Estetický ideál nebo krásný zvukový zážitek?

Je mi přes čtyřicet. Když jsem začal poslouchat operu bylo mi něco k pětadvaceti. Tehdy byl idolem Pavarotti a Metropolitní znamenala pro komunizmem zasaženou operní kulturu v Československu něco jako zjevení. Krásné stavby a režie Zeffirelliho, opulentní kostýmy a také opulentní pěvci v nich. Vzpomínám na to, jak jsem s očima otevřenýma dokořán jsem snad stokrát  prohlédl tam i zpátky VHS kazetu s Highlights z představení z Metropolitní opery. Byl tam Stiffelio, Tosca, Turandot, Aida… Vždycky tak čtvrt hodiny dvacet minut z každého představení. Zpívali Pavarotti, Norman, Price, Freni…Všechno vyprecizované, dekorace víc než realistické, kostýmy nádherné zdobné, jako když se díváte na film. Až na jednu věc, která mně už tenkrát byla protivnou. Hlavní představitelé většinou stáli a nebo jen pomalu přecházeli od portálu k portálu a s rukama rozmáchlýma v operáckých gestech zpívali. Krásně, dokonale. Už tehdy mi však chybělo něco, co divadlo dělá sdělným: bezprostřednost, spontaneita, herectví. Tyto atributy chyběly právě díky absolutní absenci herectví pěvců. Mnohdy také díky tomu, že autentické herectví nebylo možné projevit pro korpulentnost pěvcovy postavy.

Za dvacet let se toho mnoho změnilo. V Evropě. Nikoliv v Americe. Tam stále při svých návštěvách divadel vídám toporná a často až směšně působící angažmá a také často obézní sólisty sotva stojící na jevišti. V Evropě pochopili, že opera musí být souznít s dneškem, reflektovat problematiku naší doby a přinášet nám divákům něco pro život, který žijeme. Proto tu existují skvělé režie, které dokáží vypíchnout z příběhu to nejpalčivější a podat to divákovi za doprovodu sugestivní hudby a zpěvu tak, že odcházíte se zážitkem na celý život, včetně atributu, který k opeře patří – atributu autentického herectví autenticky vypadajících protagonistů. A souvisí s tím zde v Evropě i konkurence pěvecká. Dobrých nebo alespoň provozně spolehlivých pěvců je v Evropě dostatek. A tak přednost dostávají ti, jejichž herecké vlohy a také vzezření a postava jsou pro současná režijní pojetí vhodné. Onehdy jsem měl možnost hovořit s jedním dobrým a proslulým basbarytonistou světové úrovně. Bavili jsme se spolu na téma opera na začátku jeho kariéry a dnes. Výsledek debaty nebyl paradoxně o technice zpěvu a pěveckých kvalitách, ale o změně, kterou zaznamenala režie a také estetické vnímání diváka. A výsledkem té debaty bylo i to, že onen pěvec tak trochu s povzdechem, ale trochu také se zadostiučiněním kvitoval fakt, že aby si udržel dobrá angažmá v dobrých operních domech v inscenacích dobrých operních režisérů, musí krom standardní úrovně pěvecké udržovat i svou fyzickou stránku a vzhled. Už jenom proto, že režiséři si vybírají mnohdy spíš podle fyzické kondice a vzhledu, než podle kvality zpěvu daného kandidáta.Inu, každá doba má své. A dnes už alespoň v operní  Evropě neplatí, že se stačí postavit na jeviště a krásně zpívat – jedno jak vypadáte a kolik vážíte.

I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]