Ensemble Modern na Prague Offspring podtrhl smysluplnost hudby dneška

Prague Offspring jako prostor pro mezigenerační dialog

Formát Prague Offspring je nyní zřetelně spojen s dramaturgem festivalu Pražského jara Josefem Třeštíkem, novým vedením a zřejmě i posílením týmu, který se věnuje zahraniční spolupráci. Koncepce tříleté rezidence prestižního souboru v interpretaci současné tvorby – v prvním období Klangforum Wien s rezidenčním skladatelem (v roce 2022 to byla Olga Neuwirth, 2023 Georg Friedrich Haas, 2024 Rebecca Saunders), tzv. Reading Lessons, které dávají příležitost vybraným studentům uměleckých vysokých škol, mistrovských tříd, je velmi funkčním modelem. Když přišel s obdobnou uměleckou pobídkou kolem roku 2000 do Prahy Petr Kotík, tak ještě neuspěl. Přesunul se do Ostravy a dnes sklízí ovoce. Musel si ovšem vybudovat vlastní soubor, protože pravidelná zkušenost se současným repertoárem a jeho „čtením“ (proto asi u Pražského jara volba názvu „Reading Lessons“) byla u našich orchestrů přerušena. Bohužel, příkop mezi soubory schopnými a ochotnými provádět i posluchačsky riskantní současný repertoár a našimi regionálními orchestry a festivaly se spíše prohlubuje. Ostatně ani české umělecké školství nebylo dlouho nakloněno zařazovat v průběhu studia současný repertoár, pokud vyžadoval neobvyklé zacházení s nástrojem se slýchanou argumentací, že by mohl poškodit ještě neustálené technické návyky studentů. Naštěstí se po roce 1989 více otevřely možnosti zahraničních stáží, a tak dnes vidíme u mladé generace, která se prosazuje a má zájem, že skutečně prošla a prochází zahraničními zkušenostmi. Musí zde být i ochota a schopnost dirigentů „číst“ málo standardizovaný zápis, který je nezbytné často konzultovat s autory. Nelze nepřipomenout rozebranou publikaci skladatelky Ivany Loudové Moderní notace a její interpretace, která by si zasloužila reedici.

Rezidenčním souborem pro další období 2025–2027 Prague Offspring se stal Ensemble Modern z Frankfurtu, soubor aktuálně složený ze svébytných umělců z celého světa. Založili ho mladí hudebníci z Junge Deutsche Philharmonie v roce 1980. Fantastický je způsob práce souboru, ve kterém musí být zralé osobnosti, protože se jim daří držet dlouhodobě ducha rovnoprávné spolupráce, tolerance k rozmanitosti kulturního zázemí jednotlivých členů souboru (dnes je jich osmnáct), naladění na zvídavost. Nejlépe to, podle mne, vyjádřil ve videoprezentaci Pražského jara jeden ze zakládajících členů, sedmdesátiletý flétnista Dietmar Wiesner: „Je toho tolik k objevování…“ To nevyžaduje komentáře. Členové souboru jsou různého věku, původu, jsou stále ochotni se učit něco nového a musí se učit, protože současní skladatelé mnohdy jdou na hranici prováděcích možností, někdy i z naivity, protože s počítačem a v hlavě to jde relativně snadno. Nicméně, soubor nastuduje na sedmdesát nových skladeb ročně, z nichž přibližně dvacet uvedou v premiéře. V rozšířeném obsazení pod značkou Ensemble Modern Orchestra uvádí i symfonická díla a spolupracuje na operních, tanečních nebo multimediálních projektech. Mimořádně cenná je i edukační činnost, koučování instrumentalistů, dávání příležitosti mladým skladatelům. Při praktikování delších rezidencí se skutečně naváže kontakt a otevřou dveře autorům k světovému publiku, protože soubor si autory sice vybírá, ale na druhou stranu jejich díla provede spolehlivě. Tohle je výborný model potřebné integrace současné hudební scény, která je exkluzivní a svoje publikum si musí získávat. Na koncertech Prague Offspring v DOXu+ najdeme velkou koncentraci současných skladatelů, muzikologů a příznivců souboru, kteří přijedou i ze zahraničí. Zájem by se měl postupně rozšiřovat a jednorázové provedení v kapacitě sálu DOX+ zřejmě nebude stačit. Na druhou stranu je to DOX, který poskytl soudobému umění skutečně reprezentativní a konzistentní zázemí.

Jestliže někdy vzniká dojem, že současná hudba je stylově roztříštěná, tak to není tak úplně pravda. Řekněme, že do období Nové hudby padesátých let a elektroakustiky převažoval styl tematické práce zrozený ze zpěvu a tance. Měl blízko k rétorice i terminologicky – téma, fráze, věta. Závěry vět byly jasně definovány a uzavřeny. Během 20. století se rodil koncept blízký opět quadriviu, matematice a přírodním vědám. Hudba pracuje i v terminologii se zvukovými objekty, událostmi, procesy, poli, trajektoriemi, pozadím, popředím, těžišti a aurami, se zahušťováním, ředěním, přibližováním, vzdalováním. Nekončí, ale ustává. Často také koreluje s vizuálními nebo haptickými představami kontur a rozmazání, nasvětlení, drsnosti a hladkosti, granulace. Přispěly k tomu i vizualizované softwarové nástroje pro komponování. Pokud soubory jako Ensemble Modern (1980), Klangforum Wien (1985) nebo Ensemble intercontemporain (1976), u nás třeba Ostravská banda (2005), pracují s tímto typem hudby desetiletí, tak se kultivuje osvojení specifického chápání tohoto konceptu, dovednost, která umožňuje rychlé nastudování nových děl, byť s potřebnou komunikací s autorem pro vysvětlení některých postupů a záměrů, protože ne vše lze explicitně zapsat.

Nové skladby ve světle zkušenosti Ensemble Modern

Na koncertě 30. května 2025 dostali příležitosti domácí autoři Haštal Hapka (1997), syn Petra Hapky, který zvítězil v loňských Reading Lessons s Klangforum Wien (se skladbou Popel tří řek), Jan Ryant Dřízal (1986), který se v našem prostředí asi nejvíc zviditelnil vítězstvím ve skladatelské soutěži České filharmonie se skladbou Kuře melancholik v Roce české hudby 2014, kdy soutěž vznikla z iniciativy Jiřího Bělohlávka, a snad i hudbou k projektu Šmejdi Silvie Dymákové. Dále pak slovenská skladatelka a invenční performerka Barbora Tomášková (1990), která se objevila na Pražském jaru v roce 2024 i jako klavíristka v provedení skladby 11 000 strun od Georga Friedricha Haaseho, a Pavel Šabacký (1995), který se účastnil workshopu Reading Lessons už v roce 2022 a získal objednávku na skladbu Ishan’t s premiérou na Pražském jaru 2023. Domácí skladby byly rámovány staršími zahraničními autory: Jihokorejkou usazenou v Berlíně Unsuk Chin (1961) a rezidenčním britským autorem Sirem Georgem Benjaminem (1960). Soubor řídil padesátiletý německý dirigent a klavírista Michael Wendeberg (1974). V jeho životopise najdeme spolupráci s celou řadou orchestrů a souborů, v letech 2011–2018 byl hudebním ředitelem Ensemble Contrechamps v Ženevě, od roku 2016 je prvním dirigentem Halle Opera House. Určitě zaujme, že i při náročné dirigentské náplni je schopen ještě působit jako klavírista. Provádí kompletní klavírní dílo Pierra Bouleze, naposled v roce 2018. Nahrál jej ve spolupráci s Deutschlandfunk Kultur a vydavatelstvím Bastille musique v roce 2021.

První kompozice večera Fantaisie mécanique od Unsuk Chin, žačky György Ligetiho na Vysoké umělecké škole v Hamburku, vznikla na objednávku Ensemble intercontemporain, který ji provedl v roce 1994 v Centre Pompidou. Autorka uvedla: „Dílo sice budí iluzi svobodného výrazu, ve skutečnosti však vyžaduje přísnou virtuozitu a dokonalou souhru celého ansámblu.“ Proto se skladba jmenuje Fantaisie mécanique. To, co vypadá jako fantasie, je do značné míry výsledek koncepce a konstrukce. Zajímavá idea.

Autorka je ovšem náročná i v artikulační a výrazové rovině. Exponuje čtyřtónový motiv v syrové a nízké poloze. Dál jej rozvíjí variačně, vrstvením až po extrémní zhuštění, kdy se musí individualizované party dobře sejít z hlediska posluchače v klíčových bodech. Zároveň vyžaduje hru v extrémních polohách, dynamice, využívá různou artikulaci – glissanda, staccata, akcenty s aurami. Celková instrumentace odpovídá „francouzskému zvuku“ Ensemble intercontemporain – dvě sady bicích s významným užitím alikvotních nástrojů, impresivního klavíru a výrazných individualizovaných kontur a punktů v žestích. Drsný zvuk je v korejské hudební kultuře často typický. Pro mne je ze skladby příliš slyšitelný racionální koncept. Výkon v preciznosti provedení zdánlivé improvizace je obdivuhodný. Na první poslech se dá kontrolovat v místech, kde se zjevně orchestr musí přesně sejít, zmlknout, a to se dělo.

Následná kompozice Haštala Hapky se musela vejít do předepsaného pětiminutového limitu. To je dobrý záměr, používáme ho i v Musica nova a říkáme mu „bonsai“, tj. i v estetice krátké skladby by měla být pointa, stavba. Hapka v inspiraci spojil (a spojuje) zřejmě svou zkušenost s pop music, lingvistikou a logikou, které studoval. Použil dekompozici, o které v souvislosti se skladbou A Lay in the Dive (zřejmě tak trochu i slovní hříčka) napsal do programu. Svoji oblíbenou písničku – je to snad Dive od Eda Sheerana? – rozpitval a znovu složil k nepoznání. „Pokládá se“ nebo „lže“ o ponoření se? Riskuji, že se úplně pletu. Pro řadu poučených posluchačů zajímavá hra/vost. Pro mne příliš zvukově heterogenní konceptualismus. Přiznávám, je to i mým věkem. Konceptualismu je řadu let nejen v hudbě, zejména ve výtvarnu, příliš mnoho. Mně už spíš upoutá, co projde celou osobností umělce a přinese v transformaci něco navíc při provedení i samotnému autorovi.

Dá se říci, že konceptualismem byla i další krátká skladba Jana Ryanta Dřízala Morphing Amadeus. Tato kompozice mne jako „hra“ bavila víc. Morfing je speciální efekt, který umožňují technologie ve filmu i hudební software. I zde jde o hravost, ale s odkazem na Davida Černého, u kterého opravdu nacházím čitelnou sémantiku a přesah. Způsob, jakým Dřízal vychyloval a přechyloval, prostupoval motivický materiál Mozartovy předehry k Donu Giovannimu, je zajímavým přístupem, jak reflektovat tradiční styl, který byl naprosto čitelný (nedošlo k takové dekompozici jako u Hapky), ale vzbuzoval dojem vzdalování se přibližování optiky k dané době, nostalgii po jeho kráse, určitou deformaci a reformaci, která umožňuje řadu dalších výkladů o kontextech subjektivismu vnímání a interpretace.

Pulsum Noctis Barbory Tomáškové mě vtáhlo. Dostat spontánní gestiku do složitého hudebního pletiva není jen tak. Skvělá tektonická gradace s užitím různých typů artikulace, nástroje v limitních polohách, archaicky působící výraz se vzdycháním a vřískáním. Setrvačná masa, která se v gradaci valí, náhle přestává jako když se trhnutím vzbudíte z dramatického snu. Pulsum Noctis je v tomto případě symbol otevření do individuálního i kolektivního podvědomí, ve kterém se, zvlášť dnes, ukládá mnoho dynamického materiálu, který hrozí nekontrolovaně vyvřít. Provedení energické, dynamické a přesné. Pro mne je Barbora Tomášková velmi kreativní umělkyně, přemýšlivá i spontánní, nejen jako skladatelka, ale i jako performerka. Také její slovní vyjádření ke skladbě je samo o sobě působivé: „Zní tóny, o nichž jsme si mysleli, že jsou dávno zapomenuté. Pulzuje ve vlnách neustálých přílivů, odliv přinese jen někdy svatojánský čaj. Vlny se mění v pěnu, v pěnu dnů minulých. I tak se pokouším ji uchopit a v rukou myšlenek se mi mění na provázky, zauzlované do nekonečna. Přinesou mi ticho, když je rozpletu? Už už se to podaří, ale opět se ozývá změna struktury. Ukládá se do vrásčité kůry mozku jako do nádherné struktury kůry starého moudrého stromu…“ Nádhera!

Dnešní mediální i odborný fokus je často zaměřen na ženy–skladatelky, a musím říct, že v poslední době mi připadá tvorba některých skladatelek právě ve schopnosti uceleného vkladu celé osobnosti do tvorby zajímavá, ať už je to Jana Vöröšová, Kateřina Horká, Petra Šuško a další, ze Slovenska třeba kromě uvedené autorky Jana Kmiťová nebo Lenka Novosedlíková.

Následná skladba Pavla Šabackého Awakening (Procitnutí) se skládá ze šesti kratších částí: Submergence, Aurora, Tranquilla, Ripples and Lances, Summit of Atonement a Ascent. Názvy jednotlivých částí samy o sobě trasují, jak píše autor, „cestu otevírání očí a srdce, vystupování ze své komfortní zóny, nasávání různých kultur a prostředí, učení se empatii, propíchnutí své bubliny…“ Skladba je věnována jeho partnerce Emily Chen.

Kompozice Pavla Šabackého je druhá v pořadí, která mi přišla skutečně přetavená do celku s velkým množstvím výrazových odstínů, kdy podobně jako Barbora Tomášková „rozplétá“ různé uzly, kdy prosakují různé melodie v jednotlivých nástrojích s výrazem zakořeněným v jejich zvukové typické symbolice a možnostech. Každá z vět přináší jakési „dílčí řešení“, které ale dál navazuje novou epizodou, novým stupněm. Od souboru se požaduje opět schopnost různého výraziva, technik hry, melos i drsnost, chvění i artikulace, punkta i glissanda. V závěru slyšíme jemnost se sóly violoncella a kontrabasu, horny se zabarvením klavíru. Skladba harmonicky ustává. Domnívám se, že tyto dvě premiéry – tj. Barbory Tomáškové a Pavla Šabackého byly nejtěžšími kusy pro nastudování u české části.

Závěrečná dvacetiminutová kompozice George Benjamina At First Light (Při úsvitu) patří k hraným skladbám. Lze ji, podobně jako Fantaisie mécanique Unsuk Kim, najít na internetu ve více provedeních. Podle slov autora, který nebyl pro indispozici přítomen, jej ve dvaceti letech, kdy ji zkomponoval, složil v inspiraci obrazem Norham Castle Sunrise (Norhamský hrad při východu slunce) od romantického malíře Williama Turnera (1775–1851), který je známý jako předchůdce impresionismu v práci s tvarem a barvou. Skladatel k tomu napsal: „Na tomto krásném obraze mě okamžitě zaujal způsob, jakým jsou na něm ztvárněné pevné objekty – pole, krávy a samotný hrad se úplně roztékají pod intenzivním slunečním světlem.“ Inspirace je v práci s tématy, které se skutečně jako by roztékají do zvukové mlhy, působí jako Boulezova metoda akcentovaných držených tónů s aurami, celkový spíš světlý zvonivý zvuk také odpovídá francouzské produkci dané doby. Kontury drží čisté tóny žesťů vystupující z jemného pozadí, nárazy bicích (včetně klavíru), skladba pracuje zpočátku z jasně oddělených dramatizujících gest, což je velmi náročné na přesnou souhru. Dřeva a melodické bicí (včetně klávesové celesty) se ozývají s rezidui melodií, temné sólo violy dramatizuje, typické je střídání držených tónů a postupů, které rozplývají (glissanda, „nájezdy“, harmonické postupy). Vše je náročné na kvalitu zvuku, náhlé zvukové záseky a zastavení, doznívání. Zhruba v polovině vysoký držený tón houslí je přerušován jednotlivými zvuky jakoby bzučícího hmyzu. Je to v místech, kde každý tradičně očekává vrchol. Nastupuje klidně, houpavě a harmonicky třetí, závěrečná část kompozice. Žestě jsou zde použity i jako melodické nástroje (pozoun, trubka, lesní roh). V závěru opět dochází k dramatickému vzmachu s cézurami činelů. Vše končí s vysokým tónem houslí náhlým utnutím. Ač popis možná indikuje, nejedná se o žádný „postimpresionismus“.

Soubor Ensemble Modern je zvyklý na popisovaný způsob hudebního výraziva, tj. na výkyvy v tempu, rytmu, hustotě, různé tvorbě zvuku, vrstvení pásem, kdy si musí každý nástroj udržet svoji „promluvu“ a zapadnout často do polyrytmie/polymetrie/polymelodie na správné místo ve správný čas. U souboru je obdivuhodná artikulační přesnost a souhra, pevnost žesťů. Je to soubor virtuózů, které to, zdá se, baví. Také dirigent Michael Wendeberg odvedl náročnou práci s nadhledem a bez viditelné únavy. Koncert snímal Český rozhlas a je možné si jej vyslechnout i ze záznamu.

Prague Offspring: Ensemble Modern I
30. května 2025, 20:00 hodin
DOX+, Praha

Program
Unsuk Chin: Fantaisie mécanique
Haštal Hapka: A Lay in the Dive (světová premiéra)
Jan Ryant Dřízal: Morphing Amadeus (světová premiéra)
Barbora Tomášková: Pulsum Noctis (světová premiéra)
Pavel Šabacký: Awakening (světová premiéra)
George Benjamin: At first light

Účinkující
Ensemble Modern
Michael Wendeberg – dirigent