Symfonie č. 9 e moll, zvaná též „Z nového světa“ či „Novosvětská“, je dílo českého skladatele Antonína Dvořáka. Měla premiéru 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall, dirigoval maďarský imigrant Anton Seidl. Symfonie je považována za jednu z nejvýznamnějších symfonických romantických skladeb a patří mezi nejhranější díla klasické hudby vůbec.
Dílo a jeho premiéra
Symfonii si u Dvořáka objednala Newyorská filharmonie. Premiéra v New Yorku měla obrovský úspěch, v přestávkách mezi větami publikum tleskalo a Dvořák přijímal úklonami v lóži bouřlivé ovace. Skladatel měl za skladbu obdržet 7500 dolarů, šek ale nebyl krytý, a tak nakonec skladbu od Dvořáka koupil německý hudební vydavatel Fritz Simrock z Berlína.
Toto zřejmě nejpopulárnější Dvořákovo dílo vzniklo díky silným dojmům z nového prostředí hned v prvním roce skladatelova pobytu ve Spojených státech amerických. “Novosvětská” je symfonií devátou a zároveň i autorovou poslední. Zajímavé je, že řada světových skladatelů dospěla ve své symfonické tvorbě ke stejnému číslu, jako např. Beethoven, Schubert či Bruckner.
První evropské provedení
Evropská premiéra symfonie se odehrála v Londýně. Anglický dirigent Alexander Mackenzie ji provedl 21. června 1894 s orchestrem London Philharmonic Society.
Rozbor díla
I. Adagio – Allegro molto
První věta Allegro molto, je komponována v sonátové formě, je uvozena introdukcí v pomalém tempu Adagio. Kromě toho, že introdukce předjímá hlavní téma první věty, přináší hned ve svém úvodu významnou myšlenku, kterou lze označit jako určitý leitmotiv Dvořákova amerického období. Tento melodický obrys se objevuje také ve třetí větě Dvořákova Smyčcového kvinteta č. 3 Es dur a jeho Humoresky č. 1.
Expozice je postavena na třech tematických motivech. První motiv e moll je pozoruhodný citlivým frázováním. Druhý motiv je v g moll a velmi se podobá české polce. Závěrečné téma expozice v G dur je známé tím, že je podobné afroamerickému spirituálu Swing Low, Sweet Chariot. Vývoj se primárně zaměřuje na hlavní a závěrečná témata a rekapitulace se skládá z opakování hlavního tématu a transpozice druhého a závěrečného tématu.
Věta je zakončena codou, s hlavním tématem v žestích nad orchestrálním tutti doprovodem.
II. Largo
Druhá věta je představena harmonickým postupem akordů v dechových nástrojích. Následuje sólo anglického rohu hrající hlavní téma v D-dur jemně doprovázené smyčci. Střední část 2. věty obsahuje pasáž v Cis dur evokující nostalgickou až ponurou náladu, která nakonec vyústí v pohřební pochod, který představují sólová pizzicata v kontrabasech. Za touto pasáží následuje scherzo, které zopakuje téma celé věty i hlavní a závěrečné motivy první věty. Largo je zakončeno jemným návratem hlavního tématu a úvodních akordů.
III. Molto vivace
Věta začíná Scherzem se zřejmými vlivy Písně o Hiawathovi (píseň je složena na text epické básně Henryho Wadswortha Longfellowa z roku 1855, vycházející z mýtů a legend Odžibvejů, Irokézů a dalších severoamerických Indiánů). Složený rytmus první části je přerušen střední částí tria. Pak se znova první část opakuje, po ní následuje ozvěna v codě hlavního tématu z první věty.
IV. Allegro con fuoco
Závěrečná věta je také napsána v sonátové formě. Po krátkém úvodu nám lesní rohy a trumpety zahrají hlavní téma v ostrém kontrastu proti akordům hraným zbytkem orchestru. Druhé téma pak představuje klarinet. Dále se pracuje s těmito dvěma tématy, ale také je zde připomenuto hlavní téma první a druhé věty a fragment Scherza. Vrcholu věty je dosaženo v codě, ve které jsou zakomponovány materiály z prvních tří vět.
Významné interpretace
Česká filharmonie, dirigent Václav Talich 1961, Supraphon, 1968, DV 5859 H.
Česká filharmonie, dirigent Václav Neumann 1972, Supraphon 1-10-1334 (1974), LP.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, dirigent sir Charles Mackerras, Supraphon 2005, CD.
Vídeňští filharmonikové, dirigent Rafael Kubelík, Decca, CD.
Berlínští filharmonikové, dirigent Herbert von Karajan, EMI, CD.
Royal Philharmonic Orchestra, dirigent Carlos Païta, Lodia, CD.
Boston Symphony Orchestra, dirigent Nikolaus Harnoncourt, Warner Classics, CD.
London Philharmonic Orchestra, dirigent Zdeněk Mácal, EMI, 2001, CD.
Ančerl Gold 2: Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl, Supraphon 2002 – reedice, CD.
Dublin Philharmonic Orchestra, dirigent Derek Gleeson, 2010, CD.
Obsazení
2 příčné flétny, 1 pikola
2 hoboje, 1 anglický roh
2 klarinety (B a A)
2 fagoty
4 lesní rohy (E, C a F)
3 trubky (E, C a Es)
Altový pozoun
Tenorový pozoun
Basový pozoun
Tuba (pouze druhá věta)
Tympány
Triangl (pouze třetí věta)
Činely (pouze čtvrtá věta)
Smyčcová sekce v obvyklém složení (primy, sekundy, violy, violoncella, kontrabasy)
Zajímavosti
Za nejsilnější inspirační zdroj symfonie z hudebního hlediska jsou považovány písně Afroameričanů. Skladatel se s nimi seznámil již během prvních měsíců svého pobytu v New Yorku.
Základními charakteristickými rysy je například pentatonika (s absencí 4 a 7 tónu v běžné durové stupnice). Dále synkopické a tečkované rytmy. Neobvykle zní také aiolský mollový modus s malou septimou a v díle můžeme zaznamenat neotřelý princip reminiscencí.
Zajímavostí je, že během Mise Apolo 11 v roce 1969 (při letu a 1. přistání na měsíci) si vyžádal Neil Armstrong Symfonii Z nového světa jako skladbu, při které posádka odpočívala mezi jednotlivými úkoly. Armstrong si totiž oblíbil symfonii v období, když sám hrál v univerzitním orchestru.
Noty
Notový materiál na IMSLP.
Durata
Symfonie trvá zhruba 41 minut.
Odkazy
Symfonie č. 9 “Z Nového světa” v archivu Opery Plus.
