval v autodidaktickém vzdělávání jako klarinetista a skladatel. Se svou manželkou, operní pěvkyní, se přestěhoval z Paříže do Rouenu, kde začal dostávat první zakázky na klasické skladby a komponovat avantgardní díla. V roce 2005 založil Ensemble de Musique Incidentale, s nímž se specializuje na interpretaci hudby komponované v nacistických koncentračních táborech. Vyučuje na univerzitě Sciences Po v Paříži, kde vede ateliéry spojující umění s problematikou paměti.
Tvorba
Azoulayova tvorba zahrnuje orchestrální hudbu, komorní skladby, jazz i šansony. Mezi jeho nejvýznamnější nahrávky patří alba „… même à Auschwitz“ a „Sauvée des cendres“, věnovaná hudbě z koncentračních táborů. Spolu s Pierre-Emmanuelem Dauzatem napsal knihu „L’enfer aussi a son orchestre“ o hudbě v táborech. Jako esejista publikoval díla „Scandales ! Scandales ! Scandales !“ a „Tout est Musique“. Napsal také romány „Moi aussi j’ai vécu“ a „Juste avant d’éteindre“. Vynalezl nový nástroj nazvaný „Suprême Clairon“ a komponoval experimentální díla inspirovaná pracemi Marcela Duchampa, Andy Warhola a Johna Cage’e, včetně kompozice „Porte-bouteilles“.
Význam
Azoulay je považován za průkopníka v oblasti znovuoživování hudby komponované v koncentračních táborech. Jeho systematická práce na interpretaci a nahrávání těchto zapomenutých děl představuje významný příspěvek k zachování holocaustové paměti prostřednictvím umění. Jako „hudební archeolog“ objevuje a interpretuje skladby autorů jako Viktor Ullmann, Hans Krása nebo Ilse Weber. Jeho přístup k umění, kombinující experimentální postupy s hlubokým historickým závazkem, činí z něj jedinečnou osobnost současné hudební scény.
Zajímavosti
V roce 2002 se proslavil „zvukovým atentátem“ na představení Händelova „Giulia Cesare“ v pařížské Opeře, kdy během představení spustil skrytou hi-fi věž s nahrávkou stejné hudby. Incident vedl k přerušení opery a trestnímu oznámení. Tento čin později popsal ve své knize o skandálech v dějinách hudby. Jeho dadaistické sklony a experimentální přístup k hudbě ho řadí mezi pokračovatele tradice Erika Satie a situacionistů. Vytvořil několik hudebních festivalů a pravidelně koncertuje v Evropě i mimo ni.
Související články
Za Jenůfou do Met s Operním kukátkem
Týden od 24. do 30. října 2016. Operní kukátko (65). Figarova svatba v Teatro alla Scala. Jenůfa se vrátila na scénu Metropolitní opery. Nixon…