Ester Pavlů: Co se má stát, se stane…

Jako Cizí kněžna vystupuje i v Národním divadle v Praze v nové produkci režisérského dua SKUTR, známe ji odtud také jako Carmen nebo Santuzzu. Vysněné operní příležitosti se jí otevírají také v lotyšské Rize. Pražští symfonikové si ji přizvali k otevření jubilejní 90. sezóny k provedení Mahlerovy Symfonie tisíců. Stále usměvavá a energická Ester Pavlů k sobě jako magnet přitahuje další a další krásné role a projekty.

Česká hudba letos díky kulatému výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany a dalším výročím zažívá hody. Které pěkné projekty vás potkaly v rámci Roku české hudby? Které na vás ještě čekají?
Jsem velmi vděčná, že mě letos potkala příležitost vydat své první profilové CD, které se stalo mým příspěvkem k Roku české hudby. Jelikož jsem měla volnou ruku co se týče dramaturgie, vybrala jsem si písně Antonína Dvořáka. Ty, které jsou mi nejbližší a které jsem zpívala mnohokrát i ty, které jsem neznala vůbec. Ke klavírní spolupráci jsem přizvala světově uznávaného pianistu Charlese Spencera, který spolupracoval s plejádou pěveckých hvězd jako je Christa Ludwig, Marjana Lipovšek, Jessye Norman nebo Gundula Janowitz, a který se ve své kariéře nesetkával s českou hudbou tak často, proto mě zajímalo jeho čtení a pochopení notového zápisu, jeho interpretace Dvořáka, nezatížená českou tradicí.

Další velkou událostí této sezony byla premiéra Dvořákovy Rusalky. S touto operou jsem se setkávala už od studijních let a v jedné inscenaci jsem zpívala kombinaci Ježibaby a Cizí Kněžny, což mě nesmírně bavilo a rovněž mi umožnilo dobře zvládnout part Cizí kněžny, který obvykle zpívají dramatické soprány. Ráda jsem proto nabídku ND v Praze zpívat v nové inscenaci Cizí kněžnu přijala.

V květnu jsem s klavíristou Ahmadem Hedarem uskutečnila cestu do USA, kde jsem na počest 50. výročí Československého muzea v Cedar Rapids uvedla recitál Dvořákových písní. Na podzim tohoto roku se do USA vracím tentokrát s pianistou Robertem Pechancem, a to do Kennedyho centra ve Washingtonu D.C. (opět s českým programem) a vzápětí pokračuji do Cedar Rapids, kde se uskuteční koncertní provedení Rusalky a já ve dvouroli Ježibaby a Cizí kněžny.

Už víte, kdy a kde se vaše CD budete křtít?
Vypadá to na podzim v Praze a ráda bych ho spojila s koncertem písní nahraných na cédéčku.

Vraťme se k dalším zajímavým projektům, kterých jste se účastnila nebo jsou ještě před vámi.
Myslím, že pro mě nejvýznamnější události byla premiéra Dona Carlose v Lotyšské národní opeře v Rize a setkání s rolí Eboli, o které jsem vždy tajně snila. Byla to koprodukce s divadlem San Carlo Neapol v produkci německého režiséra Clause Gutha. Skvělé představení, které mělo neskutečný náboj, publikum vždy odměnilo ohromným potleskem i po skoro pěti hodinách hudby (jelikož se hrála pětiaktová verze). Musím říci, že jsem si divadlo v Rize opravdu zamilovala. Je tam skvělá akustika, příjemný kolektiv, samotné město je velmi krásné a když jsem měla čas, jezdila jsem na dlouhé procházky u moře. Proto jsem velmi ráda přijala nabídku další vysněné role, a to Amneris ve Verdiho Aidě, a rovněž hlavní roli v Bizetově Carmen, kterou zpívám v Národním divadle v Praze.

Na podzim minulého roku jsem účinkovala v produkci Vídeňské opery An der Wien – Švanda Dudák. V této poměrně neznáme opeře J. Weinbergra jsem nastudovala roli Ledové Královny už potřetí, tentokrát v němčině. V zajímavé, pikantní inscenaci režiséra Tobiase Kratzera byl hudebním partnerem orchestr Vídenských symfoniků v čele s českým dirigentem Petrem Popelkou, se kterým jsem se poté setkala v Praze na koncertním provedení 2. jednání opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda, kde jsem zpívala roli Brangäne.

V následující sezóně vás v Národním divadle a v SOP kromě Cizí kněžny budeme moci vídat v dalších rolích – jako hlavní roli v Bizetově Carmen či jako Santuzzu v Sedlákovi kavalírem. Kolika jazyky vlastně zpíváte?
Nejčastěji zpívám česky a italsky, protože italský repertoár je mému hlasu nejbližší. Ráda zpívám i ve francouzštině, němčine a ruštině, protože jsou to velice zvukomalebné jazyky a poskytují jiné výrazové interpretační možnosti. Se španělštinou jsem se setkala v písňovém repertoáru, a teď poprvé jsem měla možnost nastudovat také španělskou zarzuelu, což je obdoba operety.

Ta španělština nějak souvisí s prestižním operním gala, na kterém jste vystoupila po boku Plácida Dominga v rámci 33. ročníku Festivalu Krumlov?
Ano, Maestro si přál, aby v druhé půlce koncertu zazněly španělské zarzuely, a tak jsem se jednu z nejznámějších – Cancelaras – naučila. Bohužel kvůli nepřízni počasí jsme byli nuceni program poněkud zkrátit, kvůli čemuž k mé “zarzuelové” premiéře nedošlo. Zato jsem si s chutí zazpívala jiné Španělky – Eboli a Carmen.

Jaký je Plácido v soukromí jako člověk? Je stejně noblesní a galantní jako na jevišti? Má nějaké zvláštní požadavky nebo móresy velké hvězdy? Jaké to je – zatančit si v jeho náručí?
To, že je Maestro velice přátelský a šarmantní, je celkem známo, ale opravdu mě překvapilo, že i přes to, kolik toho má za sebou a kolikrát už všechny tyto árie slyšel a sám zpíval nebo dirigoval, interpretuje je s takovým zapálením, jako by to bylo poprvé. I když se zrovna nezkoušelo jeho číslo, s obrovským zájmem poslouchal výkon jak orchestru, tak i mě a mé kolegyně Sereny Sáenz. Ve finálním výstupu “Lippen schweigen” jsme si obě s Maestrem s chutí zatančily.

Myslíte si, že vám to vystoupení s Plácidem Domingem otevře dveře na další světové scény, že to znamená posun ve Vaší kariéře?
Upřímně – neodvažuji si nic myslet… 

Koncert v Českém Krumlově dirigoval Tomáš Brauner, vy budete v následující sezóně dvakrát vystupovat s FOK – jak se vám spolupracuje s tímto šéfdirigentem FOK?
Ráda pracuji v prostředí, kde se nevytváří zbytečné napětí – a to je to, co oceňuji na způsobu práce Tomáše Braunera. Je to klidný, pohodový člověk, přitom velký profesionál, který vás nenásilnou až nenápadnou formou dovede přesně tam, kde vás chce mít. Na spolupráci s ním se velmi těším.

Budete součástí zahájení jubilejní 90. sezóny FOK, kde je na programu Mahlerova Symfonie tisíců. Jaký je váš vztah s FOK?
Zahajovací koncert 90. sezóny – to je velká věc a já se cítím velmi poctěna, že mě přizvali k takovéto významné oslavě. S orchestrem hl.m. Prahy FOK spolupracujeme dlouhodobě, byla jsem s nimi rovněž na turné s Mahlerovou 3. symfonií, kdy byl ještě šéfdirigentem Pietari Inkinen, který to také dirigoval. Provedli jsme tehdy několik koncertů v UK od Cardifu přes Londýn až po skotský Edinburg. Vždy, když mě osloví ke spolupráci, mám z toho radost, jelikož ta je vždy skvělá, profesionální a příjemná.

Symfonie tisíců – bude to Vaše premiéra v roli Mulier Samaritana nebo už jste ji zpívala?
Bude to moje premiéra, jsem nadšená, že touto symfonií přibude další mahlerovský opus do mého repertoáru. Part Mulier Samaritana patří k těm těžším a rozsáhlejším. Proto jsem studiu věnovala hodně času společně s klavíristou Národního divadla Zdeňkem Klaudou, který mi pomohl pochopit úskalí tohoto díla.

Je zřejmé, že váš vztah k Mahlerovi je více než kladný…
S mahlerovským repertoárem jsem se již, jak už jsem zmiňovala, setkala předtím. Zpívala jsem několik jeho písní, jeho 2. a 3. symfonii (tu jsem přednesla naposledy se Slovenskou filharmonií pod vedením Juraje Valčuhy). Velkou inspirací pro mě bylo setkání a spolupráce s klavíristou Charlesem Spencerem, který má v německé literatuře obrovský přehled a zkušenosti.

Poté v roce 2025 budete zpívat koncert s romantickým názvem La valse & La mer (11. června 2025), kde provedete cyklus písní Letní noci od Hectora Berlioze. Jaký je váš vztah k této kompozici?
Cyklus písní Letní noci mi není neznámý a na opětovné nastudování s dirigentem S. Goetzelem se moc těším. Šest písní, z nichž každá má svou nezaměnitelnou atmosféru, vyžaduje velkou koncentraci a prožitek. Ráda se proto k cyklu vracím, jelikož každá interpretace se s věkem a zkušenostmi vyvíjí.

Slyšela jsem, že mezzosopranistky vyzpívají stejně vysoký tón jako sopranistky a stejně hluboký jako alt, jen to nejsou pro ně přirozeně pohodlné polohy. Který nejvyšší tón vy jste schopna vyzpívat?
Když se rozčílím na své dva krásné syny, tak křičím ve tříčárkované oktávě (smích). Každopádně mám velký rozsah, který se pod dobrým vedením podařilo sjednotit do barevného tónu, typickým pro mezzosopranový obor. Zároveň mi zůstává pružnost a ohebnost hlasu, umožňující zpívat vedle Verdiho i Rossiniho nebo Belliniho.

Kdy jste se svěřila do rukou barytonisty Vladimíra Chmela? Myslíte si, že vás dovede až do Metropolitní opery, kde sám vystupoval?
Absolvovala jsem zpěv na pražské HAMU u paní profesorky Heleny Kaupové, která pro mne moc znamená a která má neopomenutelný podíl na tom, jakým směrem se můj hlas vydal. V roce 2018 jsem se přihlásila na kurzy Vladimíra Chmela do Českého Krumlova, na které mě upozornil Ahmad Hedar a moc mu za to děkuji. Vladimíra si moc vážím jako umělce a člověka. Jeho velké jevištní zkušenosti a znalosti lidského hlasu mi dávají pocit jistoty a opory v mém uměleckém snažení. Důvěřuji jeho úsudku a stal se pro mě velkou oporou v mé kariéře. Největší radost mi přináší práce samotná a jestli ta dospěje k angažmá tam nebo tam, není v mých rukách. Co se má stát, se stane…

Máte coby mezzosopranistka nějaký vzor?
Mým vzorem jak pěvecky, herecky, tak vystupováním na jevišti a celkovou prezentací (kromě jejího smutného osudu) je Maria Callas. Z českých mezzosopranistek je to bezpochyby Eva Randová a ze zahraničních pěvkyň např. Christa Ludwig, Giulietta Simionato nebo Agnes Baltsa. Koho však mimořádně ráda poslouchám je Fiorenza Cosotto. Nechci nikoho kopírovat, snažím se respektovat svůj vlastní hlas a hledat vlastní interpretaci.

Pocházíte z rockerské rodiny a kdysi jste chtěla být rockovou zpěvačkou, uvažujete o nějakém cross-overovém projektu typu Tarja Turunen a Nightwish?
Vzpomínám na to období ráda, mám za to, že mi to dalo jakousi otevřenost a bezprostřednost vůči veřejnosti, která některým operním pěvcům chybí. Mám v plánu se plně věnovat opeře a klasickému repertoáru. Možná před dvaceti lety bych to byla ochotna zkusit, ale teď už určitě ne, podobné cross-overy mě v žádném případě nelákají.
Děkuji vám za rozhovor!