Energie, preciznost, vášeň. Brněnští filharmonici byli od prvního tónu strhující

Hvězdné vídeňské kvarteto – skutečnost, nebo hudební legenda?

Působivá scéna ze známého životopisného románu Davida Weisse Mozart – člověk a génius, v níž Leopold Mozart s dojetím naslouchá novým smyčcovým kvartetům svého syna v božské interpretaci primária Karla Ditterse z Dittersdorfu, sekundisty Josepha Haydna, violisty Wolfganga Amadea Mozarta a violoncellisty Jana Křtitele Vaňhala, je totiž románovou fikcí. Moderní mozartovští životopisci jako V. Braunbehrens, C. Casini nebo P. Melograni se o ní vůbec nezmiňují.

Jen jediný pramen, memoáry Reminiscences irského tenoristy Michaela Kellyho (1762–1826), prvního Dona Basilia ve Figarově svatbě, hovoří o privátní akademii ve Vídni, na níž výše jmenovaná sestava zahrála smyčcový kvartet anglického skladatele Stephena Storaceho (176–1796), bratra známé mozartovské pěvkyně Nancy Storaceové a pořadatele zmíněné akce. Podle Kellyho byl jejich výkon „dobrý, ale nikoli vynikající“.

Skutečně spolu hráli? Nesrovnalosti v datování

O nějakém společném vystoupení „velké čtyřky“ se nezmiňuje ani Dittersdorf ve svých lehce egocentrických Vzpomínkách hudebníka 18. století, v nichž se jinak chlubí setkáními s kdekým významným. Takovou událost by rozhodně neopomenul! Jeho autobiografie však vyšla v češtině zkrácená, takže se kýžená informace mohla „ztratit v překladu“.

Ani rok 1784, kdy mělo k památné akademii dojít, moc nesedí. Mozart, Haydn i Vaňhal se tehdy ve Vídni skutečně setkat mohli, přestože Haydn byl služebně vázán v uherské Esterháze a do Vídně zajížděl sporadicky jen „na otočku“. Storace dorazil z Anglie teprve v prosinci 1784, kdy získal objednávku na novou operu pro vídeňské dvorní divadlo. A Dittersdorf, působící ve službách vratislavského biskupa Schaffgotsche, pobýval v habsburské metropoli od počátku roku 1786 do února 1787 (v červnu 1786 inscenoval Burgtheater jeho nejúspěšnější singspiel Lékař a lékárník). Pokud ke společnému setkání „hvězdného vídeňského kvarteta“ skutečně došlo, muselo to být později, než se uvádí, a trvalejší komorní spolupráce se z výše uvedených důvodů jeví jako zhola nemožná. Obraz čtyř společně muzicírujících velkých hudebníků je však lákavý a dodnes inspiruje dramaturgicky zajímavé projekty.

Méně nástrojů, více autenticity

Duchovním otcem filharmonického večera byl sóloflétnista Petr Pomkla, který připadl také na nápad uvést Vaňhalův a Dittersdorfův koncert „ve starém ritu“, tedy v souladu s dobovou praxí 18. století. Tehdy obstarávalo instrumentální doprovod pouhé smyčcové kvinteto (1 hráč = 1 hlas) s cembalem, nikoli obvyklý orchestrální aparát, na jaký jsme zvyklí. Takto se prováděla díla skladatelů klasicismu i v nejprestižnějších zámeckých kapelách, jež nemívaly víc než 11 až 15 členů. Redukovaná instrumentace přináší jistá specifika a subtilnější komorní zvuk, což jistě má své kouzlo.

Protagonisty brněnského koncertu – mimochodem beznadějně vyprodaného – byli převážně mladí, nebo alespoň mladě vypadající členové Filharmonie Brno. Výjimkou byl zmíněný flétnista, velmi zkušený a frekventovaný sólista a komorní hráč, jenž při příchodu na pódium působil jako bělovlasý kmet, s prvními tóny však rázem ožil, o třicet let omládl a hrál s mladickým tvůrčím zápalem.

Virtuozita, souhra a radost z hudby

První skladbou programu byl Haydnův Smyčcový kvartet B dur Hob. III: 1 „La chasse“, tedy Lovecký, podle 6/8 tématu první věty. Tento kvartet stojí na samém počátku bohaté Haydnovy kvartetní tvorby. Kvarteto v obsazení Martin Pavlík a Barbara Tolarová (housle), Josef Janda (viola) a Katarína Madariová (violoncello), jej předneslo měkce, s lehkostí a tónovou kulturou. Nádherně jim vyšel zejména začátek třetí věty, jakési několikataktové svítání za mlžného ranního oparu, vystřídané ušlechtilou širokodechou melodií prvních houslí a při svém návratu navozující až mysteriózní atmosféru západu slunce s červánky. Tyto okamžiky patřily zejména zásluhou primária Martina Pavlíka k nejsugestivnějším.

Protagonistou Kontrabasového koncertu D dur Jana Křtitele Vaňhala byl kontrabasista Ondřej Sejkora, nositel prvních cen z desítky mezinárodních soutěží. Vědom si skutečnosti, že ho tentokrát doprovází jen minimální ansámbl, podřídil sólista svou interpretaci cíleně tomuto faktu. Výsledkem bylo, že jeho měkce, téměř violoncellově znějící sólový kontrabas sice stále zvukově vedl, zároveň však takřka ideálně souzněl s měkkým doprovodem smyčcového kvinteta.

V basové linii podporoval violoncellistku Madariovou další kontrabasista Martin Sedlák a cembalistka Lucie Fišerová. Přestože se Sejkora držel komorního charakteru provedení, přesvědčil svým technicky i výrazově suverénním výkonem, že je mimořádnou osobností svého oboru. Sklidil frenetický aplaus a v sólovém přídavku již vybočil z komorního ovzduší efektním virtuózním bachovským Preludiem a fugou z pera nestora českého kontrabasu Miloslava Gajdoše.

Po přestávce byl na programu Flétnový koncert e moll Karla Ditterse z Dittersdorfu. Jeho rukopis byl relativně nedávno nalezen v Fürst Thurn und Taxis Hofbibliothek und Zentralarchiv v Regensburgu s vročením 1760. Je-li údaj správný, jedná se o jednu z nejranějších autorových skladeb. Dílo mě velmi překvapilo: byl to úplně jiný Dittersdorf, než jakého jsem dosud znal z vlastní komorní praxe. Hudba byla mnohem konzervativnější, s četnými dozvuky německého baroka, jako by vypadla z pera berlínského Františka Bendy! Neméně zajímavá byla absence prvků baroka italského, přestože mladý skladatel podnikl studijní cestu do Itálie, o níž ve svých Vzpomínkách hudebníka 18. století obšírně referuje.

Petr Pomkla vytěžil z invenční Dittersdorfovy hudby maximum. Tón jeho flétny byl kompaktní, měkký a k doprovázejícím smyčcům témbrově velmi vstřícný. Bylo vidět, že flétnista se hudbou přímo baví, zvláště když do kadencí 1. a 2. věty vtipně zakomponoval citace Mozartovy Symfonie g moll KV 550 a Beethovenovy 6. symfonie Pastorální, čemuž se obecenstvo spontánně zasmálo. I to k hudbě patří a rozhodně to působí lépe, než bezduché akordické běhy a stupnicové pasáže, obvyklé v klasických instrumentálních koncertech! Jen sólistovo neustálé protahování přízvučných šestnáctin v první větě mě, přiznám se, trochu mátlo. Možná jde o rys barokní interpretační praxe, ale v této skladbě nepůsobilo přirozeně. Naštěstí strhující závěrečná věta Dittersdorfova koncertu, mollové tříosminové Presto, byla již interpretována s naprostou rytmickou pregnantností. Byla tak technicky exponovaná, že na manýry nezbyl čas. Je Pomklovou velkou zásluhou, že neznámé Dittersdorfovo dílo mohlo v Brně zaznít a prokázat životaschopnost na současném pódiu.

Závěr večera patřil mladistvému Divertimentu D dur KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta. Kvartetní provedení bylo virtuózní, detailně propracované, přitom sympaticky odlehčené, „nadýchané“.

Nový kvartetní ansámbl nemá za sebou společnou koncertní praxi, avšak obstál na výbornou. Jistěže je co zlepšovat, například sjednotit vývoj tónové expresivity jednotlivců v akordických souzvucích, aby neměnily barvu ani vyrovnanost. Budou-li však tito mladí filharmonikové dále hrát společně, jistě na to brzy přijdou sami… Jejich hra přinášela radost, jež se s vysokou nakažlivostí přenesla i na aplaudující publikum. Co chtít víc?

P. S.: Rozhodně nepatřím k recenzentům, kteří opisují informace z tištěných programů, ale tentokrát jsem považoval za přínosné ocitovat některé v úvodních dvou odstavcích, neboť mi připadaly čtenářsky zajímavé. Budiž mi omluvou, že jsem přitom vykrádal pouze sám sebe, jakožto autora programového textu…

Hvězdné vídeňské kvarteto, 3. abonentní koncert cyklu „Komorně v Besedním domě“
2. dubna 2025, 19:00 hodin
Besední dům, Brno

Program:
Josef Haydn: Smyčcový kvartet B dur op. 1 č. 1 Hob.III:1 „La chasse“
Jan Křtitel Vaňhal: Kontrabasový koncert D dur
Karl Ditters von Dittersdorf: Flétnový koncert e moll
Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento D dur KV 136

Účinkující:
Petr Pomkla – flétna
Ondřej Sejkora – kontrabas
Martin Pavlík, Barbara Tolarová – housle
Josef Janda – viola
Katarína Madariová – violoncello
Martin Sedlák – kontrabas
Lucie Fišerová – cembalo